Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu

Milan Mareš
Autor: Christnet.cz

Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím (Mt 13,15).

Kardinál Ravasi nás při své návštěvě vyzval, abychom si kladli otázky. Ptejme se, kde jsme a kam jako společnost po široké normalizační cestě směřujeme. Statistika za úbytek katolicity v naší zemi nemůže. Můžeme si za to částečně sami. Základem je kontaminace bolševismem, který poměrně úspěšně normalizoval obyvatele naší země. Komunističtí diktátoři museli neustále zastrašovat a vyrábět nepřátele – trvalkami byli sudetští Němci, buržoazie a církev. S vynecháním buržoazie to strašení Němci a církví ve dnešní postnormalizační době funguje úplně stejně. Proč mají dnešní populisté, kopírující v nenávistné proticírkevní kampani padesátá léta, u tolika lidí úspěch? Protože většina našich obyvatel o reálné církvi neví skoro nic. Ve škole se učili o reakčních zaprodancích, kteří s Vatikánem kují protilidové pikle. Jsou-li mladší, vnímají nás převážně jako skanzen nebo jako opraváře kostelů. Mezi Německem a námi je významný rozdíl – Němci si při denacifikaci sáhnuli na dno a šli ke kořenům. Německá poválečná obnova byla započata opravdovým pokáním, církev se stala přirozeným motorem rozvoje svobodné společnosti.

U nás KGB, Gottwald a Fierlinger opravdovou svobodu nemohli dopustit – teror začal okamžitě. Největší kolaboranti si 9. 5. 1945 připnuli rudou pásku a „očistili se“ vražděním těch Němců, kteří si mysleli, že nemají proč utíkat. A prezident Beneš potom vydal dekret, který vrahům zaručil beztrestnost. Po únorovém puči využil Gottwald skrze Plojhara i svoji pátou kolonu v církvi. Během několika měsíců byl každý čtvrtý Čech členem KSČ, čímž jsme dosáhli celosvětového soudružského prvenství. Co nebylo zlikvidováno v padesátých letech, to dorazila normalizace. I přes čtyřicetiletý anticírkevní teror zůstala v církvi část nezlomených, která započala úžasné dílo duchovní obnovy a stala se hybatelem osvobozujícího procesu ve zlomových dnech mezi 17. a 25. listopadu 1989. Normalizovaný národ, který ke svobodě přišel velmi lacino, se ale po generální stávce otřepal a pokračoval v osvědčeném materialistickém stylu – urvi pro sebe za každou cenu, co můžeš. Kovaní antiimperialisté najednou přehodili kabáty a stali se podnikateli – soudruzi plně využili vzájemných konexí a „poctivě“ vydělaného kapitálu. Církev byla zaparkována mezi zahrádkáře a bylo nalajnováno. Vše se muselo podřídit modle prosperity - opět jediný neomylný vůdce, jediný možný způsob privatizace via Kožený, černobílé vidění světa a ustavičné hledání nepřítele. Sobeckost, pěstování kultu peněz a zábavy, vylhávání se z vlastní minulosti – nic z toho nemůže nasytit touhu člověka po smysluplném životě.

I při skrovném počtu aktivních laiků se za 24 svobodných let u nás podařilo mnohde neuvěřitelné dílo. Ne všechno se ale daří. Porovnejme si dvě partnerské diecéze – normální Eichstätt a totalitou znormalizované Litoměřice. Výchozí situace v roce 1945 nebyla stejná – německá diecéze byla evangelicko-katolickým mixem, naše diecéze byla téměř homogenně katolická. Odsun krajanů a soudružská proticírkevní vyhlazovací politika přinesly své – posledních 10 totalitních let již se na žádné severočeské škole nevyučovalo náboženství.  Počtem obyvatel převyšují dnes Litoměřice Eichstätt asi o polovinu, máme o třetinu více farností, v dalších parametrech již dominují Němci – tučně uvádím, kolikanásobně:

V počtech katolíků* je ale další hrubý nepoměr – dle ČBK u nás stačí udělat jednou za 10 let katolickou čárku ve statistickém sčítacím archu, německá statistika počítá se všemi, kteří po svém křtu nevystoupili z církve (a na církev přispívají cca 2 % svého platu). Je metodika ČBK reálným obrazem katolicity? Domnívám se, že není. Praktikujících katolíků, navštěvujících kostel a přispívajících do sbírky, je 0,77 %. Němci nechápou, jak je možné, že v tak malém počtu jsme schopni finančně utáhnout provoz tolika kostelů a far. Výnosnost německého příspěvkového modelu je v partnerské diecézi 174 x vyšší než souhrn našich sbírek. Nemáme těch nemovitostí mnohem více, než pro tak malý počet věřících potřebujeme? Neztrácí diecézní duchovní, pečující běžně o 10 kostelů a kaplí, příliš mnoho času údržbou a opravami? Takto ztracený čas velice chybí na to nejdůležitější – na pastoraci. Přestože je nás tak málo, dovolíme si na cestě od křtu k biřmování ztratit pětkrát více dětí než v Německu. Doprovází laici pokřtěné na cestě k biřmování? Nebo je to třeba takto: O křtech, vykonaných mimo pravidelné bohoslužby, se laici ani nedozví. Farní rada neexistuje, farní zpravodaj se již mnoho let nevydává, křesťanský skautský oddíl skončil, protože jej nikdo nechtěl dále vést…

