Vzdává se papež svého primátu? Odpověď "tradicionalistům"

Papež František
Autor: Flickr.com / Creative Commons

Od zvolení kardinála Bergoglia do čela katolické církve se množí hlasy jeho oponentů. Kritika zaznívá z mnohých směrů. Za nejzávažnější můžeme považovat tu, která ho obviňuje z postupného vzdávání se svého primátu.

Takzvaní tradicionalisté, které je někdy těžké odlišit od tzv. sedesvakantistů (osob považujících se za katolíky, ale neuznávající legálnost zvolení a působení římských biskupů počínaje blahoslaveným Janem XXIII.), usilují o nalezení množství námitek, kterými by podkopali – přímo či nepřímo – autoritu úřadujícího pontifika. Mezi nejbanálnější výhrady patří jeho aktuální vysoká míra popularity mezi věřícími katolíky, dalšími křesťany, jakož i mezi příslušníky jiných náboženství a nevěřícími. Zapomíná se přitom, že i Benedikt XVI. byl - přinejmenším několik měsíců po svém zvolení - vnímaný stejně pozitivně a že velký zájem lidí o setkání s ním byl příznačný prakticky až do skončení jeho pontifikátu.

Jiný typ námitek představují kritické připomínky k způsobu vykonávání úřadu nástupce apoštola Petra. Kritice bývá podrobovaný jeho pastorační modus vyznačující se doposud nevídaným stupněm bezprostřednosti a též jeho liturgický styl, který sice můžeme označit za zjednodušení oproti emeritnímu papežovi, avšak rozhodně není v rozporu s platnými liturgickými normami a zvyklostmi. V této souvislosti je potřebné se zamyslet, zda papeže dělá papežem to, že bývá anebo nebývá v Apoštolském paláci, nosí zlatý nebo železný pektorál, nosí vícero kompletů liturgických rouch anebo jen jedno.

Nejostřejší (a je potřeba říci, že i nejvážnější) kritika je směřovaná k teologickému chápaní jeho munus docendi. Papež František údajně podrývá vážnost svého úřadu nesprávným pojímáním biskupské kolegiality. Tradicionalistické námitky tohoto druhu se opírají – mimo jiné – i o ustanovení osmičlenné pracovní skupiny kardinálů, s kterými bude úzce spolupracovat při dlouhodobě očekávané a plánované reformě římské kúrie, ústředního administrativního aparátu církve. K této výhradě by mělo zaznít několik připomínek:

1. Obviňovat papeže, že nesprávně vykonává svůj úřad je nejen troufalé a nedůstojné, ale hraničí s neúctou k lidské osobě, v tomto případě k osobě viditelné hlavy církve. Zapomíná se přitom, že tato hlava je ve výkonu svých kompetencí limitovaná výlučně Božími zákony a vlastním svědomím před Bohem, přičemž nemůžeme popřít, že svými kroky (jakkoli rozporuplně vnímanými ať už nekatolíky, nebo – v některých situacích – i příslušníky hierarchického kléru) vždy sleduje výlučně dobro církve. O svobodném výkonu „úřadu Kristova zástupce a pastýře celé církve“ a o jeho „nejvyšší a univerzální moci nad církví“ se zmiňuje i Katechizmus katolické církve v čl. 882. Stejně tak konstituce Druhého vatikánskeho koncilu Lumen Gentium (čl. 18) uvádí, že věřící mají „pevně věřit“, že posvátný primát římského papeže a jeho neomylný učitelský úřad mají „nepřestajné trvaní, moc a smysl“. 

