Nikoli jen zachovaná busta

Busta Aloise Adlofa
Autor: Jan Kašper

Osobnost Aloise Adlofa (1861-1927) z přelomu 19. a 20. století ovlivnila zvláště protestantské prostředí. Zasáhla rovněž mnohé lidi bez vyznání; stejně jako hledající, neukotvené ve víře, nebo formální, tzv. „matrikové“, „nepraktikující“ křesťany, řeklo by se dnes.

Práce s mládeží

Pozoruhodný byl jeho přesah do sféry sociální, v péči zvl. o učně, mladé řemeslníky a služebná děvčata, přicházející za prací do měst. V programu pro ně připravovaném našli zázemí, ale i zábavu při pořádaných výletech do přírody, mimo Prahu. Svým způsobem předešel v našem prostředí dílo YMCA. Ta u nás působí až od r. 1921 a její představitelé Adlofa uznávali jako zastánce téhož ideálu. Již roku 1886 (!) byl založen Křesťanský spolek mladíků v Čechách, jehož se stal, ještě jako student, tajemníkem. Byla tak vytvořena platforma, jež sloužila jak duchovnímu rozvoji života mládeže, tak jí otvírala společenství vrstevníků, jemuž mladý Adlof rozuměl a pastýřsky sloužil. V pražském sboru, kde působil, byla posléze, vedle sálu modlitebny, zpřístupněna i tělocvična. Důležitou byla také Adlofova podpora rovněž při založení sirotčince a starobince.

Církev bratrská vydala ke 150. výročí narození Aloise Adlofa reprezentativní dílo (Alois Adlof 150 let, život - služba - odkaz, Praha 2012, 598 stran, kolektiv 12 autorů pod vedením J. Štěpána). Kniha netrpí neduhem jubilejních sborníků, není čítankovou četbou. Její ražbou je důkladná teologická reflexe, přehled a ukázky z jeho díla (teologické práce, publicistika, beletrie, básně a písňová tvorba, bibliografie, fotografie). Také biografie, německé a anglické resumé. Obsáhlá kniha měla snad jen být tištěna sytějšími písmeny.

První světová válka

Úvodem jsme autora představili ve spojitosti s jeho prácí mezi mládeží. I dnešní necírkevní veřejností bude bezesporu uznáno jeho nasazení pro muže, kteří byli povoláni do „první světové války“. Jeho obdivuhodná korespondence šla za vojáky doslova až do zákopů. Vždy se uvádělo, že čítala mnoho set dopisů, na něž vojáci často odpovídali. Přesnější počet dnes již nelze postihnout. Povzbuzením mnohým byl i časopis „Mladý křesťan“, jenž byl 9. číslem v roce 1915 úředně zastaven „pro zcela nepřípustný způsob psaní listu, jenž již několikrát zavdal podnět k úřednímu zakročení“. Skutečnosti odpovídá hodnocení, že se „Adlof nemínil ze svého časopisu učinit sluhu rakouské válečné mašinerie“. Příznačné je i to, že mezi vydaná díla Komenského zařadil právě roku 1914 „k potěšení ve dnech zlých“ spisek Smutný hlas zaplašeného hněvem Božím pastýře. Ve válečných letech se podílel i na konkrétní pomoci raněným vojákům, vdovám a sirotkům.

Adlofovo dětství a mládí

Mimořádně zajímavým je rozběh Adlofova života, z prostředí naprosto společensky deklasovaného v rodných Hořicích. Zvláště poté, co jeho otec tragicky zemřel při úrazu na stavbě. Jeho matka se s ním, jako nejmladším z devíti dětí (jen tři se dožily dospělého věku), těžce probíjela životem. Jeho kamarády byly děti „flašinetářů, propuštěných vězňů, hadrářů a žebráků“. Byť měl přání - či sen - stát se římskokatolickým knězem, po návštěvách evangelických bohoslužeb byl vyloučen z náboženství. Stojí za to si povšimnout, že nejedna Adlofem složená píseň je až mysticizující a může souznít s písněmi římskokatolickými, zpívanými v 19. století při bohoslužbě v Hořicích. 

