Rekatolizace českých zemí jako re-christianizace a re-inkulturace

Specifické rysy českých církevních dějin středověku a novověku

Historie / Tomáš Petráček / 28. února 2014
Rekatolizace českých zemí jako re-christianizace a re-inkulturace

Bitva na Bílé hoře, Pieter Snayers (1592-1666)
Autor: Wikipedia.org

Článek je součástí třídílné série, druhý díl naleznete zde.

Poté, co se vyčerpala první vlna husitského chiliasmu a náboženského fanatismu, do­šlo k hlubokému propadu celkové úrovně christianizace obyvatelstva českých zemí. Chudá husitská církev zbavená majetku, prestiže, samostatnosti i pevného vedení nebyla atraktivní pro talentované mladé muže, kteří dávali přednost jiným zaměstná­ním, farní síť upadala, univerzita omezená na jedinou fakultu degenerovala na pro­vinční úroveň. Příchod reformačních proudů z oblasti luterské a později kalvínské reformace znamená oživení, ale spíše v prostředí dobových elit, měšťanů a šlechty. Rozsáhlé oblasti venkova se ocitly ve stavu velmi rudimentárních znalostí křesťan­ství, obyvatelstvo sice bylo pokřtěno, ale jinak se mezi ně naplno vrátily pověrečné praktiky, magie a podivné prvky zbožnosti.

Od poloviny 16. století pak začíná systematické úsilí habsburských panovníků, do jejichž středoevropského soustátí byly české země nově integrovány, o obnovu české katolické církve[7] a postupnou rekatolizaci obyvatelstva.[8] Výchozí pozice sice početně nebyla nejlepší, jen asi 15 % obyvatel Čech a třetina obyvatel Moravy byli katolíci, ale obnovený tridentský katolicismus přitahoval šlechtické a měšťanské elity, jezuitské školy napomáhaly konverzím významných synů české aristokracie, a tak si postupně český katolicismus získával pevnější půdu. Ačkoliv se české země až do roku 1618 fakticky těšily neobyčejné míře náboženské svobody a tolerance pro základní konfese té doby (nikoliv pro různé okrajové skupiny jako novokřtěnce), dobová mentalita konfesijní netolerance nakonec způsobila, že i české elity přijaly myšlenku, že soužití protestantů s katolíky je nepřirozené a škodlivé, a pokusily se katolicismus a jeho hlavního garanta, habsburskou dynastii, zcela eliminovat ve sta­vovském povstání, které odstartovalo proslulou třicetiletou válku.

Lehkovážně započatý a nedůsledně vedený konflikt se obrátil proti nim a vedl paradoxně ke konci protestantismu v českých zemích.[9] Novým jediným státním náboženstvím českého království se stal katolicismus a všichni obyvatelé se muse­li takříkajíc „srovnat s panovníkem ve víře“, tedy přijmout katolické náboženství. Svobodné vrstvy směly prodat majetek a odejít ze země, masa poddaných nemě­la ani tuto volbu. Různými cestami, po peripetiích švédské okupace, pádu českého šlechtice Valdštejna a díky heroickému nasazení mnoha misionářů se podařilo zemi do roku 1650 rekatolizovat minimálně vnějškově.

Proč o tom mluvíme v souvislosti s inkulturací? I když se jedná o rekatolizaci prosazovanou mocensky pomocí státního násilí, neměla by šanci na úspěch, pokud by nebyla zároveň příkladem úspěšné a hlubinné inkulturace a christianizace. Re­katolizace znamenala zároveň důslednou rechristianizaci, ve které nešlo zdaleka jen o mocenské přinucení, ale jednalo se o komplexní proces, který začal dávno před rokem 1620. Katoličtí renesanční a barokní historici dokázali vytvořit koncept čes­kých dějin, který byl pro české elity zajímavý a nosný. Dokládali, že nejlepší dobou českých dějin byla vláda císaře Karla IV., kdy české země nebyly nábožensky roz­děleny. Intenzivně se věnovali rozvoji česky psané literatury. Dovedně využili kult mimořádně přitažlivých českých světců, kterých není mnoho, ale jsou pevně zako­řeněni v českých národních a zemských dějinách. Beatifikace a svatořečení sv. Jana z Nepomuku v letech 1721 a 1729 se staly triumfálními slavnostmi s masovou účas­tí, které dokládaly úspěšnou reintegraci českého národa do společenství katolických národů a inkulturaci katolicismu do české národní kultury a mentality.

