Seznamka
Protesty na Ukrajině začaly spontánně v noci 21. listopadu 2013, den poté, co ukrajinská vláda pozastavila přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií
Autor: Wikipedia.org / Evgeny Feldman / Creative Commons
Současné politické události mívají staleté historické a kulturní kořeny. Pokud se dnes mluví o kořenech kyjevského Majdanu, obvykle se nejde dál než k připomínání kontroverzních tradic bojůvek Stepana Bandery. V devadesátých letech jsem na pražské Filosofické fakultě přednášel předmět s názvem „Starší ruská literatura“. Když člověk prorazí pod povrch velkoruské (a sovětské) propagandy, jíž tento předmět dříve většinou sloužil – postupně se mu vyjeví fascinující, zákrutovité a kruté dějiny onoho prostoru „na východ od Polska“, v němž se zrodila nejen kultura a identita ruská, ale také od ní dosti zásadně odlišná kultura a identita ukrajinská, a taktéž běloruská.
Všechny tři kultury se hlásí k dědictví Kyjevské Rusi – raně středověkého státu, který byl sice okrajovou, ale přece jen „standardní“ součástí Evropy. I české země s ním byly provázány dynastickou výměnou princezen (kníže Vladimír měl podle Nestorova letopisu hned dvě manželky z Čech) a církevní výměnou světců (Ludmila a Václav byli ctěni v Kyjevě, Boris a Gleb na Sázavě). Kyjevská Rus zanikla ve 13. století pod útoky Mongolů. Jejím posledním politickým výhonkem bylo nejzápadnější Haličské knížectví, zvané též Červená Rus. Jeho vládce Danilo Haličský, se heroicky a donkichotsky rozhodl vybojovat zpět svobodu Kyjeva a celé Rusi a byl ochoten spojit se k tomuto cíli i s pohanskou Litvou, i s katolickým Západem. Danilo Haličský je (po Jaroslavu Moudrém) prvním východoslovanským – či, chceme-li již, anachronickým termínem „ukrajinským“ - panovníkem evropského formátu a evropských zájmů. Pochopil, která je nejdůležitější síla tehdejšího Západu, jednal několikrát s papežem, přiměl ho k vyhlášení křížového pochodu proti Mongolům a roku 1255 dokonce přestoupil ke katolicismu a přijal od papeže královskou korunu a titul „rex Russiae“. Žel, pomoc Západu zůstala u slov a slibů a Danilův osamocený pochod proti Mongolům nemohl neztroskotat. A tak jediným výsledkem Danilovy aktivity zůstala trvalá orientace Haliče – neboli dnešní západní Ukrajiny - na Západ.
Česky nedávno vyšel v nakladatelství Argo Haličsko-volyňský letopis, který líčí především dobu vlády Danila i následující dobu vlády jeho synů – mezi jiným onoho Lva, podle kterého Danilo nazval nově založené město Lvov. Úvodní studie Jitky Komendové k českému překladu komentuje, jak se v letopisu projevuje otevřenost haličského prostředí západnímu světu.
„Litevsko-ruský“ patriotismus
Během 14. a 15. století se většina území bývalé Kyjevské Rusi ocitla pod vládou polsko-litevského soustátí – a tudíž opět v ambitu západní kultury. Rzeczposzpolita byla útvarem nábožensky i národnostně mimořádně tolerantním: Vedle Poláků, Litevců a východních Slovanů se zde usidlovali Židé, Arméni a Němci, po pádu Cařihradu hojně i Řekové, a ti všichni měli svá práva, své chrámy a své školy. Polský katolický element byl však přece jen nejsilnější a proto východní, „postkyjevská“ část říše postupně podléhala jeho vlivu. Východní Slované se nicméně cítí „litevsko-ruskými“ patrioty, podporují postup Rzeczposzpolity na východ a doufají v sjednocení všech bývalých kyjevských zemí pod její vládou.
Pro období od 14. století přinejmenším do poloviny 17. století nutno mluvit ne o jednom Rusku, ale o dvou Ruskách, západním a východním. Litva je „západním Ruskem“, které je pod vlivem Polska, což společensky znamená i princip parlamentarismu, stavovské šlechtické demokracie a „malého státu“. Naopak stát na východě, s centrem v Moskvě a (do 15. století) pod vlivem Mongolů, je Ruskem, ve kterém vládne princip autokracie čili samoděržaví a „velkého státu“.
