Katolíci bez farnosti

Kříž - ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative Commons

Příspěvek je určen v prvé řadě těm křesťanům – katolíkům, kteří chtějí, aby jejich životní příběh zůstal svázaný s křesťanskou vírou a živou katolickou tradicí, ale současně tuší, že pro budoucnost života své víry budou muset najít jiné formy, než které jim nabízejí dnešní územní farnosti a reálné šance jejich farářů. Chci se zde sdílet s přesvědčením, že pokud se katolík navzdory poctivé snaze obává, že ve farnosti o svou víru brzy přijde, nemusí to znamenat jeho malověrnost, ale výzvu hledat jiné cesty.

Tento příspěvek nemá zneklidnit ty, kterých se výše zmíněná obava podle jejich vlastních zkušeností netýká. Není určen těm, kteří jsou ve své farnosti spokojení a jinou formu hledat nepotřebují. Dále číst nemusejí ani ti, kteří považují své křesťanství především za soukromou záležitost mezi sebou a Bohem, jimž tedy v zásadě vyhovuje každý způsob a forma farnostní liturgie a její anonymitu nepovažují za nevýhodu. A konečně přestat číst dále mohou i ti katolíci, kteří považují roli ordinovaných služebníků církve (biskupů, kněží) za rozhodující pro svou víru. Budeme totiž hovořit o tom, že pro křesťanskou víru „katolíka bez farnosti“ je východiskem z jeho dlouhodobé krize nikoli kněz nebo snad jiná výrazná osobnost, ale malá křesťanská obec, která umožňuje neanonymně žít svou víru spolu s konkrétními bližními, kteří zvolili obdobnou cestu a kteří tuto obec zodpovědně přijmou za svou.

Několik přátel

Chceme nejprve navrhnout těm, kteří se do farností už „nedokážou vejít“ (nebo se v tomto směru obávají budoucnosti), aby nalezli několik přátel, se kterými mohou a chtějí sdílet svou víru a způsob, jak ji společně naplňovat. Základem takového sdílení víry je společná četba Písma, společná modlitba (chvály, díky, prosby) a sdílení vlastních osudů, radostí a trampot, aby se mohli navzájem radovat, povzbuzovat a konkrétně si pomáhat. Nezbytnou formou sdílení víry je i pomoc potřebným - diakonie.

Optimální velikostí takové skupiny přátel je 5 až 20 lidí - to je počet, ve kterém může být vzájemné sdílení životů účinné, neztrácí se povědomí o tom, čím konkrétním naši přátelé žijí. Ale není neobvyklé, když se začíná ve třech – „tři tvoří společenství“. Vhodný interval setkávání k četbě Písma, modlitbě a sdílení se nalezne časem, většinou je to jednou týdně. Takto osvědčená praxe postupně učí takovou skupinku tomu, že je dobré zakoušet být závislý ve víře jeden na druhém. Základem víry křesťana je důvěra v život, jeho smysl, protože je darem Božím, a také důvěra v smysluplnost naděje v Boží království. Taková důvěra jednotlivce umí poponést víru druhého v období, kdy jeho plamen víry skomírá. Takoví přátelé se začnou potřebovat ve víře navzájem v těžkostech i radostech, jejich cesty víry se provazují.

Hovoříme-li zde o skupině přátel, nechceme být naivní. Kdo takové formy společenství zkouší, ví, jak může být taková skupinka citlivá na neřesti, které do ní jednotliví příchozí vnesou. Touha vynikat nebo ovládat jiné, potýkání se s konkrétními povahovými vlastnostmi členů skupinky, neochota vytrvat v běhu na dlouhé (celoživotní) trati a věnování dostatku času a energie nebo i nezvládnuté erotické či sociální vazby - to jsou některá nebezpečí, která se v souvislosti se soužitím mohou objevit (a musí objevit, protože patří k lidské existenci prožívané kdekoli, v osamění nebo v kolektivu). Kéž takové či obdobné potíže dokáží naši přátelé s přispěním Ducha svatého zvládnout! A zvládnutí jedné nebo dvou krizí tyto přátele poučí, že krize i „vady charakteru“ ke skupině Ježíšových přátel patří, že je třeba vyrovnávat se s nimi smířením a že nejsou na závadu společnému hledání života víry v přicházející Boží království.

Jen vzpomeňme - mezi přáteli Ježíše z Nazareta probíhalo krizí dost a dost a „vad charakterů“ u nich také nechybělo. A je vlastně dobré krize zažít a smířením je zvládnout právě proto, aby přátelé, kteří budou toužit spolu jako křesťané slavit svátost eucharistie nebo jiné svátosti, mohli do těchto svých slavení vkládat skutečné zkušenosti svého společného života a tyto slavnosti nebyly pouze anonymními náboženskými rituály.

