Seznamka
Palác Charitas, sídlo KDU-ČSL
Autor: Wikipedia.org / Packa / Wikimedia Commons
Při pohledu na celkové výsledky KDU-ČSL v evropských volbách získá člověk pocit, že je vše při starém. Kandidátní listina se oproti předchozím létům sice výrazně pozměnila a omladila, ale její celkový „duch“ zůstává stejný.
Strana byla, jak se dalo předpokládat, úspěšná ve svých tradičních revírech na jižní Moravě. Na Vysočině, ve Zlínském či Jihomoravském kraji dokonce zvítězila. Kdyby byl výsledek všude takový jako právě na zmíněné jižní Moravě, suverénně by se zhruba dvaceti procenty ovládla volby. Nic takového se ale nestalo. Nezměnilo se totiž celkově nerovnoměrné rozložení podpory a např. v Ústeckém kraji naopak KDU-ČSL s necelými třemi procenty pouze paběrkovala, takže její celkový výsledek těsně nedosáhl dvouciferné hodnoty.
KDU-ČSL také ukázala, že má ve srovnání s ostatními partajemi výrazně disciplinovanější voličstvo. Bohužel není k dispozici žádný výzkum s charakteristikami voličů jednotlivých stran, nicméně na základě už zmíněného rozložení podpory můžeme tvrdit, že se jednalo o tradiční voliče strany a moc nových si patrně strana nezískala.
Disciplinovanost se projevila i v jedné další věci: Voliči kroužkovali zdaleka nejvíce první dvojici kandidátů, na níž strana nejvíce sázela během své kampaně. Člověka až praští do očí, jak lídr Pavel Svoboda, tak druhá Michaela Šojdrová nasbírali téměř stejné množství preferencí.
Žádný další kandidát se ani zdaleka nepřiblížil ani počtu hlasů pro první tandem, ani „vnitřní“ pětiprocentní hranici, která by jeho či ji posunula dopředu. Nejblíže byl v kampani hodně aktivní a vlastní stranou spíše upozaďovaný Tomáš Zdechovský, který s velikým štěstím získal cenný skalp v podobě třetího mandátu, což je pro KDU-ČSL historický úspěch. V těsném závěsu jej následovali Petr Hladík a Eduard Hulicius. Další kandidáti plnili na kandidátce spíše roli „naběračů vody".
S výsledkem 9,95 % také KDU-ČSL potvrdila své postavení relevantní politické síly, s kterou je alespoň prozatím potřeba stále počítat. Člověk, který by se dostal do dnešních dnů přímo z roku 2004, kdy se konaly první evropské volby, by patrně dostal pocit déja vu, protože strana v té době zaznamenala velmi podobný výsledek, přestože jí tehdy třetí mandát unikl.
Kdyby měl člověk posuzovat českou politickou scénu jen podle výsledků KDU-ČSL z těchto dvou voleb, dostal by pocit, že se za tu dobu v české politice téměř nic nezměnilo. Jak ale všichni víme, nic není vzdálenějšího pravdě. Největším překvapením je tedy paradoxně to, že na výsledku strany nás vlastně téměř nic nepřekvapilo a KDU-ČSL se vrací do starých kolejí, a to v dobrém i špatném.
Daniel Rejman je politolog.
