Seznamka
Ilustrační foto: pergamen zpodobňující Desatero
Autor: Wikipedie / Commons / Jekuthiel Sofer
Katechetické znění tohoto přikázání - v jednoho Boha věřiti budeš - je poněkud zavádějící, když hovoří o víře. Jak židé, tak křesťané byli vždy přesvědčeni, že Bůh je otázka ne víry, ale přirozeného poznání, tedy jak racionálního, tak ale především osobní zkušenosti s ním a pravdivého pochopení toho, jak byl svět stvořen a jak funguje. „Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Ex 6, 7). Tedy těžiště tohoto přikázání spočívá v pravdivém poznání toho, jak svět funguje. Očištění vlastní mysli od pověr a falešných iluzí a hledání správného hodnotového žebříčku.
Do toho přikázání za dob Mojžíšových spadalo především zobrazování Boha různými modlami. Dnes se neklaníme zlatým býčkům, ale máme přebujelé své ego, požitky a sex. Programově se hlásá egocentrismus jako úspěšná životní strategie. Tedy první přikázání nám říká: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, ne krása, ne kariéra, ne sex, ne požitky, ne věčné mládí, protože ty všechny jsou pomíjivé. Každý, kdo jim slouží, tvrdě zakusí jejich zradu, až se s věkem bude muset rozloučit jak se svým velkým egem, tak sexem i krásou (Kdo je v zemi/rodině/firmě zdejší nejhezčí a nejkrásnější?).
Mám jednoho klienta, který má syna s Ruskou, ke kterému nemůže. V Čechách se marně seznamuje s jinými ženami, ale má podmínku, že ta žena nesmí mít dítě a musí ho chtít. To je v jeho věku docela problém. Tomu jsem jednou napsal:
„Člověk má pomáhat a dělat tátu tomu, komu může, ne tomu, komu by on sám rád tátu dělal. Je mnoho dětí, které nemají tátu a byly by šťastné, kdybyste jim toho tátu dělal. Já vím že to není Vaše filosofie, jen podotýkám, že za to platíte dost šílenou cenu.“
On na to odepsal:
„Dále stále trvám na tom že cizímu dítěti náhradního tátu dělat nebudu. Do cizích dětí mi nic není. Není to můj problém a štěstí cizích dětí je mi ukradené. Vím že je to sobecké, ale nakonec v podmínkách současného systému přirozené a výhodné.“
Konkrétně v jeho životě je to možná přirozená strategie, ale rozhodně ne výhodná. Spíš by se mělo říci, že přímo zoufalá strategie, protože svých peněz si moc neužívá. Po rodině touží, ale nemá ji a zdá se, že jen tak mít nebude, protože teologicky řečeno "klaní se špatnému bohu". Kdyby se klaněl pravému Bohu a nehrál hloupou hru "čí je ta spermie", tak již dávno mohl být šťastným otcem šťastných dětí.
Neschopnost přepnout z egocentrické (zaměřenou na sebe) na allocentrickou motivaci (zaměřenou na ostatní) vede též k velmi těžkým krizím středního věku, protože to velké ego, na které lidé první polovinu svého života upnou, musejí pak v té druhé polovině života hodit do hrobu či jiné skartovačky. Ten, kdo už v první polovině svého života hledá a buduje především Božího království, tak tomu vše ostatní přidáno, včetně té kariéry a šťastné rodiny (Mt 6, 33). I ta krize středního věku je mírnější, protože jeho život nestojí a nepadá s jeho končící kariérou. Vnímá své ego jako lopatu, se kterou si vydělává na živobytí, není to zlaté tele, kterému se klaní.
Desky desatera s křížem - výzdoba evangelické kaple v Praze - Vršovicích od Miroslava Rady
Autor: Christnet.cz / Jan Kirschner
Toto přikázání se vztahuje i na křesťanský odstup od programového hedonismu: „Nikdy nedělám nic, nač nemám náladu.“ Jednak je to není pravdivá věta – když přijde rakovina, tak ta rychle naučí dělat člověka tisíce věcí, na které nemá náladu – ale navíc to vede k ztrátě vlastní identity. Neboť identita se rodí především z přemáhání nepříjemných prožitků (tedy frustrační tolerance), z toho co jsme vybudovali, i když se nám nechtělo a bylo to těžké. Můžeme mít identitu z toho, že jsme slezli všechny osmitisícovky světa, protože to je velmi náročné a nepříjemné, ale nemůžeme si vytvořit identitu z toho, že jsem vypili x hektolitrů dobré kávy. Prostě příjemné prožitky identitu netvoří.
Do programového hedonismu spadají i teorie volné lásky a sex jako životní náplň. Bohužel existuje disjunkce – buď vztahy, nebo sexuální volnost. Kdo maximalizuje sexuální volnost, maximalizuje i počet vlastních rozchodů. Bohužel lidé počítají a mívají dobrý přehled o svých rozchodech – protože šíleně bolí, své orgasmy ale nepočítají.
