Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Facebook.com
Všude prý samá prohnilost a podvod. Tak to aspoň vypadá podle průzkumů veřejného mínění i podle subjektivního dojmu z osobních a internetových debat. Naše demokracie podle toho dopadla bledě.
Voleným zastupitelům na celostátní úrovni věří asi pětina občanů. Nejlépe je na tom prezident, ale co si ho volíme přímo, už to není, co to bývalo, má jen 55 procent důvěry. Proč to tak je?
Populárním se na internetu stalo nekonečné opakování citátu Tomáše Bati, že „to, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu“. A všichni to nadšeně sdílejí na facebooku, tak nadšeně, až to začíná být podezřelé a trochu otravné. Proč by to tak mělo být?
Ve skutečnosti, což lidem nedochází, může takový názor vést spíše k zoufalství.
Kdyby politické a ekonomické krize byly pouhými technickými poruchami, máme šanci s tím něco udělat. Pokud jde ale o mravní bídu, je to dost beznaděj, protože mravní bída byla a bude, takže se z tohoto stavu zřejmě nikdy nevyhrabeme. Mravní bída se dá řešit jen osobním individuálním obrácením, které se ale nedá naplánovat stejně snadno jako socialistická pětiletka. Obrácení je svobodné rozhodnutí svobodného člověka. Za to se můžeme modlit, ale nemůžeme to zařídit. Ekonomika je však mechanismus a má své autonomní zákony. Modlit se můžeme za to, aby lidé, kteří o ní rozhodují, měli zdravý rozum a cit, ale to je asi tak všechno.
Příliš mnoho dobra
Svět se přitom propadl do krize zcela podle hesla, že cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími. V Americe rozdali hypotéky chudým, kteří neměli sil je splatit. Tamní ekonomiku to pochroumalo a ta pak následně za sebou pochopitelně stáhla celý svět. Jistá amorálnost v tom počínání pochopitelně byla. Každý politik chce dokázat, že za jeho vlády se bydlí a žije stále lépe. Proto ten tlak na rozdávání peněz z cizího. Politici a banky ale nic neukradli, když nepočítáme to, že kradli peníze z budoucnosti a uvrhli svět do dluhů. Dluh může být do určité míry užitečný, od určité míry je rozkladný a to se stalo. To kupodivu věděli za normalizace i českoslovenští komunisté, které z přílišné morálky nikdo nemohl podezírat. Taky si půjčovali, ale ne tolik. Prostě respektovali fakta, stejně jako Stalin a Hitler museli respektovat Archimédův zákon.
Baťa naštěstí dále vysvětluje, co myslí tou morálkou: „Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy…“ a tak dále. To už je pochopitelně věcné a lepší. Nedělat dluhy je morálně správné, ale současně je to i ekonomicky racionální rozhodnutí. Podobné je to i v politice.
U jistého druhu lidí převládá názor, že současní politici, především ti momentálně vládnoucí, by se měli vyházet z oken. Nějak se přitom zapomíná, že něco podobného se stalo po posledních volbách. Padli předsedové stran Martin Bursík, Cyril Svoboda a Jiří Paroubek. Zelení a lidovci se nedostali do Sněmovny. Věci veřejné se naopak na půdu parlamentu dostali. I kvůli možnosti dát preferenční hlasy se do poslaneckých lavic dostali nováčci. Bylo to docela slušné zemětřesení. Pak přišlo obrovské vystřízlivění.
Vystřízlivění
Nemohlo to být jinak. Občané zatoužili po počestnosti v politice až příliš, takže se sice zbavili lidovců, ale dostali do parlamentu nakonec i Víta Bártu a jeho gardu blondýn. Přitom kdo chtěl, mohl dávno před volbami vědět, o jaké podezřelý spolek se v případě VV jednalo. Že to není klasická politická strana, ale jde o marketingový projekt. Ale hlavně že byli noví.
Noví politici jsou stejný mýtus, jako byl kdysi přízrak „mladých politiků“. Ti dopadli do značné míry stejně tristně jako mnozí „nejoblíbenější politici“. Volič si ale stejně nedá pokoj a bude s nadějí vzhlížet ke každé pomatené novince, která se na politickém trhu objeví.
V politice platí totéž, co se říká o policii. Měli by tam být ti nejlepší lidé, ale nejlepší lidé nemají žádný důvod tam jít. A i kdyby tam byli, sotva po nich chtít, aby se chovali jako Gándhí. V politice jde o moc a kompromisy.
Teď padla vláda, která udělala různé chyby. Byla to ale vláda, která se o něco pokoušela. O důchodovou reformu, snížení schodku rozpočtu, církevní restituce, státní maturity, boj s korupcí. Pokud se kvůli tomu poslednímu bodu začne někdo smát, tak zřejmě nevidí, že začaly být možné věci, které by se nikdy předtím nemohly stát. Petru Nečasovi lze vyčítat mnohé, ale ve srovnání s mnoha jeho předchůdci dopadá ještě dost dobře. Zeman posílal policejního papaláše na kadeřnici Regecovou, protože ta nechtěla prodat státu pod cenou své pozemky. Špidla odešel do Bruselu jako eurokomisař a nikdo není stíhán za korumpování. Gross si užívá svých nemovitostí. Klaus by mohl také ledacos vysvětlovat o financování své někdejší strany a Topolánek o svém kamarádovi Dalíkovi. Ti jsou ale všichni v pohodě, propírá se Nečas. O morálce najednou mluví komunista Filip a Vít Bárta, což si snad nezaslouží komentář.
Lidé dostanou šanci zvolit si novou vládu. Už ji dostali za poslední dvě desetiletí mnohokrát. Nějak se jim to pořád nedaří k úplné vlastní spokojenosti. Možnosti jsou asi tak tři: 1. volí špatné lidi, 2. mají příliš vysoká očekávání, 3. v nějakém poměru činí obojí. V každém případě tipuji, že příští vláda bude horší než tahle.
Jan Jandourek
duchovní starokatolické církve, spolupracovník týdeníku Reflex
