Nahoru je správně

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative Commons

Patřím k menšině. Vím, že spásu člověku nepřinese ani materialismus, ani žádná politická strana. Mám rád tuto zemi a myslím si, že i dnes je nelhat, nekrást a křivě nesvědčit tím správným řešením.  Většina občanů slyší momentálně na rudooranžový populismus. Čtyřicet let rudé totality zanechalo nesmírné škody, které budeme ještě dlouho splácet. Pan Zeman se s panem Klausem dvacet let přetahují zleva doprava, zůstávají při tom ale v materialistickém bahně. Správný směr je jen jeden a nikdo z lidí na něj nemá patent – nemůžeme sloužit Bohu a majetku. Je neuvěřitelné, co všechno má stát dle volebních hesel zajistit. Stát nefunguje, protože společnost je na scestí – nejsou děti. Milion dětí, které chybí do přirozené reprodukce, byl od r. 1989 obětován na oltář konzumu. Ani rodiny moc nefungují, normalizační atomizace společnosti na rodiny nyní pokročila v atomizaci na singles. Děti nejsou výhodné, po nás potopa – stačí sledovat, jak v posledních deseti letech narostly psí regály proti dětským v supermarketech.

Péče o sociální otázky není výsadou levice

Rebolševizace, Zemanův absolutismus a Klausovi kmotři neduhy Nečasovy vlády nenapraví. Ani volby společnost neuzdraví, mohou ale zemi posunout směrem k diktátorskému režimu. Autentický křesťan má jasně vymezeno, kam nemá směřovat. Podívejme se na politickou scénu v symbolice hodinového ciferníku. Extrémismus okolo šestky určitě ne – uvědomme si, že ti ultrapraví, kteří o sobě tvrdí, že jsou ti jediní praví, jsou úplně leví. Vsadit na socialistické jistoty vede ke stagnaci – to jsme opravdu už zapomněli na to, jak jsme za bolševika hospodářsky zaostávali? Motorem cesty nahoru není socialistický klid pro práci, ale naopak víra v to, že osobní odvahou překonám i nejistoty. Péče o sociálno není výsadou levice. Mnoho našich levých velmistrů na státní přerozdělování zapomíná na to, že je třeba nejprve svobodným podnikáním něco vydělat, nemáme-li našim nemnoha potomkům zadlužováním vydláždit cestu do Řecka. Stačí se podívat přes Šumavu na bavorskou CSU. Bavorsko se, i díky milionu našich krajanů, stalo příkladným motorem německého hospodářství. Totéž platí na evropské úrovni – řešením není socialistickými eurohujery nafouknutá Evropa, ale Evropskou lidovou stranou prosazovaný návrat k racionalitě a křesťanským základům, na kterých kdysi sjednocená Evropa vznikla.

Nabídka politických stran

Obecnou volební úvahu vypracoval prof. Piťha, konkrétní stranickou nabídku vidím následovně:

SPOZ – strana kultu osobnosti, vyznávající Zemanovy ideje. Známý je zejména Zemanův plně bolševický názor na zákon lex Schwarzenberg – znárodnění majetku kolaboranta. Ve skutečnosti bylo znárodnění provedeno kvůli tomu, že majetek byl „příliš veliký a příliš dobře spravován“. To se soudruhům, připravujícím Únor, moc nehodilo. Ukazuje to ale jasně na to, že myšlenky pana Zemana se ubírají opět znárodňovacím směrem. Stánek Lukoilu na nádvoří Pražského hradu zatím ještě nestojí, ale co p. Zeman slíbí, to také splní.

KSČM – kompletně sešikována v podpoře pana Zemana. Stále platí gottwaldovské „Čím hůře, tím lépe“, tedy hlouběji do bahna a vstříc k úspěchům, kterých dosáhl severokorejský lid.