Martin C. Putna
Autor: Flickr.com / Ondřej Lipár / Creative Commons
Západní Rus se v 16. a 17. století připojuje jako nejvýchodnější výspa k evropskému kulturnímu dění. Mladí muži ze Lvova či Polocku jezdí studovat na německé a italské univerzity. Francisk Skoryna uskutečnil v letech 1517-1519 v Praze vůbec první východoslovanský knižní tisk (na nádvoří Klementina visí jeho pamětní deska). Kyjevský metropolita Petr Mohyla založil roku 1633 v Kyjevě první východoslovanskou vysokou školu, Kyjevo-mohyljanskou akademii. Církevní příslušností byla pravoslavná – ale kulturně a vědecky se orientovala na model jezuitských kolejí. Kyjev se pak stává centrem literárního a výtvarného hnutí, pro který se zpětně začalo užívat termínu „ukrajinský barok“ a který stojí ne nedůstojně po boku dalších „menších“ evropských baroků – českého, uherského či dubrovnického.
Navíc, západní Rus hraje ještě jednu roli vzhledem k Rusi východní, moskevské: Sem, na Rzeczposzpolitu, utíkají z Moskvy první ruští disidenti, kulturní a političtí, nacházejíce tu svobodnější atmosféru. Z řad této „nulté ruské emigrace“ je třeba jmenovat alespoň knížete Andreje Kurbského, který ve slavné korespondenci s Ivanem Hrozným obhajuje principy svobody a zodpovědnosti vladaře – proti „machiavelistickým“ koncepcím Ivana Hrozného, jenž knížeti odpovídal, že vladař může všechno, protože je to přece vladař.
„Západní Rusko“ v rámci Rzeczposzpolity má jen jeden, ovšem osudový handicap: Poláci jsou katolíci, a tedy v této době už pro Rusy heretici - kdežto pohanští a pak islámští Mongolové jsou "neutrální". Moskevská propaganda masírovala mysl východních Rusů poučkou, že Litva není Rusko, protože katolíci nejsou křesťané. Všechna pozdější ruská europofobie, fanatický antikatolicismus a antizápadnictví, ať už se jeho představitelé jmenují Dostojevskij, Brežněv nebo Putin a mluví o prohnilém papeženství nebo prohnilé buržoazii nebo prohnilé západní dekadenci, koření zde, v kulturním a politickém sporu východního a západního Ruska, Moskvy a Litvy.
Kdo je vlastně Rus?
V důsledku všech těchto antagonismů začíná i spor o to, kdo je vlastně „Rus“ a co toto slovo znamená. Obyvatelé obou států říkají: Rusové, to jest dědici Kyjevské Rusi, jsme my - a ti druzí jsou "jiní". Z hlediska západní Rusi: My jsme Rusové - oni jsou Moskalové (kterýžto výraz může být chápán jak neutrálně a popisně, tak jako nadávka, znamenající zhruba „Asiat, barbar, brutální primitiv“). Z hlediska východní Rusi: My jsme Rusové - oni jsou Litevci, a později posměšnou přezdívkou: Oni jsou Chocholové. Vývoj v 18. a 19. století dal za pravdu těm, kteří se ukázali silnějšími - východním Rusům. Oni uzurpovali název „Rus“ v silném smyslu pro sebe a jen v přeneseném smyslu i na obyvatele západní Rusi. V ruském impériu platil oficiální název „Velká Rus“ pro Rus východní a „Malá Rus“ pro Rus západní. „Maloruština“ pak pokládána za méněcenný dialekt (velko)ruštiny. Na to reagovali vlastenci západní Rusi odmítnutím názvu „Rus“, jakož i „Malá Rus“, a zvolili sebeidentifikační název „Ukrajina“. (Paralelně pak došlo i k pokusu zformovat na západní Rusi i národ běloruský; k průhledu do jeho dějin, odlišnému od velkoruské propagandy, lze doporučit sborník Neznámé Bělorusko, vydaný Člověkem v tísni roku 2005).
