Odkaz Jednoty bratrské

Mědirytinový předtitul sebraných didaktických spisů J. A. Komenského vydaných v Amsterodamu roku 1657 /Moravská zemská knihovna v Brně
Autor: Wikimedia Commons

Jaký odkaz zanechala Jednota bratrská v českých zemích? Chtěla bych napsat velký, ale nemůžu. Místo toho se alespoň podělím o přání, aby v nás svůj odkaz zanechala, protože její působení v českých zemích patří mezi to dobré, na co můžeme být z dějin našeho národa hrdí.

Nejcennějším dědictvím Jednoty je její učení. Určitě má mnoho co říci dnešní církvi, ale i pro celou společnost může být inspirací, jak čeští bratři trvali na důležitosti stanovit si nejprve žebříček priorit, o které chtějí usilovat a kterým dávají přednost.

Její duchovní otcové rozlišovali mezi věcmi podstatnými, služebnými a případnými. Za věci podstatné považovali takové, na kterých záleží spasení, jako jsou víra v Božství Ježíše Krista a v jeho zástupnou oběť, pokání a přijetí milosti vírou. Věci služebné pro ně byly ty, jež jsou také velmi důležité, ale když se v nich někdo mýlí, nemusí tím být ohroženo jeho spasení. Takovými otázkami může být křtění nemluvňat nebo třeba tajemství, jak je Ježíš přítomen při Večeři Páně. Poslední kategorií jsou záležitosti, které se mění spolu s dobou a kulturou. Může to být liturgická hudba nebo i samotný průběh bohoslužeb.

Zmíněné učení dala Jednota dohromady v době, kdy ji vedl Lukáš Pražský. Jeho zásluhou bylo i otevření se světu. Jednota tak pod jeho vedením přešla z téměř sektářské uzavřenosti ve skupinu, která přijala zodpovědnost za veřejný život a začala usilovat o prosazení morálních hodnot i ve svém okolí. Udělala tak krok ve vývoji od následování husitského myslitele Petra Chelčického, jehož učení bylo v počátcích hlavní páteří vyučování Jednoty.

Jednota doma i ve světě

Zástupci Jednoty se neomezili jen na hranice domovské země, ale vedli rozhovory s významnými osobnostmi své doby, především s evropskými reformátory, ale i dalšími učenci jako například Erasmem Rotterdamským. Biskup Lukáš Pražský si v letech 1522 až 1524 vyměňoval názory se svým současníkem Martinem Lutherem. Více příbuzných témat však našla Jednota u švýcarských kalvinistů.

Jednota bratrská zanechala silný odkaz i ve světě. Možná větší než ve své domovině. Nejen význačné osobnosti původní Jednoty, ale i působení Obnovené jednoty bratrské, která započala svou činnost v roce 1727 v saském Ochranově, zanechaly své stopy na mnoha kontinentech.

Jednota bratrská působila v českých zemích od roku 1457 a téměř po celou dobu své existence nebyla veřejnými autoritami uznávána. Až posledních jedenáct let před propuknutím Třicetileté války mohla svobodně vyznávat svou víru.

Čeští bratři tak neměli nikdy na růžích ustláno. Možná však, že v tom tkví jádro charakteru Jednoty. Pro převažující masu byla příliš radikální, volila příliš nepohodlnou cestu a riziko ztráty z připojení se k ní bylo příliš blízké a reálné. Nebyla početnou ani politicky vlivnou církví. Počet kališníků sahal ke statisícům, k příznivcům Jednoty se řadily i v jejích nejlepších dobách pouze tisíce.

Pronásledování a nepohodlí ale vytřídilo lidi, kteří myšlenky Jednoty zvažovali, a ty, kteří se k ní opravdu přidali. Mezi stoupenci malé církve, která se zpočátku ani nepovažovala za církev, se tak objevily význačné osobnosti, o kterých se ještě zmíním. K jejím řadám se přidali i někteří šlechtici, kteří jí svou podporou umožnili pronásledování přestát. Těšila se ochraně například Bohuše z Postupic, Viléma z Pernštejna, Jana ze Šelmberka, Václava Budovce z Budova nebo Karla staršího ze Žerotína.

Samizdat v Ivančicích

Dlouhou dobu bylo slabostí Jednoty, že považovala za zbytečnost vzdělání. O odmítnutí pohrdání vzděláním se silně zasloužil Jan Blahoslav. Bratrský biskup, působící v Ivančicích, dokončil otevření Jednoty světu také tím, že teologicky zdůvodnil potřebu umění a múz pro život křesťana.

V Ivančicích byla založena také tiskárna, která v tajnosti vydávala dnešními slovy „samizdatové tiskoviny“. Až do roku 1609 pracovali tiskaři v naprostém utajení pod hrozbou trestu smrti. Cenzura v té době byla velmi tvrdá, v roce 1547 byl popraven olomoucký protestantský tiskař Jan Olivetský starší za šíření protistátních tiskovin a několik let po něm byl za stejné provinění upálen dr. Balthasar Hubmaier.