Významný byl dále vliv evangelického faráře, který Aloisovi prodal levněji, za pár jeho ušetřených krejcarů, Bibli. Tu horlivě četl, stejně jako další zapůjčené spisy, jež předčítal i posluchačům v domově pro chudé, kde bydlel. S přispěním faráře Havelky a dalších se dostal do kontaktu s americkými misionáři, kteří jej podporovali po škole při dalších studiích. Na gymnáziu a později na teologických fakultách v Basileji, Edinburku a Lipsku. Žel, není uvedeno, jaká společenství církve v těchto městech na něj měla vliv, mimo uvedený vliv fakult a jejích učitelů. Je pozoruhodné, že nikde v jeho životopise není také nic uvedeno o jeho vztahu k ženám, vyjma zmínku o mateřské péči manželky misionáře Clarka. Dále je uvedeno, že v roce 1892 nastal v jeho životě „důležitý zlom“, když se svobodný mládenec (bylo mu 31 let!) zamiloval do dvacetileté Jaroslavy Šustrové, zasnoubil se s ní a oženil. Jejich rodina byla postižena jejím časným úmrtím v roce 1909.

Svobodná církev reformovaná

Církevně se Adlof přiklonil ke vznikající Svobodné církvi reformované (plná náboženská svoboda přišla a byla postupně uplatňována až s Protestantským patentem 1861). Jejím byl do smrti kazatelem, postupně vůdčí osobností. Zde bylo dovršeno jeho až přepjaté, mladické rozhodnutí ve víře, „obrácení“ k Ježíši jako svému Spasiteli. Sám potom druhé na tuto cestu hlubší zbožnosti, opřenou o zkušenost uváděl; rovněž k osobnímu i veřejnému přiznání se k Ježíši Kristu.

Důležitým rysem Svobodné reformované církve bývalo úsilí praktikovat kázeň ve společenství, jež podléhala i kontrole. Sám Adlof se pohyboval až „na hraně perfekcionismu“. Jeho církev byla pozoruhodnou pro vědomě budovanou nezávislost, což se týkalo i samofinancování církve, byť to pro řadu kazatelů mimo Prahu znamenalo žít na pomezí chudoby. Organizačně nebyli totiž placeni ústředně, nýbrž samostatně jednotlivými sbory. 

Vztah k ostatním církvím

Ve Vyhrocené situaci tehdejší doby nelze ovšem mluvit o ekuméně v dnešním slova smyslu. Již jako vůdčí představitel své církve se však podílel na poválečných jednáních, jež měly vést ke sjednocení evangelických církví, pro jejich vyhraněnost ovšem neúspěšných. Jen na chvíli se zdálo, že by snad mohla dospět dále s Jednotou bratrskou, k čemuž nedošlo. Sám toužil být zajedno „se všemi opravdovými křesťany“. Dobově ostrý tón pak nasadil v polemickém spisku proti adventistům „Falešný peníz“.

Zato mimořádným přesahem, obohacujícím evangelické církve podnes, byly jeho písně, jež najdeme v kancionálech všech evangelických církví  (i Církve československé husitské) podnes. Pro někoho bude překvapivý blízký vztah k reformovanému kazateli, autorovi Broučků, Janu Karafiátovi. Ten se také nejednou o Adlofovi a jeho církvi přejně vyjádřil. Také u Adlofa byl nárok na křesťana i přísný, s přístupem k němu ale až něžným. Zajímavý je rovněž korespondenční kontakt s prezidentem Masarykem, jenž měl své počátky již v době, kdy byl poslancem. Na duchovní rovině byl zřejmý odstup, který však byl překonán v osobním a přátelském vztahu prezidenta k Adlofovu nástupci Františku Urbánkovi, jenž pohřbíval jak členy prezidentovy rodiny, tak v roce 1937 prezidenta samotného. Mimořádná jsou pak hodnocení Adlofovy osoby J. L. Hromádkou, mj.: „Jeho zjev je významným pro celé české evangelictví.“

Adlofovo dílo je velice obsáhlé, přitom však míval i deprese ze své nedostatečnosti. Zároveň si přál být „českým (evangelistou) Moodym, Husem a apoštolem Pavlem“. Husa četl i často citoval a interpretoval, k listu apoštola Pavla vydal dvojdílný komentář, jenž je v knize kometován a uvádí nás do Adlofovy teologie. Ze tří jmenovaných byl nejblíže v oblasti evangelistovi Moodymu.

Adlof působil v době, kdy posluchači misijních shromáždění měli ještě základ náboženské výchovy. Výrazná, horlivá a upřímná kázání, s následnou výzvou k životu s Bohem, nacházela ozvučnou desku ve svědomí a srdci mnohých posluchačů; situace je dnes zcela jiná. Jeho odkaz - nezamlčet, co jsme přijali v Pánu Ježíši Kristu - je však živý dodnes.

Jan Kašper je farářem Českobratrské církve evangelické, publikuje v církevním i denním tisku.