Nebezpečnější než muslimové jsou naše předsudky o nich

Ilustrační foto - kopule mešity
Autor: Christnet.cz / Daniel Bartoň

Každá mediálně prezentovaná událost, ve které vystupuje účastník menšiny, kterého lze označit nálepkou jako „muslim“, „Arab“, nebo „islamista“, vyvolává vlnu nenávistných komentářů. Kde se tyto reakce berou? A hlavně, jaké mají důsledky?

Čím menší skupina, tím démonizovanější

Muslimové tvoří cca 0,2 % obyvatel České republiky. S ohledem na jejich počet by si člověk mohl říct, že jde o naprosto marginální skupinu. Je jich na území České republiky podstatně méně než Rusů, Ukrajinců nebo Vietnamců. Přesto každá zpráva o muslimech vyprovokuje podstatně více nenávistných komentářů než zprávy pracující s nálepkami jiných menšin (snad kromě Romů).

Jak je možné, že si je tolik Čechů jisto násilnou povahou všech muslimů? Kde se v nich bere přesvědčení, že všech cca 20 000 českých muslimů jsou radikální islamisté toužící páchat u nás teroristické útoky? Proč si myslí, že všichni muslimové pohrdají českým právním řádem a chtějí jej co nejrychleji nahradit právem šaría? Proč se tolik bojí lidí, které je pro většinu obyvatel České republiky prakticky nemožné při každodenních pochůzkách potkat?

Část zakopaného psa podle mne spočívá v absenci osobní zkušenosti s vyznavači islámu. Vždy je jednodušší démonizovat příslušníky skupiny, které společnost příliš nezná nebo jim moc nerozumí. Historicky tuto úlohu v našich zemích plnili třeba židé. Dnes již naštěstí není „tradiční“ antisemitismus tak populární. Velké lidové podpoře se netěší ani konspirační teorie o židovských mocenských ambicích (i když se s nimi stále lze setkat). Smutnou štafetu aktérů konspiračních teorií v posledních letech převzali muslimové, kteří jsou u nás sice téměř neviditelní, ale to je prý záměr do doby, než získají dostatečně silnou pozici, aby zvrátili řád celé naší „křesťanské společnosti“.

Kolik muslimů znáš, tolikrát můžeš zobecňovat

Možná se ve svých soudech pletu a islamofobní diskutéři mají s islámem bohaté zkušenosti. Možná mají takové zkušenosti, které zakládají důvodné obavy z muslimů žijících v České republice. Možná vědí něco, co mi stále uniká...

Chtěl bych proto všechny vášnivé diskutéry o nebezpečnosti islámu pro naši společnost vyzvat k tomu, aby si zodpověděli následující otázky a odpovědi na ně v relevantních diskusích uváděli: Kolik muslimů osobně znáte? S kolika z nich jste strávili alespoň několik hodin v osobním rozhovoru? U kolika z nich jste se skutečně setkali alespoň s některou charakteristikou, kterou ve svých komentářích uvádíte jako obecně platnou pro všechny muslimy?

Radikálové jsou v každé (nejen) náboženské skupině

Osobně se dobře znám s desítkami muslimů a mnoho z nich jsou mí velmi dobří přátelé. (Stejně tak mám řadu přátel mezi židy, budhisty, hinduisty, sikhy nebo zoroastriány.) Vedl jsem s nimi dlouhé debaty o náboženství, kultuře, politice, lidských právech i o každodenním životě.

Za posledních 10 let jsem se setkal s několika muslimy, které bych označil jako fundamentalisty nebo radikály. Za islamisty, kteří by odpovídali řadě mediálně prezentovaných stereotypů. Ale většina muslimů, se kterými jsem měl co do činění, byli naprosto normální lidé, kteří chtěli být dobrými rodiči, sousedy, studenty, podnikateli, zaměstnanci nebo vědci. A pro tyto role čerpali sílu ze svého vztahu s Bohem, stejně jako to činím já. Jen vnější projevy jejich náboženské praxe byly odlišné od toho, co dělají někteří křesťané (od některých více, od jiných méně, neboť rozdíly mezi náboženskou praxí různých křesťanů jsou také ne právě zanedbatelné).

