Seznamka
Jan Pavel II. a Jan XXIII.
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Kladu si otázku, zda tímto svatořečením ustoupí tradice uctívání předchůdců v papežském úřadě stranou ve prospěch důležitějších věcí. Vždyť mezi proslulé výroky současného papeže mimo jiné patří, že ne papež, ale Kristus je středem církve nebo jeho ocenění „všední svatosti“ žen vychovávajících děti, mužů vydělávajících na živobytí nebo lidí nemocných.
Myslím si, že svatořečení dvou papežů, v dosavadní historii záležitost nevídaná, má celou řadu aspektů. Zmíním jen některé.
V první řadě je tu velký tlak na svatořečení Jana Pavla II. Po smrti Jana Pavla II. jsem vyjádřil svůj pocit, že volání po jeho rychlém svatořečení mi připadá jako snaha vyhnout se potřebnému důkladnému studiu a kritické reflexi jeho dlouhého pontifikátu. Problémy kolem vatikánské banky, příliš rozbujelá římská kurie, sporná personální rozhodnutí, nedostatečný postup v případech sexuálního zneužívání kněžími, přílišná centralizace. To jsou jen některé z problémů, které jeho nástupci zdědili a s nimiž se potýkají dodnes. Samozřejmě svatořečení neznamená, že se dotyčný nemohl mýlit a že všechna jeho rozhodnutí byla správná. Přesto by byl užitečný delší časový odstup a kritická reflexe.
Dalším aspektem je novodobá centralizace katolické církve a vzestup papežské moci v duchovní a církevně-právní oblasti. Odhlédneme-li od nejstaršího období, v němž jsou téměř všichni papežové do 5. století považováni za svaté, je oficiální posmrtný kult papežů poměrně moderní záležitostí. Souvislost s vyhlášením papežské neomylnosti a jurisdikčního primátu na I. vatikánském koncilu v roce 1870 vidím ve skutečnosti, že v následujících letech bylo prohlášeno několik papežů z období středověku za blahoslavené. Byli to papežové Urban V. (v roce 1870), Evžen III. (1872), Urban II. (1881), Viktor III. (1887), Inocenc V. (1898).
V meziválečném období se rozběhl proces svatořečení Pia X. (1903-1914), „chudého papeže“, usilujícího o reformy a nechvalně proslaveného rozpoutáním boje proti tzv. modernismu. Podobně jako v případě populární světice Terezie z Lisieux zkrátil papež Pius XI. (1922-1939) předepsanou 50letou lhůtu od jeho smrti pro zahájení procesu (dnes je lhůta pouze 5letá). V roce 1951 byl prohlášen blahoslaveným, v roce 1954 byl svatořečen. Jenže za 4 roky poté se papežem stal Jan XXIII., který na vlastní kůži zažil dusnou atmosféru spojenou s honem na tzv. modernisty, a proto usiloval o jiný styl. Svolal II. vatikánský koncil a dával přednost léku milosrdenství před lékem přísnosti, jak uvedl při zahájení koncilu. Svým zjevem zastínil Pia X., kterého si ne náhodou dali do svého štítu odpůrci pokoncilních reforem. Mám na mysli Kněžské bratrstvo sv. Pia X., založené roku 1970 arcibiskupem Lefebvrem, později suspendovaným a exkomunikovaným.
Yves Congar O.P. s Josefem Ratzingerem, pozdějším papežem Benediktem XVI.
Autor: Brandonvogt.com
Někteří koncilní otcové (např. brazilský Hélder Câmara) požadovali, aby koncil byl zakončen slavnostním svatořečením Jana XXIII. Papež Pavel VI. si byl vědom polarizace v církvi, proto učinil diplomatické rozhodnutí, že na závěr koncilu oznámil zahájení řádného procesu nejenom s Janem XXIII., ale i s Piem XII. jeho bezprostředním předchůdcem. Touto snahou o vyváženost chtěl oslabit spory ohledně výrazné změny způsobu výkonu papežské funkce obou těchto rozdílných papežů a zdůraznit kontinuitu, zpochybňovanou jak odpůrci tak příznivci změn v církvi. Francouzský teolog Yves Congar byl tímto oznámením zarmoucen a ve svém koncilním deníku si kladl otázku, proč je spolu s oznámením koncilního aggiornamenta spojena i tato glorifikace papežů jejich nástupci, patřící podle něj do minulosti.
