Seznamka
Ruđer Bošković
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Ruđer Bošković (1711-1787) patří nepochybně mezi největší velikány osmnáctého století. Narodil se v Dubrovníku, což bylo město pod silným italským vlivem, také jeho matka pocházela z italsky mluvící šlechtické dubrovnické rodiny. Otec Mikuláš byl Srb, který se do Dubrovníku přistěhoval. První český profesor fyziky (respektive astronomie) na Karlově univerzitě August Seydler jej označuje jako největšího slovanského ducha, Chorvaté jej řadí mezi své přední osobností a hlásí se k němu také Srbové či Italové.
Pocházel z města, které roku 1667 zasáhlo silné zemětřesení a z jednoho z nejvlivnějších a nejbohatších měst své doby učilo místo spíše provinčního významu. Míru kulturního rozhledu rodiny dokládá fakt, že básnické a vědecké nadání se objevilo také u všech tří jeho sourozenců, i když ne v takové míře jako u něj.
Jeho vědecký záběr byl vskutku mimořádný, ale zdaleka největších úspěchů dosáhl v oblasti fyziky, astronomie a kartografie. Psal latinsky jako velká většina vzdělanců své doby, což bylo umocněno také tím, že byl jesuita (od roku 1725) a vzdělání se mu dostalo na nejlepší z papežských římských škol – Gregoriánské univerzitě. Od roku 1740 byl profesorem matematiky. Říká se, že jeho pokoj byl plně pokryt geometrickými obrazci a vzorci, které čerpal z Galileiho, Euklida, Newtona či Leibnize.
Jeho všestrannost dokazuje také fakt, že jej papež Benedikt XIV. požádal roku 1742 o řešení, které by umožnilo stabilitu kopule chrámu svatého Petra v Římě. Bošković navrhnul zpevnění pomocí pěti kovových obručí, což bylo nakonec přijato a existence kopule svědčí o tom, že šlo o rozhodnutí správné. Byl navíc výborným technikem také v dalších oblastech, jako byla konstrukce dalekohledů a dalších astronomických přístrojů. Zmíněný August Seydler jej také uvádí jako největšího latinského básníka osmnáctého století.
Roku 1746 vydává spis, který řeší důležitý problém – jak pomocí tří astronomických pozorování určit dráhu objektu. Řešení jej přivedlo k problému, jak na jednu stranu nabídnout uspokojivé řešení a současně se zcela nepřiklonit k – v té době inkvizicí odsuzovanému – modelu heliocentrické soustavy. Řešení bylo šalamounské – provedl jej heliocentricky a doplnil poznámkou, že tak učinil pro snadnost výpočtu s tím, že obě vztažné soustavy (nehybná Země i nehybné Slunce), lze mezi sebou převádět. Zajímavé není jen to, jak se s omezením církevní restrikce vypořádal, ale také skutečnost, že dokázal výborně užít vztažných soustav na řešení tohoto problému.
Bosković se astronomii věnoval relativně velice intenzivně a v Římě pojal myšlenku zřídit jezuitskou hvězdárnu. To se mu ale nepodařilo, což byl jeden z důvodů, proč se rozhodnul věčné město opustit. Hvězdárna zde vznikla až později. Věnoval se problému stanovení tvaru Země (zda je skutečně zploštělá), měření poledníku mezi Římem a Rimini (což byla papežská zakázka) mezi léty 1751-1755.
Roku 1753 provedl zkoumání Měsíce, ze kterého jednoznačně vyvodil, že nemá atmosféru (publikováno v díle De lunae atmosphaera), což byl již Galileiho předpoklad. Zabýval se také dalšími astronomickými problémy, jako byl tranzit Merkuru a Venuše přes sluneční disk, pozorování stálic, chyby měření a jistoty v astronomii, trigonometrie na sférické ploše nebo dalekohledům. Řadu matematických principů pak použil na popis pohybu planet a komet. Pokud bychom chtěli u této osobnosti nabídnout jedno povolání, které jeho život prostupovalo, tak by nepochybně šlo právě o astronomii.
Své nejdůležitější dílo napsal roku 1758 a nese název Theoria philosophiae naturalis redacta ad unicam legem virium in natura existentium (přeložitelné snad jako Přírodní filosofie odvozená z jediného zákonu sil existujícího v přírodě). Podobně jako dříve Isaac Newton, také Bošković chtěl vytvořit svoji verzi Principií, což bylo dílo ve své době relativně běžné. Cílem každého dobrého přírodovědce osmnáctého století bylo nabídnout co možná nejkomplexnější obraz světa a vyložit jeho fungování. Klíčem k pochopení chování přírody je podle Boškoviće studium atomů (Newton do centra zájmů stavěl gravitaci).
Atomy jsou podle něj bodové částice a více než jako o hmotě má smysl o nich uvažovat jako o působištích sil. Zakladatel chemického atomismu Dalton později uvádí, že jej právě Boškovićovo dílo silně inspirovalo. Hmota je tak tvořena prázdným prostorem a strukturou atomů, které nemají žádnou prostorovou rozlehlost. Jsou-li příliš blízko sebe, tak se odpuzují, pokud naopak jsou vzdalovány, tak se přitahují. Lze si je tak představit jako částice, které jsou spojené pružinou. Na rozdíl od předchozích spekulací o tom, jak atomy vypadají a jak se chování, přichází tento autor s modelem, který je založený na studiu chování látek – tedy jejich roztažnosti a stlačitelnosti.
Po svém odchodu z Říma střídá především pozice různých ředitelů hvězdáren a řadových pozorovatelů, tak jak je či není v konfliktu s pracovníky hvězdárny nebo ostatními jezuity. Umírá roku 1787 jako nepříliš uznalý a odstrčený, čímž velice trpěl v Miláně. Je signifikantní, že dílo vědce, který jako první popsal existenci odpudivých sil, učinil velký pokrok v astronomii i atomistické fyzice, dnes zná jen velice málo lidí. Jeho život je přitom vzorovou ukázkou intelektuála osmnáctého století.
Jeho tvorba spojuje vše, co je pro jezuitu 18. století důležité. Špičkové vzdělání v Římě, lásku k vědě i umění (spolu se špičkovými výsledky v obou disciplínách), cestování (pobýval například také ve Vídni), rozsáhlou publikační činnost a vřelý vztah s papežem. Na druhé straně zachycuje jeho postava stav řádu, který byl v roce 1773, čtrnáct let před jeho smrtí, zrušen.
V českém prostředí o něm vyšel především rozsáhlý článek Augusta Seydlera O životě a působení Rogera Josefa Boškoviće napsaný v roce 1887.