Setkal jsem se také s řadou radikálních křesťanů a ateistů. S lidmi, kteří prosazovali své (ne)náboženské přesvědčení podstatně drastičtějším způsobem než většina muslimů, se kterými jsem se setkal. S lidmi, kteří by sice nechtěli jinověrce kamenovat, ale rádi by jim opět začali stavět hranice. A ač jsou jakékoliv statistiky v této oblasti značně subjektivní, počet fundamentalisticky smýšlejících křesťanů a ateistů, se kterými jsem mluvil, byl mnohonásobně vyšší než počet jejich muslimských protějšků.

Je třeba rozlišovat

Domnívám se proto, že je třeba pečlivě rozlišovat. Ne mezi stereotypizovanými skupinami křesťanů, muslimů, židů nebo ateistů. Ne mezi Evropany a přistěhovalci. Ale mezi lidmi, kteří se za každou cenu snaží vnutit své náboženské či nenáboženské přesvědčení druhým – a těmi ostatními. Mezi malými skupinkami těch, kteří se na sebe snaží upoutat pozornost svou nenávistnou rétorikou – a těmi, kdo se snaží žít co nejlépe ve vztahu k Bohu a lidem okolo sebe.

Křesťanství, na které se většina nenávistně píšících diskutérů odvolává, zcela jasně vybízí k tomu, abychom lidi nesoudili podle jejich zjevu či příslušnosti k určité skupině. Ale abychom se dívali na konkrétní činy a ovoce, které přinášejí.

Jednání na základě předsudků vede k radikalizaci

Jaké ovoce plodí jednání a řeči založené na předsudcích a stereotypech? Jaký je výsledek očerňování a marginalizace menšin? Domnívám se, že evropská historie je plná případů, kdy různé formy útlaku menšin vedly k jejich radikalizaci a dosáhly přesného opaku cílů, které si jejich protagonisté představovali.

Nedávným případem může být francouzská debata o zahalování obličeje muslimskými ženami. Když politici tuto debatu otevřeli, šlo o naprosto marginální fenomén. Dle oficiálních vládních statistik si tvář zahalovalo jen několik desítek žen na území evropské části Francie (počet muslimů ve Francii je cca 5 milionů z celkového počtu cca 63 milionů obyvatel). Po mnoha měsících štvavých článků a politických projevů došlo ke značné radikalizaci francouzských muslimů a tvář si začalo zahalovat podstatně více žen. Když se jich ptali na důvody, nezanedbatelná část z nich uváděla, že touhu zahalovat tvář v nich vyvolala až debata o francouzské národní identitě, přistěhovalcích a zahalování. Z řady jejich vyjádření byla zřejmá touha po revoltě vůči většinové společnosti, jíž se cítily součástí do doby, než se vůči nim začala nenávistně vymezovat.

Přání otcem myšlenky

Ze stovek islamofobních komentářů, které jsem v posledních týdnech na českém internetu četl, cítím starost o českou společnost. Snahu ochránit ji před některými praktikami, které jsou mediálně spojovány s radikálním islamismem. To jsou nepochybně chvályhodné cíle.

Obávám se však, že toto dobře míněné úsilí může výrazným způsobem přispět k nárůstu toho, čemu se snaží zabránit. Spojování několika radikálních názorů a praktik malé, ale hlasité skupinky muslimů s téměř dvěma miliardami rozličných jednotlivců může výrazně přispět k nárůstu počtu radikálů mezi nimi.

Vím, že je v zájmu mnoha politiků a novinářů, aby k takové radikalizaci docházelo a aby byly rozdmýchávány iracionální vášně. Vím, že mobilizace obyvatelstva na etnickém a náboženském vymezování se proti „těm druhým“ je efektivní způsob získání hlasů a čtenářů. Přál bych si však, aby stále více konzumentů nenávistných zpráv dokázalo odhalit, jak vratká je identita vytvořená strachem z jiných lidí a jak nebezpečná je pro naši společnost z dlouhodobého hlediska.

Autor je právník, dlouhodobě se zabývá otázkami náboženské svobody a mezináboženským dialogem.

Články v rubrice Areopág vyjadřují osobní názory autora.