Seznamka
Papež František
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative Commons
„Dopisy čtenářům nebývají dlouhé, a pokud ano, editoři je v novinách radikálně zkracují. Tenhle však byl výjimkou. Byl dlouhý 2500 slov, byl klidný a uvážlivý – a hlavně, jeho autorem byl sám papež,“ píše italský deník Repubblica. Spoluzakladatel a bývalý šéfredaktor deníku Eugenio Scalfari jej proto minulou středu otiskl v plném znění. Na titulní straně a s původním podpisem, který se omezil na jediné jméno: Francesco.
Nejvyšší představitel katolické církve v listu odpovídal na otázky, které v létě Scalfari coby „přemýšlivý ateista“ nadhodil k veřejné debatě. Papež František mu odpověděl ve smířlivém tónu. Na otázku, zda Bůh může odpustit tomu, kdo nevěří, ani se věřit nesnaží, papež napsal, že poctivý ateista by si měl vystačit s morálním kompasem v podobě vlastního svědomí. A dodal, že Boží milosrdenství nezná hranic dokonce do té míry, že člověk vůbec nemůže kalkulovat s tím, co Bůh ještě unese a co už ne. „Jednat proti vlastnímu svědomí je hřích i v případě nevěřících. Jen naslouchejte svému srdci, které vás učí, co je dobré a co zlé,“ napsal František. Pontifik v listu dále uvedl, že přikládá mimořádný význam upřímnému a kvalitnímu dialogu s ateisty.
Vzhledem k rozsahu papežova dopisu přinášíme alespoň výňatek, který v českém překladu Milana Glasera uveřejnila česká sekce Radia Vatikán:
„Nejprve se mne ptáte, zda Bůh křesťanů odpouští tomu, kdo nevěří a nesnaží se věřit. Předesílám – a je to zásadní věc – že milosrdenství Boha nemá hranice, pokud se k Němu obrací srdce upřímné a zkroušené, a pro toho, kdo nevěří v Boha, spočívá tato otázka v poslušnosti vlastnímu svědomí. Jít proti svědomí je hříchem i pro toho, kdo nevěří. Naslouchat a poslouchat svědomí totiž znamená přijmout rozhodnutí vzhledem k tomu, co se prezentuje jako dobro nebo jako zlo. A na tomto rozhodnutí závisí dobrota a zloba našich skutků.
Za druhé se mne ptáte, zda tvrzení, že neexistuje žádné absolutno, a tudíž ani absolutní pravda, nýbrž jenom řada relativních a subjektivních pravd, je omyl či hřích. Předně musím říci, že bych ani s věřícím nemluvil o „absolutní“ pravdě v tom smyslu, že absolutno je nevázané a zbavené jakéhokoli vztahu. Pravda podle křesťanské víry je totiž Boží láska k nám v Ježíši Kristu. Pravda je tedy vztah. Tím spíše platí, že také každý z nás pravdu chápe a vyjadřuje osobně, přičemž vychází ze svých dějin a kultury, ze situace, v níž žije apod. To neznamená, že pravda je proměnná a subjektivní, naopak. Znamená to, že se nám dostává vždycky a jedině na cestě a v životě. Neřekl snad sám Ježíš: „Já jsem cesta, pravda a život“? Jinými slovy, poněvadž pravda v posledku tvoří jediný celek s láskou, vyžaduje její hledání, přijetí a vyjádření pokory a otevřenosti. Je tedy třeba správně si rozumět, abychom vyšli z nesnází (absolutního) protikladu, a tuto otázku hluboce přeformulovat. Myslím, že to je dnes absolutně nezbytné pro nastolení onoho klidného a konstruktivního dialogu, o kterém jsem mluvil v úvodu svého listu.
V poslední otázce se mne ptáte, zda se zánikem člověka na této zemi zmizí také mysl schopná přemýšlet o Bohu. Velikost člověka zajisté spočívá v tom, že může myslet Boha. A to znamená žít ve vědomém a odpovědném vztahu vůči Němu. Vztah však existuje mezi dvěma skutečnostmi. Myslím si však a je to má zkušenost, kterou v minulosti i nyní mnozí sdílejí, že Bůh není idea, plod lidské mysli, byť ten nejvznešenější. Bůh je skutečnost s velkým „S“. Ježíš ji zjevuje jako Otce nekonečné dobroty a milosrdenství a tento vztah k Němu žije. Bůh je tedy nezávislý na našem myšlení. Ostatně, i kdyby měl život člověka na zemi skončit – a z hlediska křesťanské víry je tento svět tak, jak jej známe, v každém případě určen k zániku – člověk existovat nepřestane a spolu s ním, způsobem, který neznáme, také vesmír, který byl stvořen spolu s ním. Písmo mluví o „novém nebi a nové zemi“ a tvrdí, že na konci, který nás někde a někdy přesahuje, ale po kterém ve víře toužíme a který očekáváme, bude Bůh „všechno ve všem.“
List Repubblica připomíná, že mediální ofenziva papeže Františka nekončí. Obyčejným věřícím píše dopisy a telefonuje, přičemž se představuje familiérním pozdravem „Ciao, tady je papež Francesco“. Italský kněz Renzo Zocca nedávno daroval pontifikovi svůj starý Renault 4. Vůz je bílé barvy, což je pro papeže vhodné, a na tachometru má najeto 300 tisíc kilometrů. Papež už v něm minulou sobotu brázdil ulice Vatikánu. „Ochranku to znervóznilo, ale musí se smířit s tím, že František bude jezdit mým vozem,“ řekl Zocca italskému katolickému magazínu Famiglia Cristiana. „Pro jistotu jsem papeži nechal i sněhové řetězy. Ani v Římě jeden nikdy neví,“ dodal duchovní.
Rostislav Matulík je spolupracovníkem Českého rozhlasu Plus (http://www.rozhlas.cz/plus/portal)
Celý Francescův dopis najdete v italštině zde, německý překlad najdete zde
Novinky.cz o dopisu referovaly v článku Papež boří tradice: Nebe je otevřeno i nevěřícím
iDnes.cz o papežově dopisu napsal text: I nevěřící se mohou dostat do nebe, zopakoval papež. Vatikánu navzdory
