Časopis Budoucnost a předchůdci liberálního katolicismu a křesťanské demokracie

Papežové přelomu 19. a 20 století - Pius IX., Lev XIII., Pius X., Benedikt XV.
Autor: Christnet.cz

Článek je pokračováním několikadílné série, druhou část naleznete zde.

Katolická církev pod vedením římského centra, místních biskupů a pod bdělým do­hledem státních orgánů po desetiletí plnila roli vychovatele společnosti k poslušnosti a oddanosti panovníku a roli konzervátora společenských poměrů. Po zkušenostech revolučního teroru a po desetiletích zmatků to bylo pochopitelné a rovněž evropská společnost, unavená a vyčerpaná, toužila po oddychu a klidu. Ale vývoj ve společ­nosti se nezastavil a radikální proměny 19. století v celé řadě segmentů jejího života stavěly nové výzvy, na které bylo třeba hledat nové odpovědi.

Okolo roku 1830 již dozrála doba na řadu změn. Především se to týkalo práva potlačených evropských národů na jejich kulturní, politickou a jazykovou emancipaci. Týká se to například potlačených katolických národů Irů, Belgičanů a Poláků, ujařmených v britském, nizozemském a ruském impériu, která pošlapávala jejich národní i náboženskou identitu. Ačkoliv nositeli národního étosu byli povětšinou katoličtí duchovní a zápas se vedl proti nekatolickým státním elitám, které katolicismus buď jen trpěly, nebo přímo potlačovaly, papež a římská kurie dávali přednost dohodě s vládami a nabáda­li k poslušnosti a oddanosti světské vrchnosti. Příčinou bylo chápání neposlušnosti a revolty jako neblahé infekce, která má tendenci se šířit, povrchní chápání pavlov­ského „není moci, leč od Boha“ (Řím 13,1) a rovněž snaha zajišťovat si spojence pro udržení církevního státu.

Nedůvěra k lidské přirozenosti

Církev lpěla na legitimistickém principu moci, která je přímo od Boha delegována na panovníka, kterému jsou proto všichni povinni poslušností a oddaností. Proto se omezovala na morální apely na stát a vrchnosti, aby zacházely se svými poddaný­mi slušně a spravedlivě, ale z principu odmítala boj evropských národů za občanská a sociální práva. Církev dlouho odmítá koncept demokracie a negativně se vyme­zuje proti svobodě myšlení a slova, proti svobodě náboženství a svědomí. V jádru tohoto postoje se skrývá nedůvěra k porušené lidské přirozenosti, která nutně pove­de individuálního člověka ke zneužití svobody, a tedy ke zkáze časné i věčné. Proto musí zasáhnout ruku v ruce stát, vrchnost a církev, aby jedince moudře vychovávaly, vedly, dohlížely a případně trestaly od kolébky po hrob pro jeho vlastní dobro. Proto principiální odmítání individualismu a étosu občanské emancipace.

V církvi ale existovaly vlivné proudy, které si uvědomovaly neudržitelnost těchto restauračních principů i jejich rozpor s evangelijním učením, které rozhodně není opiem lidstva vedoucím k pietistickému úniku a snahám po udržení mocenského statusu quo.[11] Týkalo se to především nižšího kléru, který na mnoha místech sehrál významnou roli v národní emancipaci menších evropských národů. Řada biskupů a kněží odvedla velký kus práce na poli sociální péče, kde církev jako jedna z mála institucí od počátku mírnila drastické důsledky industriální revoluce a urbanizace, která rozbila původní příbuzenské a agrární sociální vazby. Nevyčíslitelné zásluhy si na poli charitativní péče a vzdělávání na všech stupních získaly ženské řeholní kongregace, které se v 19. a první polovině 20. století bezprecedentně rozšířily a pozitivně ovlivnily životy milionů lidí v katolické části Evropy a v zámořských misiích.[12] Na úrovni teoretického diskurzu ale církev zůstávala stále stejně konzervativní a uzavřená.

