Seznamka
Anchise Picchi, The mother, olej na plátně, 1989
Autor: Wikimedia Commons
Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (De 5, 16)
V klinické psychologii se většinou klade důraz na to, aby si člověk řešení své životní situace našel sám. To je samozřejmě v principu správné, jen to má své limity. Pozorováním svého nitra dokáže člověk odhalit jen to, jak smýšlí dnes. Ze svého nitra není schopen vyčíst, jak se bude cítit a uvažovat za deset, dvacet let, ba často ani to, jak se bude cítit za tři měsíce po rozchodu.
Tuto základní limitaci klinického přístupu zčásti kompenzuje poradenský přístup, kdy na základě zkušeností jiných lidí a obvyklého průběhu můžeme člověka varovat či směrovat, aby alespoň nebyl později překvapený a neměl vztek na psychologa, že jej nevaroval. Je to, jako když jdete na výlet. Kouknete se z okna, venku je hezky, nebe jako vymetené, tak vyrazíte na lehko. Pouze zkušenost vám říká, abyste si pro jistotu vzali deštník či pláštěnku. Klinický přístup je ten pohled z okna a poradenský přístup je to varování: „Známe stovky těch, kteří vyrazili na lehko, jenže pak přišla bouře...“
Proměnám prožívání během celého života člověka se věnuje psychologie životního oblouku (life span psychology), ale po hříchu se nijak zvlášť v praxi psychoterapeutů neuplatňuje. Naproti tomu právě na tuto slabinu našeho myšlení cílí čtvrté přikázání desatera tím, že vede ty nejsilnější v rodině, aby měli ohled na ty nejslabší, tzn. nejstarší a nejmladší.
Cti svého otce skutkem i slovem, aby na tebe přišlo jeho požehnání. Otcovo požehnání upevňuje domy dětí, matčino prokletí je vyvrací ze základů. Nezískávej si vážnost na úkor cti svého otce, neboť zneuctění otce ti vážnost nepřinese. Člověk získává vážnost, když je ctěn jeho otec; je-li matka v nevážnosti, je to potupa dětí. Synu, ujmi se svého otce v jeho stáří, nezarmucuj ho, dokud je živ. Pozbývá-li rozumu, ber na něho ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Milosrdenství k otci ti nebude zapomenuto, budeš mít záštitu proti hříchům. Bude ti to připočteno k dobru v den tvého soužení; tvé hříchy se rozplynou jako jinovatka pod slunečním svitem. (Si 3,8)
Zajímavé je, že vždy v souvislosti s tímto přikázáním se zdůrazňuje, jak se to v praxi vyplácí. U jiných přikázání je spíš jen hrozba trestem - stíhat budu tvé syny do čtvrtého kolena. Jinými slovy jsme vybízeni, abychom se o tom sami přesvědčili pozorováním života svého i druhých lidí.
Přikázání úcty se nevztahuje jen na otce či matku, ale na každou blízkou osobu - partnera, dítě, kamaráda. S blízkými lidmi totiž psychicky srůstáme, a pak každý útok na blízké osoby, ať v realitě či fantazii, znamená útok na sebe, na svou psychickou pohodu. Proto i římské pořekadlo „o mrtvých jen dobře“ (de mortuis nihil nisi bene) se vztahuje na partnery po rozchodu, na postoj rodičů vůči dětem, se kterými se rozcházejí ve zlém, a na sourozenecké neshody. Proto všechny tyto spory je třeba vést co možno nejvíc umírněně a velkoryse, ale když přesto končí nedobře, tak návaly vzpomínek na blízkou osobu ukončovat mírným stylem: „I když spolu nesouhlasíme a možná se dlouho neuvidíme, přesto ti přeji, aby se ti dařilo a měla jsi dnes hezký den.“ Po rozchodech doporučuji i tuto větu: „Ty jsi přesvědčený/á, že nemůžeme být šťastni spolu. Já si to nemyslím, ale respektuji tvé přesvědčení a přeji ti svobodnou volbu. Každopádně pokud nemůžeme být šťastni spolu, tak si přeji, abys byl/a šťastný/á alespoň ty. Bylo by dobré, aby alespoň jeden z nás byl po rozchodu šťastný, protože jinak by ta celá jatka neměla žádný smysl.“ Úcta k expartnerovi je úcta k těm letům vlastního života, kdy jsme byli spolu. Proklínání expartnera je proklínání svých let strávených s ním a buduje sebenenávist.
