Seznamka
Ilustrační foto
Autor: www.krabiceodbot.cz
V sobotu 21. prosince jsme se vydali v dopoledních hodinách do Ústí nad Labem, abychom předali romským dětem ze sociálně vyloučené oblasti v Předlicích dárky v rámci projektu Diakonie "Krabice od bot" a abychom jim obohatili odpoledne zábavným a smysluplným programem. Okouzlovala nás již cesta do Ústí. Z vlaku jsme sledovali panoramata zahrad a skalisek podél Labe, napůl obnažených a napůl zahalených do jinovatky a ponořených do přízračně prosvětlených chuchvalců mlh. Po příjezdu na místo jsme cestovali časem v normalizačním trolejbusu a kochali jsme se industriálními objekty, mlhou též objímanými až téměř k nepoznání. Pro vlastní program v Předlicích nám byl vyhrazen rozpukaný kostel a neméně chátrající klub Člověka v tísni Mixer. Zdejší zaměstnankyně vysvětlila, že v Ústí nad Labem se nechce dobrovolnictvím s místními romskými dětmi zabývat nikdo. Chybí zejména systematická práce typu doučování.
Dobrovolnice Petra připravila v klubu Mixer výtvarnou dílnu. Jediným rozporuplnějším bodem naší organizace byla propagace, většinu dětí jsme vyšli shánět až v momentě příjezdu. Přišli jsme nejprve ke skupince puberťáků zevlujících za pomníkem, s otázkou, zda by sehnali mladší sourozence. Zaujala je informace o dárcích, volali nám ještě do zad, zda by se mezi dárky našla tráva nebo cigarety. (Dodávám, že by mne s mými přáteli v tomto věku napadaly podobné otázky, ač jsme mezi sociálně vyloučené Romy nepatřili.) Obešli jsme okolí a oslovili jsme větší množství lidí vyhlížejících z okna či postávajících na ulici. Ne všichni se na nás dívali se stejnou důvěrou, ale informace o nadílce působila jistě motivačně, zřetelně vyvstala i naděje, že by si děti mohly v průběhu besídky zazpívat nebo že je čeká zábavný program. Bohužel jsme asi většině rodin svým zvaním vpadli do přípravy oběda, ale přibližně s hodinovým zpožděním již do Mixeru vproudilo několik desítek dětí v drobnějším zástupu.
Petra s nimi za pomoci dalších dobrovolnic rozvíjela skutečně nepřeberné možnosti výtvarného působení. Probíhalo zde kreslení na balónky, kreslení na ruce, malování na obličeje, výstava „naše Vánoce“ a vrcholem všeho se stala zřejmě příprava masek. Petra stále dokola opakovala, že ji mají podstoupit pouze ti, kterým nebude vadit, že pak budou vypadat jako prasata. Zájemcům nanášela na tváře sádru, se kterou poté navštěvovali další program. Nejen mně tím připomněli přípravu masek posmrtných... Jeden z kluků konstatoval, že je mumií a že se této situace sám děsí. Po zaschnutí si zájemci nechali masky z obličejů sloupnout a mohli je libovolně ozdobit. Asfaltový plácek před klubem děti pokreslily křídami. Ještě dlouho jsme museli s několika dobrovolnicemi obhajovat originálního anděla od jedné z nejmenších holčiček před ostatními, kteří se jej občas pokoušeli umazat botami, konstatujíce dravě, že je nezvykle barevný a že to přece není žádný anděl. Paralelně k výtvarné dílně jsme hráli hry. Ve chvílích, kdy se mělo běhat, jsem končil zahanben, neboť dohonit Štefana pro mne – rachitického vysokoškoláka – znamenalo téměř nenaplnitelnou výzvu, ale líbilo se mi, že se mi přitom Štefan přátelsky smál.
Besídka vyvrcholila divadlem, zpěvem koled a rozdáváním dárků v kostele. Ochotničtí herci se snažili děti co nejintenzivněji vtahovat do děje. Udrželi tím jejich pozornost, a navíc se děti konfrontovaly s dopadem Ježíšova příběhu na vlastní životy, potažmo vyzkoušely si komunikaci v krizových situacích. Těhotná Marie sténala, že už dál nemůže, a Josef sháněl ubytování. Herci prý dopředu očekávali, že lehce vyvstane situace, kdy je děti domů nepozvou, připravili si dialogy i pro tuto možnost. Děti však zvaly dosti ochotně. Na otázku, kde bydlí, pohotově odpovídaly, že v Ústí nad Labem... Zdráhaly se až ve chvíli, kdy měly prozradit, ve které ulici a kolik tam z kostela zbývá metrů. Tehdy se možná zamýšlely, co by na to řekli rodiče. Josef s Marií nakonec poodešli do Betléma. Časoprostorové roviny Ústí a Betléma se úzce prolínaly i nadále. Nejzřetelněji ve scéně kroužení tří králů (absurdní jako ze života), kterou herci prý vymýšleli na poslední chvíli, pro případ, že celé divadlo bude příliš krátké, a inspirovali se Samuelem Beckettem. Tři králové hledali právě narozeného Mesiáše a kroužili stále dokola. Pokaždé, když prokroužili okolo dětí, pozdravili, a děti sborově odpověděly: „Dobrý den!“ Po čtvrtém obkroužení se jeden z králů zeptal ostatních: „Já mám pocit, že jsem toho člověka už někde viděl, nekroužíme tu pořád dokola?!“ Nakonec se dohodli, že si příslušného člověka mohou barevně označit, a v průběhu následujícího cyklu jim dojde, že je to stále ten samý. Po chvíli se však rozmysleli: existuje i možnost zeptat se ho, jestli je již viděl. Vymysleli však systém restrikcí pro případ, že nepromluví pravdu. V průběhu rozhovoru s člověkem zjemnili nejbrutálnější prostředky na med: „Kde že to jsme? … V Ústí nad Labem? … Kecáš, takovou hloupost jsme v životě neslyšeli, Ústí nad Labem – to určitě neexistuje! Poznal jsi někdy med?! … Dřív nebo později promluví pravdu každý, komu začneme vmazávat med do vlasů!“ (Nyní bylo nutno vyvážit umělecký efekt a nutnost netraumatizovat přespříliš chlapce se špičkově nagelovaným účesem.) Nakonec i tři králové dostali rozum, uvěřili dítěti, že je již vidělo, a vydali se přímo za svitem hvězdy. Po uvítání narozeného Ježíška se hranice mezi jevištěm a hledištěm čím dál více stírala – společným zpěvem koled a rozdáváním dárků. Rozdali jsme dětem i časopisy Bratrstvo, v nichž mohly nalistovat mimo jiné reportáž z minulé akce v Předlicích, včetně fotografií některých z nich.
