Přehnaná píle aneb Chvála lenosti

Peter Žaloudek
Autor: Archiv autora

V Rakousku a v dalších zemích západní Evropy lze pozorovat neustále sílící trend výskytu psychických nemocí, přibývá případů syndromu vyhoření a depresí. Stále více lidí se stává otroky práce, pracují tak říkaje od nevidím do nevidím, a na druhé straně narůstá počet těch, kteří žádnou práci nemají.

V novinách se stále častěji objevují články o tom, jak např. konzern Lidl, známý i v Čechách a na Slovensku, nechává špiclovat své zaměstnance, aby se přesně vědělo, kolik hodin pracují a kolik mají pauzu, nebo články o tom, že je potřeba pracovat mnohem déle či pracovat více za stejnou mzdu; nebo jak ve Švédsku přišel ministerský předseda s požadavkem, aby lidé pracovali do 75. roku svého věku, to vše za účelem dalšího růstu hospodářství a větší konkurenceschopnosti...

Kdo by si troufl zde něco namítat? Okamžitě by byl obviněn z lenosti, a ta je v poslední době kritizovaná jako snad žádný jiný nešvar. Už jsme si pomalu zvykli na paušální obvinění, že to byla právě lenivost občanů zemí jižní Evropy, kvůli nimž postihla krize a nezaměstnanost i ostatní evropské národy. Zato o spekulantech ve finančnictví se už skoro vůbec nemluví. V novinách se množí titulky jako: Dovolená! Dobře si odpočiňte, abyste pak znovu mohli dobře a lépe pracovat!

Takové je i nejrozšířenější myšlení rakouských občanů před odchodem na dovolenou. Nabízí se vzdorná myšlenka: přece nebudu odpočívat proto, abych pak znovu začal ve stresu pracovat! Na to přichází okamžitá protireakce: Ale vždyť z dobře vykonané práce máme užitek všichni – jak zaměstnavatel, tak i zaměstnaní, kteří si vydělají peníze. Je to kolotoč, zajeté koleje, po kterých všichni nebo skoro všichni jedeme.

Múza – tedy odpočinek bez nároku na nový supervýkon, schopnost využít dovolenou smysluplně, inspirativně, získat duchovní zážitek, vytvořit nějaké dílo, aby pojem “ne-pracování”, ne-zaměstnání”, odpočinek od pracovních stereotypů mohl znamenat také něco jiného než jenom odjet někam k moři či na hory – to je zde cizí slovo, píše Karin Bauerová v jednom červencovém vydání deníku Der Standard v roce 2012.

Obvinění z diskreditace práce a kritika málo smysluplně využitého volného času však není nic nového pod sluncem. Již koncem středověku se leckde rozmáhala válka proti “sladkému nicnedělání” (dolce far niente). Za jejího iniciátora byl považován reformátor Jan Kalvín, který blahořečil píli, zatímco nicnedělání, lenost tvrdě potíral a lpěl na nepodmínečné usilovnosti. Po celé Evropě, především v zemích, kde se rozmohl kalvinismus, se od začátku 16. století objevovaly tzv. pracovní domy a polepšovny, kam zavírali žebráky a pod hrozbou fyzických trestů a žaláře je nutili k práci.

V roce 1840 napsal francouzský lékař Louis René Villermé (1782-1863) zprávu o tom, jak se pracuje v textilních fabrikách. Dnes jde člověku mráz po těle, když čte o nelidských podmínkách, v jakých tu pracovaly hlavně ženy a neplnoleté děti. Dělníci byli neustále unavení – jednak od těžké práce a jednak proto, že málo spali. Jejich pracovní den trval 15 hodin. Mnohé z nich pak čekala daleká cesta domů, kam přicházeli pozdě večer, aby tam stihli ještě něco udělat, než půjdou spát, aby mohli brzo ráno zase vstát a být načas ve fabrice.

Vypadá to, že proti tomu, jak pracovali lidé ještě v 19. století, tedy poměrně nedávno, jsme dnes pořádně rozmazlení. Pracovní doba se zkrátila skoro o polovinu.  Že se nestydíme mluvit o fetišismu práce a o tzv. burn-out syndromu! Ale z univerzity z německého Freiburgu se ozývá neurolog a psycholog Joachim Bauer: „Když dnes od zaměstnavatelů, psychiatrů nebo novinářů slýcháme, že lidé stěžující si na pocit vyhoření přehánějí, že se mají začít chovat jinak a najít si správný vztah k práci, aby byli opět v pořádku, je to nesmysl. Moje zkušenosti jsou, že dnešní způsob práce se u mnoha druhů povolání oproti době ještě před sto lety radikálně zhoršil, a že máme taková zaměstnání, ve kterých jsou zaměstnanci vystavení psychickému napětí mnohem více, než tomu bylo kdysi.”

