Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Emmanuel Huybrechts / Creative commons
Karel Hvížďala po devět let v pražských kavárnách rozmlouval s právníkem Jiřím Přibáněm o výzvách, před kterými česká společnost stojí. Obsahem jejich rozhovorů nebyl jen popis často neutěšeného stavu české společnosti, jak se při takových diskusích často stává. Partneři v rozhovoru věnovali značný čas a úsilí zasazení pojmenovaných problémů do širších kontextů a naznačení možných východisek.
Chybějící tradice
Oba účastníci rozhovoru strávili nezanedbatelnou část svých životů mimo českou kotlinu. Pobyt v jiných kulturních a právních tradicích jim umožňuje vidět dění na české scéně se zdravým odstupem. Nabízí jim srovnání českých trablí s těmi, kterými procházely či prochází jiné národy. Zároveň jim umožňuje docenit každý nadějný krok, který česká společnost v nedávné době učinila.
Z Jiřího Přibáně, který dlouhodobě pobývá na britských ostrovech, čiší smutné vědomí, že na rozdíl od Spojeného království neměl český a československý stát dostatečný prostor pro soustavný rozvoj demokratického právního státu. Všechna ta totalitní a válečná intermezza jsou velkým hendikepem, neboť demokratický právní stát představuje do značné míry tradici, která vyžaduje dlouhodobé pěstování v každodenním politickém životě.
Podle Přibáně je třeba pro řádné fungování společnosti vytvoření návyků a praktik, které nejsou vysloveně psané, ale o to víc se jimi musí všichni řídit. To se netýká pouze politických a právních institucí, ale také výkonu jednotlivých povolání, kdy od sebe jednotliví příslušníci každé skupiny vyžadují profesionální jednání. Pokud se někdo vůči nepsanému standardu proviní, měl by být jeho odchod naprostou samozřejmostí.
Mnohost morálek, ale jedna spravedlnost
Vytváření tradic, jejichž porušení není tolerováno, může zavánět dobami, kdy česká společnost byla podřízena jedné morálce či jednomu světonázoru. Je však taková koncepce udržitelná v současném pluralitním kontextu?
Kniha rozhovorů mezi Jiřím Přibáněm a Karlem Hvížďalou – Tyranizovaná společnost
Autor: Portal.cz
Jiří Přibáň v této souvislosti upozorňuje na nutnost rozlišování mezi morálkami a spravedlností. První princip liberální společnosti totiž říká, že se lidé musí umět shodnout na tom, co je správné, i když spolu mohou nesouhlasit v tom, co považují za dobré. Můžeme tedy mít různé představy o tom, co je morálně dobré a jak naplňovat naše životy, ale současně musíme mít společnou koncepci spravedlnosti, bez které nemůže společnost a její instituce fungovat.
Právní stát potřebuje státníky, ne politiky
Při zamýšlení nad spravedlností si je třeba podle Přibáně uvědomit, že spravedlnost není redukovatelná na zákon a že jí nemůžeme dosáhnout několika technickými novelami obecně závazných právních předpisů nebo drobnou úpravou několika ekonomických parametrů. Přesvědčení řady politiků o opaku do značné míry souvisí se záměnou demokratické vlády (government) za administrativní vládnutí (governance), v němž se nejedná o politiku sporu, ale o dohled nad sociálním životem a rozdělováním zdrojů. Vládnutí je proto často prezentováno jazykem ekonomů jako management a role ministrů jako manažerů.
Politické elity se v současnosti nechovají jako reprezentanti lidu a jeho politické vůle, ale jako kdyby jim stát patřil. Navenek sice hřímají, že jsou hlasem lidu, ale ve skutečnosti představují pouze převodní páky byznysu a nástroje privatizace veřejného majetku a veřejné moci.
Pro vytvoření svébytné české tradice právního státu je nám třeba státníků, tedy lidí, kteří vědomě posilují stát a jeho zákony a nepodřizují se diktatuře jazyka ekonomů. Na naší veřejné scéně se však většinou pohybují politici, tedy osoby, které dělají vše pro to, aby v obyvatelstvu posilovaly partikulární zájmy a tradice, a tím získávaly popularitu a volební hlasy.
Kontrarevoluce průměrnosti
Úroveň politiků je pak dle Přibáně odrazem širšího trendu, který nazývá kontrarevolucí průměrnosti. Jestliže revoluce představuje vzedmutí společnosti pod vedením těch, kdo jsou schopni popsat nesnesitelnost existujícího stavu a neudržitelnost dosavadních společenských poměrů, pak je kontrarevoluce odmítnutím a popřením takové výjimečné změny ve jménu společenské „normalizace“.
Po revolučním vzedmutí přelomu 80. a 90. let se naše společnost začala normalizovat a vyhledávat zavedené konformní způsoby života. Revoluce nenaplnila očekávání spojená s výměnou společenských, politických a profesních elit. Naopak, dochází ke stále většímu rozpětí mezi úzkou vrstvou vědecky a technicky vzdělaných profesionálů a rostoucí obecnou nevzdělaností. Odborně vzdělaní profesionálové pak nejsou ve veřejné sféře náležitě odměňováni a na rozhodující místa se dostávají průměrní lidé, jejichž hlavní kvalifikací je stranická či skupinová loajalita.
Tento trend vede opět k oslabování legitimní ústavní moci a posilování soukromých zájmů a zisků. Nejhorší korupcí je proto dle Přibáně rozklad ústavně demokratického státu, jaký hrozí ze strany politických a podnikatelských kmenů, které ovlivňují činnost a celkové fungování české vlády.
Jak dál?
Skutečnost představovaná Přibáněm a Hvížďalou není právě růžová. Není však také beznadějná, neboť pojmenování strukturálních problémů za snůškou každodenních mediálních banalit představuje první krok k tomu, aby se mohla formovat svébytná česká demokratická a právní tradice.
Recenzovanou knihu je proto možné doporučit nejen právníkům a filosofům, ale každému čtenáři, kterému není české dění lhostejné, chce se nad ním zamýšlet a přeje si posunout stav věcí veřejných o pár krůčků dopředu.