2. Způsob, jakým pontifik vykonává svoji úlohu, závisí na jeho vlastním svobodném uvážení. Může podniknout jakékoli kroky, které uznává za vhodné a správné při spravovaní Kristova lidu. Jasně o tom hovoří Pericle Felici, generální sekretář Druhého vatikánského koncilu 16. listopadu 1964 ve svých Sděleních, která jsou doplňkem výše zmiňované konstituce Lumen Gentium: „Římskému papežovi, kterému je svěřená starost o celé Kristovo stádo, přináleží určit podle svého odborného posouzení, jakým způsobem je vhodné tuto péči uskutečňovat v praxi, zda osobně, nebo kolegiálně, podle potřeb církve, která se časem mění. Římský papež postupuje podle svého úsudku, maje na zřeteli dobro církve, což se týká určování, vykonávání a schvalování kolegiální činnosti.“ 

3. Zvolit si okruh blízkých spolupracovníků je běžné nejen v rozličných postech při spravování státu anebo v případě komerčních firem, ale je to postup běžný i v církvi. Zvlášť biskupové, nositelé plnosti kněžské služby, kterým je svěřená péče o spásu duší a časné statky církve, si vybírají osoby požívající jejich maximální důvěru. Na ně se obracejí se žádostmi o radu, na jejich pomoc a schopnosti se spoléhají při výkonu úloh vyplývajících z biskupské služby. Přirozeně, až v druhé řadě, když primární pomocí a posilou by jim mělo být vedení Duchem Svatým a přímluva svatých.

Podobně i papež, hlava církve, který snáší „sollicitudo omnium ecclesiarum“, tedy starost o všechny (partikulární) církve, má k dispozici kolegium biskupů celého světa jako poradní orgán sui generis, v jehož společenství vykonává svoji plnou a nejvyšší moc nad církví. Osobitým kolegiem je sbor kardinálů. Jemu přináleží – jak se uvádí v kánoně 349 Kodexu kanonického práva – nejen postarat se o volbu římského velekněze, ale i pomáhat mu „buď kolegiálně, když jsou svoláváni, aby prodiskutovali otázky většího významu, anebo jako jednotlivci, když totiž v rozličných úřadech, které zastávají, poskytují pomoc římskému veleknězi především v každodenní starosti o celou církev“. Není tedy nic výjimečného, když se papež rozhodne obrátit s prosbou o pomoc a radu na toto kolegium anebo na jeho vybrané členy. Právě oni mají privilegované postavení v rámci kléru a je přirozené, že jejich reakce na jakoukoli podobnou žádost směřující od nejvyššího velekněze se nese v duchu poslušnosti a vědomí velké míry zodpovědnosti.

Když se papež František rozhodl ustanovit ad hoc poradní orgán sestávající se z osmi členů kardinálského sboru, nijak nenarušil svůj primát mezi biskupy katolické církve. Naopak, takové konání je plně v souladu s platnými normami církve a jejím učením. V tomto duchu se vyjádřil i zástupce Státního sekretariátu Svatého stolce, Angelo Becciu, v rozhovoru, který poskytl portálu Vatican Insider: „Toto je poradní, ne rozhodovací orgán a opravdu si nedovedu představit, jaké rozhodnutí papeže Františka by mohlo lidi vést k zpochybňování jeho primátu.“

Pokud by se některým takový krok jevil jako přinejmenším "podezřelý" a váhali by nad jeho správností nebo smysluplností, stále se lze opřít o vědomí zvláštního daru charismat, kterými disponují biskupové, včetně papeže. Svědčí o tom i prohlášení Kongregace pro nauku víry Dominus Jesus, kde se v článku 6 píše: "... Duch svatý, Duch Ježíše Krista, učí plnou pravdu (Jan 16, 13) apoštoly a jejich prostřednictvím celou církev všech dob."

Kdo by tedy pochyboval o správnosti (ve své podstatě čistě lidského a svou povahou administrativního) nedávného rozhodnutí papeže, může si být jistý, že vedení "loďky církve" není v konečném důsledku v jeho rukou, ale v rukou toho, "který nedovolí, aby se potopila", jak to zdůraznil Benedikt XVI. ve svém proslovu na rozloučenou během své poslední generální audience.

Převzato z blogu http://www.svetkrestanstva.sk/