Neodpovídat na nenávist nenávistí

Martin C. Putna
Autor: Flickr.com / Ondřej Lipár / Creative Commons

Jaké je to pro docenta literární komparatistiky dostat se do hlavních zpráv našich médií?

Na pocity se mne novináři ptají často. K tomu říkám, že moje pocity nejsou podstatné.

Můžete krátce popsat, v čem vidíte hlavní podstatu této kauzy s Milošem Zemanem?

Jde jednoznačně o střet občanské společnosti a mocenské arogance, to je celé. Já jsem se stal jenom náhodnou záminkou, mohlo se to stát v jiných případech a bezpochyby se to ještě v jiných případech stane.

Miloš Zeman uvádí, že hlavní překážkou vašeho jmenování byl nápis na ceduli „Katolické buzny zdraví Bátoru“ na pochodu Prague Pride. Jaký je váš komentář?

Je to jednoduché. Ta cedule vznikla ve specifické historické situaci, a to tehdy, když se vzedmula v novodobých českých dějinách nebývalá vlna ultrapravicových nálad souvisejících s akcí D.O.S.T., jejímž předsedou byl tehdy Ladislav Bátora. Toho tyto ultrapravicové síly protlačily na ministerstvo školství. Tento muž jindy pochodoval s transparentem „Intelektuálové, jděte do hajzlu!“ Otázku, zda mám jít na Prague Pride, jsem velmi řešil. Na jedné straně pokládám za občanskou povinnost – je-li takováto příležitost - říci: Ano, je zde gay a lesbická minorita, je součástí občanské společnosti a nechce nic více, než aby to bylo respektováno. Na druhou stranu mi estetická, karnevalová stránka této akce vůbec není sympatická. Jsem člověk velmi konzervativního kulturního vkusu. Estetická stránka gay pochodů je mi nesmírně nepříjemná. A pouze v této situaci homofobních útoků pana Bátory a dalších jsem se rozhodl, že do pochodu půjdu. Smyslem toho záměrně provokativního transparentu bylo říci: Vážení homofobové, my se vás nejen nebojíme, nýbrž my si z vás naopak děláme legraci. Tedy neodpovídat na nenávist nenávistí, ale lehce ironickým pozdravem.

Miloš Zeman vás vyzval, abyste šel k soudu. Je zde již známý případ právníka  a uchazeče o soudcovský post Petra Langera, který šel také k soudu a Václav Klaus rozhodnutí soudu několik let zcela ignoroval. Jak se díváte na tuto Zemanovu výzvu?

Ve chvíli, kdy natáčíme tento rozhovor (úterý 21. května) a stále ještě nebyla dokončena jednání mezi Hradem a univerzitou, je předčasné o čemkoli hovořit.

Na filosofických fakultách u nás působila a dodnes působí řada komunistických kolaborantů či dokonce agentů StB, kteří způsobili mnoho zlého. Zdá se, že to nikomu nevadí…

Ano, ale asi by v této situaci nebylo slušné, abych kohokoli jmenoval. Dokonce i v této věci se snažím rozlišovat. Jsou lidé, kteří mají opravdu velmi nepěknou politickou minulost, nicméně jejich vědecké dílo je podstatné. Mám takové kolegy a respektuji je jakožto vědce, ačkoli lidsky mohu mít vůči nim opravdu velké námitky. Avšak je-li to vědecké dílo relevantní – a to v některých případech je – tak tyto kolegy respektuji. Nebudu s nimi asi chodit na kafe, nebudeme se zvlášť přátelit, ale respektuji je.

Ve vaší kauze sehráli svou roli i někteří církevní hodnostáři, například pan opat Pojezdný, který se před poslední volbou Václava Klause profiloval jako jeho velký podporovatel, a nyní  se minulý  pátek náhle objevil na Pražském hradě u Miloše Zemana. Jak se díváte na tuto zvláštní událost?

To je otázka pro něj, nechť se jeho novináři ptají.

Dále je zde dopis litoměřického probošta Miloši Zemanovi. Je vám o této věci něco známo?

Ne.

K vaší kauze se vyjádřil i kardinál Duka, který nepřímo vyslovil jistou podporu Miloši Zemanovi slovy v polštině, že není „dziadek podpisowy“. Co tomu říkáte?

Termín dziadek podpisowy je zábavný, tím mne pan kardinál potěšil, že do věci vnesl jistou rovinu humoru. Ale jinak k tomu není co dodávat, protože se nevyjádřil k meritu věci, a tudíž ani já se k tomu nebudu vyjadřovat. (K tématu viz též upřesňující zprávu Christnetu, pozn. red.)

Z výše uvedeného vyplývá zajímavá otázka Zemanova vztahu k církvi. Jako opoziční lídr i jako premiér na církev nejednou zaútočil. Když na konci devadesátých let kardinál Vlk upozornil, že církev má právo se obrátit na mezinárodní soudy, Miloš Zeman ho tvrdě osočil, že není loajální k České republice. Nyní si však zve na Hrad církevní představitele a neustále je cituje. Jak se díváte na tento zajímavý posun?