Bauerova nová kniha Práce – proč na ní závisí naše štěstí a proč z nás dělá nemocné (Arbeit – Warum unser Glück von ihr abhängt und wie sie uns krank macht. Blessing, München 2013) přináší výsledky jeho studie, kterou zpracoval v roce 2011 v Institutu Roberta Kocha v Berlíně. Třináct tisíc lidí, kteří se studie zúčastnili, mělo za úkol podrobně popsat své pracovní podmínky. Třicet šest procent dotazovaných si nemyslí, že v pracovním procesu vydrží až do penze. Více než jedna třetina se cítí na konci pracovního dne příliš unavena na to, aby se začala věnovat něčemu, co jí dělá radost. To jsou hrozná čísla.

Je to opravdu práce, která nám bere sílu a zdraví, anebo to jen my sami máme menší výdrž, když vysedáváme on-line u počítače, jsme unavení stresem konzumního způsobu života či ochromení starostí o nejistou budoucnost? Pravděpodobně obojí. Mnoho ukazatelů naznačuje, že sama práce a pracovní podmínky se na našem zdraví podstatně podepisují. Šedesát osm procent dotazovaných vedoucích pracovníků z výrobních podniků v Německu dosvědčuje, že tlak na pracovní výkon a všeobecný narůst stresových faktorů po propuknutí finanční krize v roce 2008 rapidně vzrostl. Podle rakouských studií trpí až 22 procent zaměstnanců v Rakousku chronickým stresem na pracovišti.

Přitom podíl nízkých výdělků v Evropské unii vzrůstá. Lidé, kteří vydělávají málo, si hledají práci v jiném oboru, a dělají pak podstatně víc, než dostanou za svou práci zaplaceno. Pokud člověk z tohoto systému dokonce vypadne a skončí na ulici, čelí vedle sociální stigmatizace celé řadě stresů. Být nezaměstnaným dá obrovskou “práci”. Všude v Evropě vznikají různé modely, jak nezaměstnaným pomoci přeškolovacími kurzy, zřizováním zprostředkovatelen práce, nabídkou kvalifikovaných či rekvalifikovaných pracovních sil, většinou však za směšně nízké ceny, balancující na hranici tolerance ze strany zákona i výdělků, nezřídka pod hranicí životního minima. To, co se děje ve snaze “pomoci nezaměstnanému”, ve skutečnosti produkuje enormní pracovní aktivity, které musí být z něčeho financovány, a zároveň vytváří v určitém smyslu novou kastovní společnost, kam se řadí ti, kteří pracují a vede se jim dobře, a ti, kteří jsou nezaměstnaní, stigmatizovaní vším, co nezaměstnané charakterizuje.

Důsledkem tohoto systému je, že lidé jsou nuceni brát špatně placenou a společensky nerespektovanou práci, podle ideologie, že pracovní trh je jako každý jiný trh, že pracovní síla je jako každá jiná věc, která se dá koupit. A za tím vším stojí mocná hospodářská lobby. To pak ústí ve všeobecně rozšířené klišé: Kdo pracuje, ten má práva, tomu náleží určité postavení, kdo nepracuje, žádná práva nemá a není důvod si takového člověka ani vážit. Tedy kdo nepracuje, je sám vinen.

Joachim Bauer se ve své knize o práci, na které závisí naše štěstí, třebaže nám způsobuje tolik zdravotních potíží, zmiňuje i o tom, že již není pochyb, že člověk nebyl stvořen pro práci, alespoň ne pro takovou práci, jak je chápána dnes. Cituje také papeže Jana Pavla II., který kdysi napsal: „Pracovní podmínky a okolnosti, jaké dnes převládají v mnoha pracovních odvětvích, odporují zásadě, že na prvním místě je zde práce pro člověka, a ne člověk pro práci.” Člověk nutně potřebuje pauzy, momenty totálního “vypnutí”, a vždy po několika hodinách práce – za nejzazší hranici se udává 6 hodin – musí alespoň na 15 minut vysadit, jinak by nevydržel. Bauer dobře ví, o čem mluví, protože v nemocnici pracuje také s pacienty, kteří trpí syndromem vyhoření (tzv. burn-out). Říká: „Největšími nepřáteli práce nejsou lenoši (Faulenzen), ale ti, kdo chodí do práce rádi a svou pracovní aktivitou vyvíjejí tlak na své kolegy, spolupracovníky i sami na sebe, až z toho onemocní. To jsou skuteční nepřátelé práce....”

Text je zkrácenou anotací delší práce autora, kterou naleznete zde.