Být církví

Společenství v prostředí českého katolicismu nejsou neobvyklou věcí, ale nemívají schopnost, kterou stará církevní tradice od společenství očekávala – vytvořit církevní obec. Církevní obce mimo farnosti jsou zatím bílou vránou. Zdá se přitom, že formy „malých“ církevních obcí mají dobrou tradici - třeba starokřesťanské skupinky janovských křesťanů tvořily pravděpodobně právě malé domácí církve, nejspíš vázané k sobě navzájem osobou presbytera Jana jako neformální autoritou.

Pokud se bude chtít nějaké dnešní společenství církevní obcí nefarnostního typu stát, musí v prvé řadě přijmout odpovědnost za toto rozhodnutí a odhodlat se k nekončícímu úsilí takovou komuniální církevní obec vytvářet. To základní se snad naučili jako přátelé dříve - církevní obec jako společenství žije tehdy, když každý člen do svého křesťanského života – do svého JÁ - nechá vstoupit druhé lidi mnohem více než jako spoluúčastníky slavení liturgie nebo křesťanských debat. Nechám je vstoupit jako rozhodující formující prvek. Záleží mi na tom, jak žijí i druzí ve společenství, jak žijeme společně. Záleží mi na MY.

Liturgie, kterou taková církevní obec pak bude slavit, bude skutečně liturgií obce, protože účastníky osobně znám, sdílím s nimi jejich životy, dobré i zlé. To vše do liturgie vstupuje. Při „komuniální“ formě liturgie je praktickou nutností zapojení většiny či všech členů obce. Nejde pak o „slavení kněze s účastí lidu“, ale jde o slavení všech společně, jak to bývalo v církvi pravidlem – přestože přesedající nechybí. Každý slouží všem podle svých charismat a povolání či pověření ke službě.

Církevní obec, o které hovoříme, může pak slavit i svátost smíření jinou než obvyklou formou individuální ušní zpovědi. Tato slavnost může být slavena společně, platný katolický rituál na to pamatuje. Je nutné odpovědně zvážit výhody i nevýhody takové formy slavení, nicméně kdo takové smíření zakusil, ví, že ve sdílení lítosti nad svými hříchy a vinami i sdílení víry v přítomné Boží odpuštění skrze Krista v jeho Duchu si mohou být členové slavícího společenství velkým vzájemným povzbuzením.

Společenství, které nechce být sektou, ale místní církví v jednotě s celkem katolické církve, se musí institucionalizovat a hledat i právní cesty, jak v jednotě s celkem katolické církve být. Toto jistě není jednoduché, dnes se pohybujeme na cestě hledání a šedých zón a nelze ani očekávat, že by v budoucnu takové „malé“ církevní formy oplývaly přízní ze strany většinových církevních struktur. Přesto vazba na celek církve typicky prostřednictvím odpovědného biskupa zde být má. Převzetí závazné zodpovědnosti členů takové obce jeden za druhého má být vyjádřeno i formálně a to členstvím v této křesťanské obci.

Závěr

Zdá se, že porozumění pro to, že i dnes lze být katolíkem jinak než v „běžné farnosti“, nemá v současnosti většina českých katolíků. S tím je třeba počítat. Výhodám společenství či zájmového křesťanského okruhu přátel většinou rozumíme, ale obtížněji se nám naše víra nese spolu s druhými, kteří nám jsou hodně nablízku, jejichž přednosti i chyby jsou zřetelné. Chodíme do kostela nebo tam chodit přestáváme, ale experimentovat s místní církví nefarnostního typu se zdá příliš obtížné nebo rovnou podezřelé.

Připomeňme ještě: není důvod se vymezovat proti farnostem. Na nesnadnou cestu odpovědného experimentu s komuniální církevní obcí ať se vydají jen ti, kteří potřebují žít svůj život s vírou v trvalou přítomnost a blízkost Boha skrze Ježíše Krista a ve farnosti to přes poctivou snahu nedokáží. Takoví ať skutečně hledají cestu pro sebe a podobně smýšlející a jiné ať nechají jít svobodně jejich vlastními cestami.

Současně ti, kteří se do takového hledání pustí, ať odolají kritice a vytrvají. Být katolíkem bez farnosti, ale nikoli bez domácí místní církve a ve vazbě na celek katolické církve – to nebude nikdy většinová cesta. Ale pro některé tato cesta může znamenat záchranu života živé víry podporované zkušeností, že Bůh se projevuje v konkrétních příbězích lidí, které znám a na kterých se mohu aktivně podílet, sdílet s nimi blízkost Boží v radosti i starostech a zároveň se díky tomuto sdílení více otevírat Božímu království.

Kdo věří, že je povolán takovou cestu hledat, ať to činí.

Mgr. Ing. Martin Šály pracuje jako konzultant. Vystudoval obor Teologie křesťanských tradic na ETF UK. Je katolíkem aktivním ve skupině Společná cesta.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.