Myslím, že toto je věc, která by měla být komentována a analyzována až s jistým odstupem. Rozhodně je to velmi pozoruhodný politický a společenský fenomén, přeskupování sil v české společnosti. Ale ode mne, v mé situaci, by nebylo korektní se k tomu vyjadřovat. Ale uvažuji o tom, že později se pokusím o nějaký rozbor a reflexi.

Katolická církev i ostatní církve mají v české společnosti i v médiích špatný obraz. Je zde jen velmi málo lidí, kteří jsou schopni a ochotni se pustit na horkou mediální půdu v barvách víry či církve, možná bychom je spočítali na prstech jedné ruky a vy jste jedním z nich. Dočkal jste se někdy nějakého vděku či podpory ze strany církve?

Záleží na tom, co myslíte církví. Raději jsem se naučil používat slovo křesťanstvo, spíše než církev. Míním tím celek lidí, kteří se hlásí k jednotlivým denominacím, anebo kteří se dokonce nehlásí k žádné denominaci, ale do větší či menší míry se hlásí ke křesťanské tradici. V posledním sčítání lidu bylo ostatně umožněno přihlásit se k rubrice „Jsem věřící, ale nehlásím se k žádné církvi“. Když se podíváme na křesťanstvo jako celek, tak jeho obraz je mnohem lepší než obraz mnoha církevních představitelů, kteří jménem církve a potažmo jménem křesťanstva vystupují.

Jste konvertita. Můžete krátce shrnout příběh vaší konverze?

Jistě tu hrály roli politické a společenské důvody. V osmdesátých letech jsme mnozí konvertovali proto, že to také byl akt protestu proti komunistickému režimu. Později se ukázalo, že politická stránka u některých hrála větší roli než náboženská a křesťanství pro ně zůstalo jenom určitou životní etapou. Já jsem u křesťanství vytrval, byť to věru není snadné. Ale co je na světě snadné?

Co pro vás znamená víra, duchovní život a církev?

To má řadu rozměrů. Jeden je rozměr kulturní a historický - to, co souvisí s mojí prací. Už vlastně čtvrt století se zabývám katolickou literaturou a katolickou kulturou vůbec, ať už starokřesťanskou nebo moderní. Neustále mne fascinuje její proměnlivost, jak mnoha forem křesťanství nabývá během dějin. A pak je tu rovina osobní a intimní. O té se mi vlastně nechce mluvit, protože obecně nerad mluvím o osobních věcech. To, co stojí na pomezí roviny kulturně historické a té osobní, je liturgie, je liturgický rok. To je okamžik, kde se dějinná tradice potkává s tím osobním. Liturgie a s ní související křesťanské společenství je pro mne něčím zcela zásadním, osovým momentem každého týdne, ať už se mi podaří na liturgii být, nebo někdy, když jsem u sebe na venkově (kde je to složitější), si alespoň přečtu příslušné perikopy z misálu a k nim nějaká starší kázání, abych si to alespoň tímto způsobem nahradil. Mám tam zahradní altán, takovou nedělní kapličku, a když to nejde jinak, tak se takto na dálku spojuji s těmi ostatními.

Jste spíše solitér, nebo žijete svůj náboženský život s nějakou farností?

V tuto chvíli se liturgického života účastním většinou ve farnosti svatého Martina ve zdi v Praze, což je studentská farnost Českobratrské církve evangelické. Chodím tam – zůstávaje přitom katolíkem -, protože tamní atmosféra mne silně oslovuje. Řeší se tam méně církevní záležitosti a mluví se tam více o evangeliu než v jiných prostředích. Člověk tam nemá pocit, že církev je na světě kvůli církvi. Ale zároveň asi do nějaké míry solitér jsem, kolega Jiří Peňás mne v Lidových novinách nazval anarchokatolíkem, což je vtipné, ale zároveň i nebezpečné. Tato pozice pak může člověka dovést k tomu, že je chytřejší než všichni ostatní, což si věru nemyslím. Stále se snažím udržovat vazbu na celek a vnímat, co se v křesťanstvu děje.

Napsal jste dlouhou řadu knih. Které si ceníte nejvíce?

Je otázkou, do jaké míry může člověk objektivně posuzovat význam svých knih. Ale myslím si, že nejužitečnější je Česká katolická literatura, protože o české katolické literatuře se předtím jen volně povídalo či existovaly studie o jednotlivých autorech. Ale celkový popis, jak vše vznikalo, jaké společenské a kulturní struktury zde byly, celý kontext, to vše je zde popsáno poprvé. Rád bych toto dílo dokončil, začal jsem pracovat na třetím svazku, který by měl zahrnout epochu od roku 1945 do roku 1989.

A zcela na závěr dovolte osobní otázku: Kým je pro vás Ježíš Kristus?

Na to jsou asi všechna slova, která bych uměl povědět, slabá a chabá a ubohá.

Praha Vinohrady, úterý 21. května 2013