Strach buší na dveře

Recenze knihy Marie Šulcové o spolupráci kněží se Státní bezpečností

Na pravou míru / Hana Farná / 19. září 2013
Strach buší na dveře

Nejmenovaný kněz. Zemřel v 54 letech. R.I.P.
Autor: apha.cz

Spisovatelka Marie Šulcová se odvážila píchnout do vosího hnízda. Málokteré téma je totiž tak citlivé jako otázka spolupráce kněží se Státní bezpečností. Tato otázka nejen že zůstává i po více než 20 letech nezodpovězena, ale je neslušné ji vůbec vyslovit. Poukazovat na kostlivce ve skříni znamená koledovat si o mírně řečeno nepochopení, bohužel právě v církvi. Tím spíš, že autorka literárně zpracovala naprosto konkrétní případ.

Všem pamětníkům pozdní normalizace je jasné, kdo je hrdinou vyprávění, čím životním příběhem se autorka inspirovala a každý Pražan pozná i kulisy příběhu, za fiktivní zasvěcení svatému Janu Křtiteli si hravě dosadí svatou Markétu.

Marie Šulcová se nepokouší o nějakou hlubinnou psychologickou sondu a o to je její novela zajímavější. Po prvním přečtení mi tak trochu vadil popisující styl, kniha mi připomínala sled statických obrázků, nemohla jsem se ponořit do děje jako do filmu, spíš se mi zdálo, že listuji v albu momentek. Ale už při druhém přečtení mi došlo, že právě tohle je silná stránka díla. Jednotlivé kapitoly znamenají ukázky každodennosti života nejen kněze, zvaného zde Vojtěch, ale i celého jeho okolí. Přímo z nich dýchá kolorit onoho období, pro které se vžilo označení normalizace. Prolog se týká ještě sedmdesátých let s nenapodobitelnou atmosférou tak nějak až útulně nudné Prahy, s rekvizitami šedivých činžáků, líných tramvají a narvaných hospod. Ovšem ten vysoký mladík, shodou okolností bohoslovec, nekličkuje mezi tramvajemi z rozvernosti a ani zábava v pivnici U medvídků není tak bezstarostná, jak by se mohlo zdát. Nenápadní pánové v civilu jsou všude. A disponují pořádnými pákami.

Další kapitoly se týkají už osmdesátých let, tedy období, které se ve vzpomínkách mnohých pamětníků jeví jako poměrně poklidná éra, taková pozdně normalizační skoro-idyla. Kdo neprovokoval režim, mohl být spokojený. Pokud mu ovšem nevadily stojaté vody. Dusno bylo i v církvi, zahnané do úzce vymezeného prostoru, zdánlivě zbavené možnosti oslovit hledající a všechny ty, kterým nestačila zvyková zbožnost. Naštěstí se vyskytovali kněží schopní i z omezených možností vykřesat jiskru. A právě takový kněz se jednoho dne objevil v klášterním kostele obklopeném rozsáhlou, zpustlou zahradou. Sice tradiční, ale ospalá farnost rychle ožila, nedělní bohoslužba přestala být jen povinností, homilie už nepůsobily jako hypnotikum, příprava na biřmování nenápadně přerostla v pravidelné, neformální setkávání mladé generace. Vojtěch se snažil a dařilo se mu, nezazdil se v hloubi farního bytu, nebál se bezprostředního kontaktu se svými farníky, dokázal oslovit hledající i stojící mimo. Nebylo v něm nic „klerikálního“, neurotického nebo staromládenecky zapšklého. Nikdo od něho neslyšel frázi hodnou katechismu z devatenáctého století a podařilo se mu přimět své farníky k aktivitě, k přemýšlení.

Jako každý kněz v pastoraci, i Vojtěch musel nějakým způsobem vycházet s církevním tajemníkem, což se mu zřejmě dařilo, o tom se autorka nezmiňuje. Jde totiž o to, že musel vycházet především s někým jiným – s nenápadným pánem, vystupujícím pod nenápadným jménem Novák, v nenápadném panelákovém bytě.  Autorka si nehraje na psycholožku, jen popisuje: kněz je stísněný a vystresovaný, z každého takového setkání je mu fyzicky nevolno, se svým “řídícím orgánem“ mluví jen o věcech zdánlivě nepodstatných, i když musí tušit, že právě z takových drobných nevinných sdělení si StB vytváří mozaiku svých znalostí o „zájmových objektech“. Vojtěch po celá léta žije se svým tajemstvím sám, nikomu se nesvěřil. Jeho přátelé ho někdy považují za bázlivého, protože občas překvapivě odmítne pozvání na nějakou akci, nechce nic slyšet o neoficiální církvi, samizdatu, knihách dovezeným z Polska, ba ani z NDR. Chce totiž toho vědět co nejméně, aby nenápadnému panu Novákovi neměl co referovat.