Roku 1578 se ediční centrum s tiskárnou stěhovalo z Ivančic do Kralic nad Oslavou, na panství a pod ochranu Karla staršího ze Žerotína, kde vzniklo i nejznámější dílo bratrských tiskařů Bible kralická. Její tvůrci vytvořili mezi lety 1579–1594 vrcholné dílo jak z hlediska bohosloveckého, tak i vědeckého a uměleckého. Tisk šestidílné Bible byl přirovnáván k dílům soudobých holandských tiskařů, kteří tehdy určovali evropskou míru kvality a stáli na nejvyšší úrovni.

V roce 1609 byl vydán Rudolfův majestát, kterým byla evangelíkům v Čechách a na Moravě zaručena náboženská svoboda. Nejenže Jednota tak poprvé za dobu své existence získala zákonem zaručenou svobodu, ale také kralická tiskárna mohla vyjít z ilegality. Do roku 1620 tiskárna vydala 59 knih a sdružovala se kolem ní celá řada zajímavých a vysoce vzdělaných osobností.

Ve stejné době došlo i k rozkvětu bratrského školství. I když z řad Jednoty se v této oblasti proslavil především Jan Komenský, již za Jana Blahoslava byly bratrské školy považovány za jedny nejlepších. České pedagogické literatuře dala Jednota často první učebnice a téměř vždy to byly učebnice národní, nahrazující staré latinské příručky. Využila totiž tištěné knihy jako účinného vzdělávacího prostředku.

Komenský nebyl pouze pedagog

Tradici Jednoty završuje její poslední biskup Jan Ámos Komenský, který však většinu svého života strávil jako exulant. Do ciziny byl spolu s mnoha dalšími nekatolíky nucen odejít po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627.

Ačkoliv je v Česku chápán především jako světově uznávaný pedagog, jeho osobnost a dílo je mnohem rozsáhlejší a pedagogika není tím nejdůležitějším z jeho odkazu. Vzdělání nebylo v jeho pojetí cílem, ale prostředkem k nápravě věcí lidských. A v centru této nápravy pro něj stál Bůh.

V pedagogické oblasti Komenský předběhl svou dobu. Například to, že člověk by se měl pořád něco učit, a to pokud možno hrou, protože takové učení je nejen zábavnější, ale také účinnější. A že má při tom učení postupovat od obecností k podrobnostem. A že se má učit cizí jazyky, protože jinak by se ve světě nedomluvil, jsou poznatky, ke kterým se hlásí moderní pedagogika, avšak v letech po smrti Komenského nebyly vždy převládajícími premisami školství.

Komenskému postupně jeho díla jako Brána jazyků otevřená a Informatorium školy mateřské zajistila věhlas po celé nekatolické Evropě. Byl zván na univerzity několika zemí, nabídky však odmítal. První významnou nabídku přijal až roku 1641, kdy se rozhodl vyhovět pozvání anglického parlamentu na přednáškové turné, během něhož vystoupil i před Královskou akademií věd.

Později byl pozván do Švédska, aby vedl reformu tamního školství a napsal pro ni učebnice. Kvůli rozporům s donátory i spolupracovníky nakonec učebnice požadované švédským kancléřem Komenský nevytvořil. Konec svého života (14 let) strávil v holandském Amsterdamu v bytě na jedné z nejlepších ulic, kde se konečně mohl v klidu a pohodlí věnovat pracím všenápravným. Nejdelší úsek pobytu v zahraničí strávil v polském Lešně, kde během tří dlouhodobých pobytů žil celkem 19 let.

Co chybí v Modlitbě pro Martu

Když byl v roce 1648 uzavřen Vestfálský mír a tím skončila Třicetiletá válka, skončily též naděje českých exulantů na návrat do vlasti. Komenský se loučil s vlastí a církví spisem Kšaft umírající matky jednoty bratrské.

Právě z něj pochází jedna z nejcitovanějších vět Komenského díla. První československý prezident T. G. Masaryk si ji zvolil i pro své první programové poselství pronesené na půdě Národního shromáždění 22. prosince 1918.  „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k tobě zase se navrátí, ó lide český.”

Bohužel většinou je citace ochuzena o úvodní slova, která zasazují Komenského zvolání do kontextu. Tak na soše Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí můžeme číst slova „Věřím – že vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí – ó lide český!“. Podobně i známá Modlitba pro Martu, která provázela český národ pohnutými dobami Pražského jara a Sametové revoluce říká pouze „Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí“.

Komenský zastával přesvědčení, že si Češi vichřici hněvu zavinili sami svými vinami. Možná, že i v současnosti bychom se mohli na naši zemi podívat stejnou optikou – přiznat si vlastní selhání a pokorně uvěřit, že Bůh navrátí dobrý čas do naší země.

převzato z časopisu Demokratický střed(t)