Během druhé půle 17. a 18. století se západní Rus, tedy dnešní Ukrajina a Bělorusko, postupně ocitaly pod vládou Moskvy – nyní tedy „jediného“ Ruska. Bylo to jednak důsledkem výbojné imperiální politiky Moskvy, jednak ale i podporou části ukrajinských obyvatel pro oddělení od Polska, a to především z důvodů náboženských: Pravoslavná Moskva se mnohým jevila jako přirozenější patron než katolické Polsko, a to zvláště kvůli pokusům katolické církve pojmout místní pravoslavné církve do unie, jinak řečeno: spojit východní obřad s příslušností k papežské pravomoci.
Brzy po připojení části Ukrajiny k Moskvě si však místní autoři, konkrétně Mohylův žák Lazar Baranovič, začínají pro změnu stýskat na útlak Moskalů… Stesky se pak zmnohonásobí ve druhé půli 19. století, kdy se carský režim pokusí zcela zlikvidovat ukrajinskou kulturu a kdy útočištěm ukrajinské identity zůstane jen Halič a Bukovina – tedy ony regiony, patřící k Rakousku. Ostatně, i pozdější ukrajinská hymna Šče ně vmerla Ukrajina (kterýžto název je ovšem variací na hymnu polskou, Jeszcze Polska nie zginela) byla poprvé hrána roku 1864 v rakouském Lvově. A ještě se ztisícinásobí ve třicátých let 20. století, kdy stalinský režim téměř dokonale vyvraždil ukrajinskou literární elitu a kdy uměle, „za trest“ za nechuť ukrajinských rolníků vstupovat do kolchozů, zorganizoval hladomor, jehož oběti na ukrajinském venkově se čítaly na milióny… „Holodomor“ je ústřední, symbolickou událostí ukrajinských dějin 20. století, finálním argumentem všech, kdo nechtějí, aby Ukrajina ještě někdy patřila Rusku.
Mýtus o kozáckém národě
Tehdy, v půli 17. století, se ovšem věci jevily jinak. Klíčovou roli při připojení k Moskvě sehrálo protipolské povstání kozáků v čele s Bohdanem Chmelnickým. Tehdy se objevil pokus o vlastní, ukrajinskou státnost. Tehdy se také počíná národní mýtus o Ukrajině coby svobodymilovném, „kozáckém“ národě. Tak zaznívá i v hymně Šče ně vmerla Ukrajina, jejíž refrén vrcholí verši „I pokažem, ščo mi braťťa, kozackoho rodu“. Tentýž kozácký mýtus traduje i Nikolaj Gogol – světově nejslavnější spisovatel 19. století, vzešlý z Ukrajiny, který se ovšem rozhodl pro ruštinu coby svůj literární jazyk. Čtěme jeho Tarase Bulbu: To je populární „mýtus Ukrajiny“ - kozáci, kteří bojují proti Polákům i proti Turkům a Tatarům, nezávislí, radostní, hrdí a stateční, ale současně i chaotičtí, krutí a bezcílní, kteří se umějí jen opíjet a šavlovat, jinak se nudí.
Historický Chmelnický i literární Taras Bulba ukazují tedy dvojznačnost této podoby ukrajinské sebeprezentace: Ideál svobody či přesněji „volnosti“ („volja“ je další klíčové slovo ukrajinské hymny) má i svůj rub – onu „svévoli“. Všechno pozdější ukrajinské zbojnictví a partyzánství i jeho erbovní postavy – ataman a anarchistický teoretik Nestor Machno na počátku 20. let, Stepan Bandera za druhé světové války – odkazují k tomuto mýtu. Bezpochyby i v Majdanu je cosi z „kozáckosti“, z „machnovštiny“ – onen živelný odpor ke zpupnému panstvu, ona vůle po svobodě, jež ale má problém zvládat pak samu sebe, ona blízkost k násilí. Ale Majdan není zdaleka jen toto. Majdan, to je i tisíciletá kulturní paměť o tom, že Kyjevská Rus, západní Rus a Ukrajina byly a jsou něco bytostně jiného, než Moskva a ruské impérium. Že zde, v Kyjevě, vždy byla Evropa.
Vyšlo v Lidových novinách 1. března 2014. Převzato se souhlasem autora.
Prof. Martin C. Putna působí na Fakultě humanitních studií UK.