Rekatolizace českých zemí jako re-christianizace a re-inkulturace

Jezuitský misionář Bedřich Bridel rozmlouvá se sedláky – obraz Jana Jiřího Heinsche
Autor: Wikipedia.org

Na venkově se pak přičiněním jezuitských a kapucínských misionářů a díky sou­stavné péči formujícího se diecézního kléru v nově založených diecézích podařilo katechizovat a převést na katolicismus masy obyvatelstva, jejichž náboženské zna­losti byly velmi torzovité. Poté, co misionáři překonali antikatolický reflex, podle něhož sedláci věděli o své konfesní příslušnosti často jenom to, že nejsou „římáci či papeženci“, měl misionář snadnou cestu k srdci venkovského obyvatelstva, kte­ré oceňovalo zájem, péči a přítomnost kněze ve farnosti. Bylo pak snadné vydávat předchozí dvě století za konečně napravený omyl. Misionáři dovedně přebrali po­klad české duchovní písně a návrat slavnostní bohoslužby, varhan, soch a obrazů do kostelů byl pro prosté, negramotné obyvatelstvo rovněž atraktivnější.[10] Pouze ně­která okrajová teritoria vykazovala trvalejší odpor.

V 18. století bylo obyvatelstvo českých zemí zahraničními pozorovateli řazeno mezi nejvíce katolické národy Evropy, počty kněží, klášterů, ale i například jezuit­ských misionářů pro zámořské misie patřily k nejvyšším v Evropě. Důsledná, byť někdy složitě probojovaná inkulturace katolicismu do národní kultury znamenala, že se katolicismus stal atraktivnějším náboženstvím než protestantské konfese, byť si tuto soutěž o duši národa usnadnil tím, že soupeře mocensky vyřadil a bránil mu v přirozeném rozvoji. Pomohla mu zde i kulturní atraktivita Itálie a Francie, které soudobé elity obdivovaly a do jejichž společenství chtěly patřit. Stačí byť povrch­ní pohled na českou krajinu a města, abychom se přesvědčili, jak hluboce je česká země barokním katolicismem prolnuta a ovlivněna.

Rekatolizace českých zemí jako re-christianizace a re-inkulturace

Katolický teolog, kněz a církevní historik Tomáš Petráček
Autor: Dominikánská 8

Závěrem k tématu inkulturace křesťanství v českých dějinách

Na závěr jen upozorněme na jednu nezvládnutou inkulturaci, která vedla k tomu, že i oproti jiným evropským zemím s podobným historickým vývojem a v porovnání s našimi středoevropskými sousedy jsou dle všech průzkumů i empirického pozorování české země nejateističtější oblastí Evropy a světa. Velkou většinu důvodů odklonu obyvatelstva od velkých tradičních církví v 19. a 20. století sdílí české země s celou Evropou a bylo by zbytečné je opakovat, byť velká část motivů odklonu od náboženství a církve souvisí právě s neschopností církve či církví adekvátně reagovat na nové podněty a radikální proměny evropské společnosti v této době.

Jaký je důvod toho, že se příslušníci českého národa staví k náboženství a jeho organizovaným formám, které pro ně ztělesňuje katolická víra a církev, tolik rezervovaně a kriticky? Do poloviny 19. století se přece poměry v českých zemích nijak neliší od tradičního sepětí národa, společnosti a církve, jak to známe z polských či slovenských poměrů. Co se tedy stalo? Nelze doložit, že by se příčiny daly hledat v době husitství nebo násilné rekatolizace. Pokud došlo k závažným narušením vztahu českého obyvatelstva k církvi, podařilo se škody během 17. a první poloviny 18. století zahladit a vytvořit syntézu české a katolické identity, jejímž výrazem nejsou jen plody vysoké kultury, ale rovněž svědectví typu pamětí milčického rychtáře Františka Jana Vaváka (1741–1816). Nesporným důkazem je pak skutečnost, že v době vyhlášení josefínské tolerance využil v osmdesátých letech 18. století možnosti přestoupit k některé z nekatolických konfesí jen nepatrný zlomek obyvatelstva (necelá 2 %), a to jen v některých regionech. Příčiny moderního českého sekularismu bude tedy třeba hledat jinde než v dramatické minulosti českého křesťanství.

Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.

 


[7] K rekatolizačním trendům v Evropě viz G. Bedouelle, La Reforme du Catholicisme, Paris 2002; a D. J. Weiss, Katholische Reform und Gegenreformation, Darmstadt 2005.

[8] K tomu např. A. Catalano, Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu a protire­formace v Čechách, Praha 2008; či R.V. J. Evans, Vznik habsburské monarchie 1550–1700, Praha 2003.

[9] K tomu nejpodrobněji O. Chaline, La Bataille de la Montagne Blanche, Paris 1999.

[10] K tomu nově H. Louthan, Obracení Čech na víru aneb rekatolizace po dobrém a po zlém, Praha 2011.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz
Rodrigo koncert

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
29%
 
Ne
67%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 195)