ČSSD – na rozdíl od německé SPD, která táhne jasně nahoru, je současný směr ČSSD ovlivňován převážně p. Zemanem a fierlingerovci. Pan Zeman navíc nejmenuje sestavením vlády předsedu, ale zřejmě největšího populistu ČSSD.

ANO – rychlokvasný blackbox. Svědčí Babišova „neznalost“ normalizačního zvěrstva o tom, že chce pro bližní konat dobro? Promyšlenost politiky vůči církvi charakterizují výroky pana Stropnického k restitucím v rozhlasové besedě: „Je to pozdě a je to špatně… objem toho majetku a jeho správa ve mně budí určité pochybnosti, proč se s tím tak spěchalo…“

ODS – tuto stranu ještě, žel Bohu, neopustili všichni Klausovi muži. Pro budoucí směr je rozhodující také jasné odpoutání se od kmotrovské minulosti.

 Zbývají dvě strany, v jejichž programu nalézám shodu se směrem nahoru – TOP09 a KDU-ČSL. Obě strany se neprofilují spasitelsky, nechtějí vládnout za každou cenu a jsou si vědomy svých chyb. Pan Schwarzenberg i pan Bělobrádek mají pozitivní ideály. Volební kalkulačka mně ukázala čtyřpětinovou shodu s TOP09, jen o vlas méně s KDU-ČSL. Na TOP09 oceňuji schopnost jasně v parlamentu oponovat snahám o rebolševizaci, u lidovců prorodinné návrhy – společné zdanění manželů a důchodové zvýhodnění pro ty, kteří mají děti. Obě strany se opírají o solidní práci svých členů pro bližní v obecních a městských zastupitelstvech. Starostové a nezávislí dokonce nalezli s TOP09 tak vysokou programovou shodu, že mají společnou kandidátku. Pan Gazdík a paní Roithová jsou pro mne příklady politiků, kteří konají dobro. Chceme-li se mít jako v Německu, musíme volit směrem jako v Německu.

Ostatní strany neuvádím – překonání pětiprocentní hranice není, žel Bohu, jisté ani u KDU-ČSL. Přitom je zřejmé, že pouze zisk (TOP09 + ODS + KDU-ČSL) nad 40 % parlamentních křesel dokáže zabránit změně ústavy ve prospěch diktátorského prezidenta. Bude-li nový parlament převážně rudooranžový, budou chyby Nečasovy vlády třískou proti bolševické kládě, která nás čeká.

Církev jako kvas demokratické společnosti

Na závěr samozřejmost – je nutné jít volit. Nevolič totiž volí tak, jak by nechtěl – tedy i KSČM. K tomu slova německého kapucína Pavla:

"Jsem šťastný, že Bůh umožnil takovou různorodost, demokracie je opravdové požehnání. Každý se může podílet, což pro mě znamená, že by nikdo neměl zůstávat stranou. Každý nemusí hned jít do politiky, ale vytvořit si vlastní politický názor a pak jít volit, to je snad to nejmenší. Samozřejmě je spousta otázek a také si je kladu, ale kdo si chce stěžovat, ten musí být při tom. To znamená jít volit.“

Dívejme se na občanskou a politickou roli křesťanů očima papeže Františka:

Církev je totiž povolána rozsévat kvas a sůl evangelia, to znamená Boží lásku a milosrdenství, zasahující každého člověka. Církev má ukazovat nadpozemský definitivní cíl našeho osudu, zatímco obtížnou rolí občanské a politické společnosti je neustále formulovat a realizovat život ve spravedlnosti, solidaritě, právu a pokoji. Ten, kdo žije ve víře, neprchá ze světa a nehledá jakoukoliv nadvládu, ale jde mu o službu celému lidstvu a všem lidem. Žije v trvalé naději, která je zdrojem vše překonávajícího pohybu a vždy zohledňuje konání dobra.

Milan Mareš je matematik a IT specialista. Bývalý dlouholetý místopředseda farní rady v Mladé Boleslavi.

Mezititulky redakční

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.