Kdyby nedošlo k pádu totalitního režimu, asi by po celý svůj kněžský život kličkoval mezi panem „Novákem“ a svým svědomím; a pokud by si svého rezidenta příliš nepohněval, pak by zřejmě nadále rozvíjel pastoraci nad rámec limitů daných komunistickou mocí, oslovil by celý zástup hledajících chlapců a dívek, vytvořil „ostrůvek pozitivní deviace“ v totalitní šedi. Tento zvláštní modus vivendi ale byl přerušen listopadem 1989.

Nesmírná úleva, radost, vděčnost svaté Anežce, euforie. Nové úkoly a možnosti, po létech v nuceném ústraní vstup do médií, hovory v rozhlase, pořady v televizi, vedení redakce Katolického týdeníku. A v té době promluvily archivy.

Kněz, v této knize zvaný Vojtěch, si na rozdíl od mnohých jiných odpustil nejapné výmluvy na omyl nebo přímo zlomyslnost těch, kdo sestavovali seznamy spolupracovníků StB. Nečekal ani na vyjádření svých nadřízených a otevřeně o své minulosti promluvil: že se do toho osudového soukolí dostal ještě jako bohoslovec – aby vůbec měl možnost dojít ke kněžskému svěcení. Obětoval nejen svoje soukromí, touhu po ženě a vlastní rodině, ale i klid své duše. Pokud zpočátku neodhadl, jak křehká je hranice mezi kompromisem, diplomacií a kolaborací, určitě mu to došlo po několika letech. Musel poznat i moudrost zásady, že s vyděrači se nevyjednává.

Autorka skvěle vystihla i celou škálu reakcí na jeho přiznání: od prvoplánového odsuzování, po trpké zklamání až po snahu o porozumění. Je dobře si uvědomit, že nejzásadověji odsuzují ti takzvaně bezúhonní, kteří se nikdy do ničeho nenamočili. Hůře jsou na tom ti zklamaní, jim se totiž zhroutil svět a už nebudou mít důvěru k nikomu a k ničemu. Kněz v soukolí Státní bezpečnosti sice nikomu vědomě neublížil, ale této skupině ublížil už jen tím, že léta spolupracoval s nečistou mocí. A tady je snaha o nápravu v podstatě marná.

Je zde ale i početná skupina těch, kdo se snaží porozumět a nevynášet „zásadní“ soudy. Kdo nikdy neměl nůž na krku, nemůže vědět, jak by se za takových okolností zachoval. Nikdo totiž nežije sám za sebe, každý z nás je s někým svázán. Není pravda, že kněz je volný, když nemá ženu a děti. Zpravidla totiž není sirotek a má okruh přátel. Už proto nemůže být „neprůstřelný“ vůči vydírání. (Ponechávám stranou situace, kdy je vydíratelný pro svoje osobní selhání – o to u Vojtěcha Jánského ani u skutečného Aloise Kánského nešlo).

Ve styku s totalitní mocí udělá menší či větší chybu snad každý. Proto všichni ti, kdo rádi posuzují cizí selhání, by si měli připomenout: „kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.“

Jak autorka upozorňuje, její novela není životopisem P. Aloise Kánského. Jeho osud posloužil jen jako inspirace. Ovšem citáty promluv fiktivního P. Vojtěcha Jánského jsou vzaty z autentických textů jeho skutečného dvojníka, bohužel již zemřelého. Také fotografie jsou autentické, pocházejí z archivu StB, která bohoslovce Aloise Kánského pilně sledovala. Jsou zajímavě stylizované: jako za oroseným oknem, skoro takový snový obraz; ten mladík v džínách a tričku u tramvaje jako by se chtěl rozjet za svou láskou. A opravdu se za ní rozjede – jenomže ne za děvčetem, nýbrž za Bohem, za služebným kněžstvím. Už proto by se měl každý z nás vyvarovat černobílého hodnocení.

Marie Šulcová: Strach buší na dveře. Praha, Katolický týdeník, 2013, 198 str.

Vyprávění P. Aloise Kánského, natočené dva roky před jeho smrtí pro Český rozhlas v cyklu Příběhy 20. století, můžete vyhledat zde

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Rodrigo koncert
Festival United 2017

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
26%
 
Ne
69%
 
Nevím
5%
 
(Počet hlasů celkem: 166)