Zemřel snad Syn Boží na kříži kvůli tomu, aby na trůnu zůstala dynastie Bourbonů?

Jeden z vůdčích duchů ultramontánního myšlení, které prosazovalo zdůraznění role papeže v životě církve i společnosti, francouzský kněz Félicité Lammenais, si v době před rokem 1830 uvědomil, že narůstající rozpor mezi posláním církve a rolí, kterou tehdy hrála, nemůže nevést k odcizení věřících od církve. Obklopil se skupinou stejně smýšlejících katolíků, kněží i laiků, a společně založil časopis nazvaný příznačně Budoucnost (Avenir) s ještě provokativnějším podtitulem „Bůh a svoboda“.[13] Místo nostalgického ohlížení do mytické a idealizované minulosti by dle jejich mínění měla církev pečlivě rozlišit hodnoty moderní doby a ty z nich, které jsou autenticky křesťanské, odhodlaně prosazovat. V praxi by tedy církev měla přestat s podporou konzervativních režimů a měla by se postavit na stranu těch, kteří ve společnosti bojují za občanskou, národní a sociální emancipaci a práva. Jeho motivací není přizpůsobení se tlaku veřejného mínění, konformismus, ale naopak přesvědčení, že tyto hodnoty jsou správné, ve své podstatě křesťanské a že církev má být přirozenou spojenkyní, ba dokonce vůdčí silou v tomto zápase. Byli přesvědčeni, že díky své staleté moudrosti by církev jako instituce dokázala lépe rozlišit skutečné hodnoty od módních pseudohodnot a že by dokázala civilizovaněji vést samotný zápas za prosazení lidštějšího světa.

Lammenais si položil otázku: Zemřel snad Syn Boží na kříži kvůli tomu, aby na trůnu zůstala dynastie Bourbonů?[14] Není čas ocenit křesťanské jádro některých nových myšlenek? Průběh a vyznění revolucí roku 1830 se zdály dávat jim jednoznačně za pravdu, došlo k vytvoření většinově katolické Belgie, dali o sobě vědět Poláci, kteří povstali proti ruské nadvládě. Ve Francii vyvolal nový časopis v katolickém kléru živý ohlas a počet předplatitelů rychle rostl. Už na jaře 1831 však přichází první sankce ze strany biskupů, kteří časopis zakazují seminaristům a duchovenstvu. V listopadu 1831 dojde k přerušení vydávání časopisu a Lammenais odjede do Říma, aby své myšlenky předložil papeži, kterým je konzervativní kamaldulský mnich Řehoř XVI. Po sérii několika chladných přijetí u papeže a dalších významných postav římské kurie na přelomu roku 1831 a 1832 se vrací do Francie. Po cestě ho zastihne vydání encykliky Mirari Vos (1832), kde jsou odsouzeny hlavní myšlenky jejich okruhu: zápas o občanské svobody, odluka církve a státu, zpochybňování státních autorit. Zatímco jeho přátelé se oficiálně podrobí, Lammenais po několika dalších incidentech, např. po odsouzení polské revoluce papežem, odmítne přijmout papežské dokumenty a je exkomunikován z církve. Odchází přesvědčen, stejně jako dlouhá řada jeho současníků, o zásadním rozporu mezi svobodou a katolickou církví, která se jeví jako prodloužená ruka utlačovatelských vlád.

Článek je pokračováním několikadílné série, čtvrtou část naleznete zde.

Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.

[11] Viz znovu Viviano, op. cit., s. 24–33.

[12] Čas vznikání a čas zanikání: Několik poznámek k minulosti ženských řeholníchkongregací na území diecéze královéhradecké a vůbec, in: Bedřich, Martin – Mohelník, Benedikt – Petráček, Tomáš – Schmidt, Norbert (eds.), In Spiritu Veritatis: Almanach k 65. narozeninám Dominika Duky OP, Praha: Krystal OP 2008, s. 539–561.

[14] Amson, op. cit., s. 192.