Úcta k rodičům v dnešním světě spočívá ve vědomí, že od konce školy začínají být děti fakticky silnější než rodiče – fyzicky i psychicky – i když to většinou tak samy neprožívají. Tedy i když hádky mohou být divoké, tak po nich je třeba se chovat jakoby nic. V praxi to znamená udržovat generační kontinuitu – pravidelně rodiče a prarodiče navštěvovat jak sám, tak s dětmi, posílat přání k narozeninám a svátkům, přijet na Vánoce. Pokud je to náročné, tak si stanovit míru, kolik vydržíme (tři dny? hodinu? telefonát měsíčně?), ale každopádně je třeba se do toho trochu nutit. To samozřejmě platí ve vztahu k tchánovi či tchýni.
Všimněte si, že úcta ke stáří neznamená ztratit hranice. Naopak hranice mezi rodiči a dospělými dětmi musí být zřetelně vymezeny. Když si půjčujeme v rodině peníze, tak jednak to není ničí povinnost, a když tak jedině na smlouvu, kde peníze vracíme s mírným domluveným úrokem. Od jiných půjček se tyto rodinné půjčky liší jen velkorysostí. Rodiče zásadně nejistí svým domem dluhy svých dětí. Nežijeme podle pravidla, co je moje, to je tvoje či naopak. Stejně tak mezi domácnostmi rodičů a dětí jsou ostré hranice. Tchýně nechodí do domácnosti mladých jako domů, ale ohlašuje svůj příchod předem a chová se tam jako na návštěvě, tzn. nepřevlékne peřiny jen proto, že si myslí, že už je na čase, ale zeptá se, jestli může. Ani mladí si neberou věci z dílny či domácnosti rodičů, jak se jim zlíbí.
V rodině má vždy někdo nad druhým přirozenou převahu – partner nad partnerem, rodič nad dítětem či naopak, tuto převahu by nikdo neměl zneužívat (viz druhé přikázání Desatera), ale naopak stále zde platí Kristův imperativ: „Kdo chce být z vás největší, ať je otrokem všech.“ I na manželství je možno pohlížet jako na vzájemné odevzdání se do otroctví.
První oblastí, kde se to má projevit, je především myšlení, dále ve slovech a skutky by měly být naprostou samozřejmostí. Začínáme tedy tím, že se omlouváme ve fantazii za všechno násilnické a nehezké myšlení, které nám vůči blízkým osobám samovolně naskakuje. Zpovídat bychom se měli z toho, že jsme doma ironičtí, jízliví či nadměrně vyčítáme, že děláme scény z malicherných důvodů, přesněji řečeno podle principu sdílené frustrace: Když mám špatnou náladu já, tak ji budete mít všichni.
Být schopen úcty ke stáří předpokládá mít vyřešenou otázku smrti. Sex přestal být v dnešní společnosti tabu, ale tím se stala smrt. Mezi mládím a stářím přirozeně vzniká tabuizovaný předěl a štítivé popření: „Ještě nejsem starý!“ To je nezdravé a ve výhodě jsou všichni ti, kteří stárnutí vidí jako kontinuální bezkonfliktní proces, neboť u těch je minimalizovaná i krize středního věku. Ta vlastně vzniká tím, že člověk najednou zjišťuje, že život není o věčném mládí a najednou začne počítat život od konce – Kolik let mi chybí, než budu vypadat jako oni? Co bych si měl ještě užít, než budu nemohoucí? To je hlavní rozdíl od mládí, které je neseno leitmotivem „až já budu velká, bude ze mě...“, tedy touhou po budoucím a ne strachem z toho, co má přijít.
I zde křesťanství vždy působilo kompenzačně - memento mortis: „To, co jste vy, byli jsme i my, to, co jsme my, budete i vy.“ Teprve, když se vypořádáme s vidinou vlastní smrti, tak jsme schopni bez zděšení jednat s těmi, kteří to mají ke smrti mnohem blíž než my. Nejlepší způsob, jak odbourat tento tabuizovaný předěl mezi mládím a stářím, jsou dobré vztahy se starými lidmi. Nejen prarodiči, ale i se starými lidmi, které potkáváme na ulici, se sousedy apod. Dobré vztahy s nimi jsou zárukou dobrého vztahu sama k sobě, až my sami budeme staří. Neštítíme-li se dotknout staré ruky druhého člověka, nebude se nám štítit naše ruka, až bude stará. V praxi to vypadá tak, že je nám tak trochu jedno, jestli je nám 45, 55, 65 nebo 75, i když pravda to zdraví a fyzička už nejsou, co bývaly.