Snaha o vyváženost je zřejmá i z dalších slavnostních prohlášení o papežích. V jubilejním roce 2000 prohlásil Jan Pavel II. svého předchůdce Jana XXIII. blahoslaveným. Spolu s tímto papežem, který usiloval o dialog s moderní dobou a nebál se mluvit o tom, že je třeba do církve vnést čerstvý vzduch, prohlásil blahoslaveným taky papeže Pia IX. (1846-1878). Ten se proslavil především odsudky různých omylů, včetně prohlášení, že se papež nikdy nemůže s moderní dobou smířit. Při letošním svatořečení pro změnu k Janu Pavlovi II. současný papež jaksi připojil Jana XXIII., u jehož procesu dispenzoval podmínku prokázaného druhého zázraku. Rozhodl se pro společné svatořečení obou papežů a shodou okolností se tak pomyslně setká se svými předchůdci, kteří se rovněž jako on stali muži roku časopisu Time (v roce 1962 Jan XXIII., v roce 1994 Jan Pavel II.).
Kladu si otázku, zda tímto svatořečením ustoupí tradice uctívání předchůdců v papežském úřadě stranou ve prospěch důležitějších věcí. Vždyť mezi proslulé výroky současného papeže mimo jiné patří, že ne papež, ale Kristus je středem církve nebo jeho ocenění „všední svatosti“ žen vychovávajících děti, mužů vydělávajících na živobytí nebo lidí nemocných. Na druhou stranu probíhají procesy ohledně Pia XII., Pavla VI. i Jana Pavla I., který byl papežem pouhých 33 dní. Tedy snad kromě dvou papežů (Benedikta XV. a Pia XI.) všichni ostatní z 20. století aspirují na toto „posmrtné ocenění“. S trochou nadsázky tvrdím, že také emeritní papež Benedikt XVI. by si za svou odvahu odejít z úřadu a stáhnout se do pozadí zasloužil minimálně beatifikaci.
Náměstí sv. Petra během II. vatikánského koncilu
Autor: Wikipedia.org / Lothar Wolleh
Je třeba si uvědomit, že přehnaný důraz na roli papeže v katolické církvi je škodlivý a deformuje představu o církvi. Pokud by se někomu takové tvrzení zdálo zvláštní, ať se podívá do historie. Centralizace katolické církve v moderní době nemá obdoby. Např. ještě v 1. polovině 19. století o většině biskupských jmenování rozhodovaly místní církve nebo panovník, nikoliv papež a kurie, jak je tomu dnes. Papež a římská kurie mají sloužit místním církvím a jednotě celé církve, nikoliv být jedinou rozhodující instancí, která by degradovala místní církve na své filiálky, konající pouze na základě pokynů shora.
Obezřetnost před přehnaným kultem papeže se netýká pouze jeho posmrtného uctění, ale snad ještě více kultu papeže žijícího. Není to tak dávno, co se papeži nechávali nosit na přenosném trůnu (sedia gestatoria) s trojitou korunou (tiárou) a s vějíři z pštrosích per (flabella). Dnešní kult má spíše charakter veřejné celebrity a mediální hvězdy. To sice může pomoci oslovit lidi i mimo církev a vnést do společnosti určitá témata, ale také snadno může vést k povrchnosti. Bez místních církví, které budou viditelnou a živou realizací křesťanské zvěsti v mnoha různých podobách, zůstane sebelepší papež pouhou mediální hvězdou, jejíž sláva bude mít krátké trvání.
S ohledem na pověstné vatikánské tajemství, obklopující živé i zesnulé papeže, jehož sítem proniknou na veřejnost jen vybrané, mnohdy upravené informace, si troufám tvrdit, že pro většinu běžných lidí zůstanou konkrétními vzory k následování především obyčejní lidé, žijící svou „všední svatost“ uprostřed každodenních starostí. Pokud nás na této cestě budou posilovat v naší víře v Ježíše Krista také papežové, bude to jen dobře.
Autor byl v letech 2001-2008 ředitelem Institutu ekumenických studií, nyní je asistentem na Ekumenickém institutu ETF UK.
Se souhlasem autora převzato ze serveru Umlaufoviny (http://www.umlaufoviny.com/).