Jak jsou uchopitelní všichni ti „katolíci“, kteří udělali ve statistickém archu čárku? Vůbec nijak, z hlediska farnosti jsou to no name. V Německu funguje církevní organizace precizně, od křtu jste adresným řádným farníkem. Všichni řádní farníci dostávají do schránky farní zpravodaj, v dospělosti získávají církevní volební právo a s první výplatou začínají automaticky přispívat cca 2 % z čisté mzdy na církev. Pastorační rady fungují, členové ekonomických rad ručí za svá rozhodnutí svým majetkem. Volená diecézní katolická rada je partnerem pro biskupa. U nás se mnohde vracíme před Druhý vatikánský koncil, místo domu ze skla je hospodaření farnosti černou dírou. Zatímco v Německu je normální věřit a pro kancléřku je Bible hodnotovým kompasem, normalizovaný Čech očekává stále větší uspokojování materiálních potřeb, a proto je věčně nespokojen. Zlo se u nás prohlašuje za dobro, jenom ta církev s politiky netančí a ničí tu materialistickou idylku.

A nyní přichází realita restitučního zákona. Základní parametry zákona dohodnul oranžový ministr, proto je nynější křik ČSSD zcela pokrytecký. Oba největší mocipáni mohli již v době oposmlouvy narovnání s církví udělat, přednost dostaly ale zcela jiné zájmy. Zákonná úprava nebyla jediná možná – kostely mohly například patřit obcím jako ve Francii, též italské asignace stály za úvahu. Asignace by totiž umožnily „bezbolestně“ projevovat trvalou finanční vděčnost všem těm, kteří se setkali s hospicovou péčí o své blízké nebo nezištnou charitní pomocí  při povodních. Biskup František  Radkovský pravdivě informoval svoji diecézi o tom, co nastane – jasnou prioritu dává pastoraci. Vyzval každého k zamyšlení a společnému nacházení východisek na diecézním sněmu. Všude jinde pastorace klape tak dobře, že se s laiky na diecézní úrovni nemusí řešit nic?

Naše církev měla po listopadu 1989 přílišná očekávání. Vysokou katolicitu v r. 1991 vykázala díky lacinému sčítacímu kritériu. Uzavřela se hodně do sebe. Příliš se soustředila na hmotnou obnovu a pastoračně se nereálně snažila staticky navázat na předkoncilní poválečnou církev. Pasivní přístup laiků vede k vyprazdňování farností a nemůže nikoho přitáhnout. Situace je změnitelná, o laickému apoštolátu ale musíme přestat mluvit a musíme začít konat. Několik let jsem mohl být u toho, kdy naše farnost početně rostla. Myslím si, že náš růstový model má obecnou platnost:

Zbavili jsme se nadbytečného a chátrajícího kláštera a kostela. Díky vstřícnému postoji biskupství, města a škodovky zde došlo k rekonstrukci na vzdělávací centrum.  Farář určil každému členu farní rady konkrétní působnost. Vyšli jsme z ghetta – díky mnoha aktivním laikům zvládáme celou řadu akcí i pro městskou veřejnost (Tříkrálová sbírka, Noc kostelů, Sv. Martin). Již mnoho let provozujeme mateřské centrum společně s Církví bratrskou, ekumenicky organizujeme přednášky ČKA i společnou oslavu 17. listopadu. Trvalým průvodcem a propojovatelem mnoha našich živých společenství je náš farní web. Vzájemně se sdílíme i se zahraničními farnostmi v Dieburgu a  Wolfsburgu. Zprůhlednili jsme hospodaření z hlediska příjmů, ale i výdajů, což se odrazilo ve zdvojnásobení sbírky.

Jedině církev proměňující lidské životy přežije. Transformují-li se  konzumenti na tahouny, mohou se ztučnělá srdce uzdravit. Nestačí modlit se „Pane učiň ať“. Bůh nám pomůže tehdy, přičiníme-li se.  

Autor je matematik - statistik a IT specialista. Místopředseda farní rady v Mladé Boleslavi.