Prokletí dnešního stáří nespočívá ve fyzické bolesti, ale především v psychické samotě. Člověk má potřebu v průměru čtyř hodin komunikace každý den. Jenže na stáří ho čeká „luxus“ bydlení v naprosté samotě v garsonce, kdy neuvidí živáčka i několik dní. Tedy před 60. rokem života by se prarodiče měli přistěhovat do bezbariérového bytu někam poblíž místa (do 1 km), kde bydlí jejich děti, aby nežili v kmetském věku 150 km daleko.
Jak si to dnešní produktivní generace ve středním věku nastaví, tak si bude za pár let sama umírat. Tedy dnešní politici by neměli plánovat Olympijské hry v Praze, ale především budovat domovy důchodců v těsném sousedství s mateřskými školkami, aby staří měli s dětmi společnou zahradu či společenskou místnost, a dbát na slušnou úroveň hospiců a léčeben dlouhodobě nemocných. Protože jak to tak dnes vypadá, moje generace bude umírat buď na kladině, nebo spíš jako prašiví psi s proleženinami a za komentářů: „Neotravuj, dědku, od čeho je euthanasie.“
Pro dítě je těžké se v dospělosti chovat s úctou k rodiči, který se k němu v dětství rozhodně nechoval s úctou. Úcta k rodičům je samozřejmě u dětí hodně podmíněna výchovou. Rodiče by měli vychovávat děti tak, aby se k nim ve stáří rády vracely, rády se jich dotýkaly, povídaly si s nimi atd. Tedy k dětem sice nepřistupujeme jako k malým dospělým, ale přesto s nimi jednáme s úctou k jejich radostem a bolestem. Neutrhujeme se, neděláme legrácky na jejich účet, nechováváme se k nim ani jako ke sluhům, ani jako k polobohům. Jejich přání nám není ani rozkazem, ani je bohorovně neignorujeme. Stejně jako náš nebeský Otec není hluchý k našim prosbám.
Je třeba počítat, že v normální, zdravé rodině se nevyvede okolo 15 % dětí. V narušených rodinách, při porozvodových bitkách a v náhradní rodinné péči je toto číslo mnohem vyšší a blíží se 50 %. To, co je či není „povedené dítě“ čili rodičovský neúspěch, o tom má každý člověk implicitní představu, ale přesto každý má svou mez, kde už excesy „nepovedeného“ dítěte překračují jakkoli liberální meze. Z těchto důvodů ve starověku, středověku, stejně i dnes a v budoucnu byl, je a bude optimální počet 3 – 4 děti na rodinu, jinak nám společnost vymírá, degeneruje výchova a hroutí se soužití generací. (Dnes na jednu ženu připadá 1,4 dítěte, čili každou generaci žen nám vymře přibližně třetina populace - čili jakýsi středověký mor s plným žaludkem.) Naši předci proto říkávali: „Jedno dítě za tátu, druhé za mámu a třetí za národ.“ Tedy všichni manželé by měli mít opravdu hodně pádnou omluvu proto, když mají méně než tři děti. Systematické odmítání dětí v manželství by se mělo vnímat jako těžký hřích.
To, že při výchově malých dětí jsou rodiče zákonitě přetíženi, je jeden fakt, ale za dvacet let bude jejich prožívání zcela jiné. Imperativem nebraňte se tomu mít více dětí náboženství jen vyvažuje fakt, že v době malých dětí nejsme schopni odhadnout, jaké budeme mít potřeby po šedesátce. Samozřejmě s tím souvisí i otázky důchodové reformy, která by měla být řešena stylem: „Osobně jsi vychovával víc dětí, ergo máš slušný důchod. Nevychovával jsi děti, dáme ti almužnu na přežití.“
Cti otce svého a matku svou je tedy opravdu dokonalý Hospodinův příkaz, který nezkušenému dává tu moudrost, kterou by jinak získal až před smrtí. Vzpomínám na jednoho starého pána, který si do poradny přivedl třicetiletou dívku a povídá mi: „Pane doktore, vysvětlete prosím této dámě, že 65 je jen číslo, že člověk je tak starý, jak se cítí...“ Jsem hrdý, že je to především křesťanství, které nás drží při zdravém pohledu na celý životní oblouk.
Text je ukázka z připravované knihy Sex a partnerské vztahy z pohledu pastorální psychologie, kterou vydá Portál.
