Seznamka
Ilustrační foto: sochy sv. Cyrila a Metoděje ve stejnojmenném kostele v Olomouci - Hejčíně
Autor: Wikipedia.org / Opavjar / Creative Commons
Český národ ve svých duchovních a církevních dějinách prošel několika dynamickými zvraty. Zažil jak pověst jednoho z nejkatoličtějších až nejbigotnějších národů Evropy (ve 14. a později v 18. století), tak současné mínění, že jde o zemi, kde procesy sekularizace a dechristianizace postoupily nejdále, takže se běžně považuje za nejateističtější stát světa. České dějiny nabízejí mnoho látky k přemýšlení o roli inkulturace křesťanského poselství a církve do společnosti, stejně jako o tom, jaké důsledky nastupují, když elity církve na tuto snahu rezignují a spokojí se s udržováním statusu quo, spojeným zpravidla s nostalgickým ohlížením do idealizované minulosti. Tyto úvahy nám zároveň poskytnou pevnější historický rámec pro přemýšlení o případných hlubších kořenech fenoménu českého ateismu, který je často spojován s otázkou násilné rekatolizace českých zemí v 17. století, ale někdy dokonce s husitstvím a zcela výjimečně i s cyrilometodějskou misií, přesněji řečeno s jejím potlačením.
Geniální intuice Cyrila a Metoděje
Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů úspěšné inkulturace, který je zároveň výtečným dokladem jeho namáhavosti a nesamozřejmosti, je bezesporu misie soluňských bratří Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, jejíž mocenské jádro leželo v oblasti dnešní jižní Moravy, v druhé polovině 9. století. Dodnes udivuje jejich geniální intuice, s jakou dokázali integrovat poselství evangelia do kultury a mentality tehdejších raně středověkých slovanských kmenů, a jak dokázali adaptovat liturgii a církevní struktury jejich potřebám, aniž by se něco podstatného z vlastní podstaty křesťanské zvěsti ztratilo.
Jak známo, misie soluňských bratří nebyla zdaleka první přítomností křesťanských misionářů na území Velké Moravy, kterou už v zásadě v této době můžeme označit za křesťanskou zemi, protože velmožské mocenské elity již novou víru přijaly za svou. Kníže Rastislav si vyžádal od byzantského císaře schopné misionáře kvůli vyřešení otázky církevní organizace, sjednocení liturgie a církevních řádů, které si jednotliví zahraniční misionáři přinesli ze svých mateřských církví, a především kvůli hlubší a soustavnější christianizaci neelitních složek velkomoravského obyvatelstva. Jazyk domorodců ovládali již misionáři přicházející z oblasti dnešní Itálie, Rakouska či Německa, ale skutečná inkulturace, byť se to tehdy tak samozřejmě nenazývalo, předpokládala hlubší a opravdovější „přeložení“ křesťanské zvěsti, aby se stala srozumitelnou a přístupnou místní kultuře.
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Petr R. / Creative Commons
Oba bratři byli k tomuto úkolu mimořádně vybaveni. Vysoce vzdělaní, díky působení v administrativě i misijní činnosti zkušení, zcela oddaní svému poslání. Došlo k historicky ojedinělému propojení řady faktorů, kterým vděčíme za to, že křesťanství bylo v této části Evropy přijato dobrovolně, svobodně a alespoň v jádru Velkomoravské říše i relativně hluboce.[1]
Aktraktivita a srozumitelnost křesťanství
Prvním faktorem bylo odhodlání velkomoravských elit zařadit se po bok křesťanských států, tedy stát se rovněž křesťanskou zemí s vlastní církevní organizací. Rozklad původních pohanských kultů a společenské přeměny slovanských etnik střední Evropy tento proces samozřejmě zároveň umožnily i akcelerovaly. Prvním předpokladem úspěšnosti misie byla atraktivita, civilizační a kulturní „úspěšnost“ křesťanství. Jinými slovy, elity dosud nekřesťanských etnik samy nabyly přesvědčení, že nutným předpokladem pro jejich další osud a pro rozvoj obyvatelstva jejich knížectví bude příklon ke křesťanskému náboženství.
Misie soluňských bratří začala důkladnou přípravou ještě před jejich příchodem. Nejenže pochopili nutnost vytvořit vlastní liturgický a teologický jazyk, ale dokázali k tomu stvořit i vlastní písmo, které umožnilo zachytit specifické znaky slovanských jazyků.[2] Vytvořili nové termíny náboženského křesťanského jazyka, které slovanské jazyky předtím pochopitelně neznaly, a to s podivuhodnou srozumitelností – ostatně řada z nich se používá dodnes. Přeložili základní texty křesťanství a vytvořili dokonce vlastní liturgické formy a ritus ve staroslověnštině, čímž liturgii zpřístupnili a otevřeli místním obyvatelům. Nejde jen o samotnou skutečnost, že se toho odvážili, ale i o kvalitu provedení, teologickou, jazykovou a také organizační dovednost, kompetenci a inovativnost, kterou přitom prokázali.
I organizačně vytvořili nové církevní řády, které sjednotily dosavadní disciplinární chaos a začaly produkovat vrstvu domácího duchovenstva, které dávalo šanci na hlubší christianizaci obyvatel Velkomoravské říše. Velká Morava se pokryla sítí kostelů, podpora církve a křesťanství se stala součástí životního stylu velmožských vrstev, země se stala atraktivním modelem, christianizačním jádrem a centrem pro další země střední Evropy.
Můžeme namítnout, že velkomoravský experiment netrval dlouho a že se země střední Evropy později vydaly cestou klasického západního latinského ritu a jazyka, že tedy zvítězili oni trojjazyčníci,[3] nad nimiž sice Cyril a Metoděj nejprve triumfovali – bylo to dokonce papežem odsouzeno jako blud –, ale nakonec v teorii i praxi právě trojjazyčníci na dlouhá staletí převládli. Bylo by ovšem nespravedlivé pouze konstatovat velikost pokusu, protože i z dlouhodobého hlediska zanechal nesporné výsledky. Patří mezi ně příchod křesťanství do dalších zemí a skutečnost, že žádná ze zemí christianizovaných z Velké Moravy nepoznala fenomén tzv. „pohanské reakce“, tedy skutečnost, že řada násilně christianizovaných národů raně středověké Evropy po čase zhruba jedné generace, v době mocenských zmatků, povstala, pobila misionáře, vyplenila kostely a vrátila se dočasně k pohanství. Misionáři cyrilometodějské orientace, kteří musí opustit prostor střední Evropy, přinesli křesťanství do dalších teritorií Balkánu a východní Evropy, kde jejich odkaz žije dál a rozvíjí se. Plodem misie je svatý kníže české země Václav, který v první třetině 10. století prosazuje vysoké christianizační nároky. Konec misie však také znamenal pomalejší tempo důkladnější a hlubinnější christianizace prostého obyvatelstva slovanské části střední Evropy, která musela počkat do doby 12.–13. století.
Článek je součástí třídílné série.
Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.
[1] Viz stále cenná práce F. Dvorníka, Byzantine Missions among the Slavs: SS. Constantine-Cyril and Methodius, New Brunswick, N.J. 1970 (česky: Byzantské misie u Slovanů, Praha 1970).
[2] K tomu J. Vašica, Literární památky epochy velkomoravské 863–885, 2. vyd.,Praha–Řím 1996.
[3] Zastánci teorie, že křesťanská liturgie se smí sloužit pouze v řečtině, latině či hebrejštině.