Křesťanskou alternativou k dnes populárnímu egocentrismu je teocentrismus (druh allocentrické motivace), kdy věřící hledí na sebe a celý svět jakoby z orlího pohledu a hledá Boží království, čili co je nejlepší pro celek - pro rodinu, firmu, stát, svět - ne jen pro něho. Jak P. Maria, tak Ježíš se vyznačovali extrémním teocentrismem: "Hle, jsem otrokyně Páně; staň se mi podle tvého slova," "...ne má, nýbrž tvá vůle se staň." Teocentrismus je též hlavní základ úspěchu islámu.
Protože naše poznání je omezené, tak se při odhadování Božích úmyslů pochopitelně často mýlíme a pak v Božím jménu děláme chyby. To nejsou hříchy, protože tyto chyby děláme v dobré víře, ale omezenost našeho poznání. Proto se občas stane, že proti sobě stojí dva nepřátelé a oba jsou přesvědčeni, že plní Boží vůli. Ale i přesto tyto chyby programového teocentrismu jsou méně destruktivní než následky programového egocentrismu. Naší politice by jistě prospělo, kdyby by v ní bylo víc vyhraněných teocentriků, kteří se občas mýlí, když upřednostňují zájem celku před svým, než když ji tvoří vyhranění egocentrici, kteří se též občas mýlí, když sledují své zájmy.
I když následky omylů trochu pufruje učení o svobodě svědomí, přesto bychom měli pracovat na tom, aby těchto omylů bylo co nejméně. I tento aspekt pokrývá první přikázání. Je to důraz na četbu a sebevzdělávání, které bylo vždy židovství a křesťanství vlastní. Mojžíš byl egyptský vzdělanec – uměl číst, psát a počítat – a podařilo se mu právě díky deskám a schráně v očích Izraelitů zbožštit písmenka. Od těch dob jsme náboženství knihy a Bůh „vypadá“ takto: יהוה.
Za Mojžíše byli Židé bandou nevzdělaných otroků a primitivů, kteří byli dobří tak akorát na vyrábění cihel. Dnes je to nejvzdělanější národ bez státního dluhu a s nulovou inflací a s nejvyspělejší technikou. Tehdy na nich se uplatnilo to, co dnes na nás, a o čem píše i sv. Pavel: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ Jinými slovy Bůh vyvádí Židy z Egypta, když jsou zcela primitivní, když sv. Pavel, tedy ještě Šavel, pronásleduje Kristovi učedníky, když my se ještě potácíme ve svých chybách a mylných životních strategiích.
Proto naše náboženství klade takový důraz na ortodoxii - pravé učení a přesné poznání světa – abychom chápali a rozuměli světu tak, jak jej Bůh stvořil a jak jej udržuje v existenci. Součástí tedy tohoto světového názoru je celoživotní sebevzdělávání, pravidelné čtení s dětmi a povídání o tom, co berou ve škole, boj se závislostí na počítačových hrách, protože i ty jsou modlou, které obětujeme až příliš svého času.
Je třeba vypíchnout, že pod toto sebevzdělávání nespadá jen důraz na teologii a pravidelnou četbu Bible. To samozřejmě. Věřící by měl znát zejména evangelia tak, aby ho při pohledu na svět napadaly citáty z Písma. To v praxi předpokládá, že každý týden by měl přečíst alespoň jednu celou kapitolu z Bible. Ale věřící by měl kromě toho rozumět svému Otci, zvědavě mu koukat pod ruce a s údivem pozorovat, jak stvořil svět. Tedy kromě Bible by měl mít dobrý přehled o všech vědách - od přírodních až po humanitní. Protože nebe je trůn Boží a země je podnož jeho nohou (Mt 5, 34-35), protože Boha a jeho úmysly poznáváme především skrze jeho stvoření, skrze svět (Mt 16, 2). Úkolem věřícího je neplýtvat časem na četbu Blesku, sledováním bezduchých pořadů v televizi, hraním počítačových her či luštěním sudoku, ale věnovat tento čas všestrannému sebevzdělávání. Jinými slovy upřednostňovat výživné aktivity před zabíjením času, kterého už takhle máme málo.
Tedy toto vše spadá pod výrok a přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ Nebo to, co Ježíš si každý den opakoval: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.“ (De 6, 4) Milovat Hospodina celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou znamená nežít rozdvojený život. Trochu chci mít rodinu, ale trochu si chci taky užívat s milenkou. Trochu chci krásnou, šťastnou rodinu, ale doma mě uvidí jen občas, jak budu mít náladu.
Totéž nám připomíná Ježíš slovy: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ Totiž každý, kdo kdy plužil, ví, že otočit se zpět, znamená, že přímá brázda se změní v klikatou a řemeslo ve fušařinu. Na pluhu se leží celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Řemeslo i náš život vyžaduje celého člověka. Nemáme osobnostní kapacitu na to, fungovat občas a na půl plynu a zároveň si dělat ambice na zdárné dokončení našich projektů a snů.
Autor je katolický křesťan a psycholog
Text je ukázka z připravované knihy Sex a partnerské vztahy z pohledu pastorální psychologie, kterou vydá Portál.
