Seznamka
Koptský kostel v Ammánu
Autor: Wikipedia.org / Shannon Hobbs / Wikimedia Commons
4. Koptská církev
Křesťanství se záhy dostalo rovněž do Egypta a ujalo se tam mezi potomky původních Egypťanů i u řecky mluvících obyvatel země s významným centrem v severoegyptské, pobřežní Alexandrii (dnes Al Iskandaríja). Alexandrie byla vedle Antiochie jedním z raných center křesťanství. Již od raných křesťanských dob na rozdíl od realisticky a biblicky orientované antiochijské školy spojovala škola alexandrijská vlivy judaismu a helenistické inspirace (mystéria, novoplatonismus, gnose a hermetismus) s křesťanstvím. Protipólem otevřené a vzdělané alexandrijské církve byli první mniši v pouštních sídlech Nitria, Kellia a Sketis na jih od Alexandrie a radikální bratrstvo parabolánů, kteří r. 415 zavraždili novoplatónskou filosofku a matematičku Hypathii. Stejní fanatici dokonali již r. 391 zkázu alexandrijské knihovny (započatou pravděpodobně za Caesarova dobytí Alexandrie r. 48).
Řecky mluvící obyvatelé Egypta (a východního Středomoří) se přiklonili spíše k byzantské ortodoxii, zatímco křesťané z původních Egypťanů jsou předchůdci dnešních Koptů (souhlásky k-p-t odpovídají souhláskám z názvu země g-p-t). Koptština patří ke skupině hamitských (případně semito-hamitských) jazyků a píše se písmem podobným řeckému. Dnešní Koptové se pokládají za potomky původních Egypťanů, zatímco arabsky mluvící Egypťany za potomky dobyvatel původem z Arabského poloostrova.
Koptové sami odhadují, že tvoří asi 10 % egyptského obyvatelstva, že jich je tedy kolem 8 milionů. Alexandrijský papež a patriarcha celé Afriky, v současnosti sto osmnáctý v pořadí na stolci sv. Marka, Tawadros II. (obdoba nám známého jména řeckého původu Teodor) sídlí v Alexandrii. Koptská církev podobně jako ostatní starobylé východní církve udržuje ekumenické vztahy s jinými větvemi křesťanství lokálně i globálně ve Světové radě církví. Používá moderní komunikační metody, má rozvinuté školství, teologii rozvíjí z vlastních tradic, ale i v kontaktu s jinými větvemi křesťanství, zejména s pravoslavnými. Těžké politické obraty v Egyptě ohrožují církev. V terénu žije v dobrých sousedských vztazích s islámskými spoluobčany, ale za dočasného islamistického režimu po porážce diktatury Hosniho Mubaraka docházelo k častějším pogromům na křesťanské komunity.
Členové koptské církve žijí též v diaspoře v západních zemích a došlo i ke konverzím západních obyvatel k ní. Ve vazbě na koptského papeže žije např. Britská ortodoxní církev, u níž se odhaduje, že má do 10 tisíc členů.
Po dřívějších neúspěšných pokusech se podařilo r. 1781 dosáhnout rozštěpení církve. Jeden z jejích biskupů se podřídil Římu a od té doby existuje malá koptsko-katolická církev. V jejím čele stojí patriarcha Ibrahim Isaac Sidrak.
5. Etiopská církev
Ve skupině předchalkédónských církví jsou dvě církve, které ve svých zemích převládly. Nejstarší christianizovanou zemí Afriky, již od 4. století, je Etiopie. Tamní církev s asi 40 – 45 miliony členů se oficiálně uvádí jako Etiopská ortodoxní tewahedo církev. Výraz tawahedo označuje jednotu Boží a lidské přirozenosti Ježíše Krista.
Církev je samostatná, ve volné vazbě na alexandrijského papeže. V jejím čele stojí patriarcha, t. č. abune Mattias I. Církev je archaická, představuje ranou podobu křesťanství. Mimo jiné má odlišný biblický kánon. Ke Starému zákonu v ní patří mj. Kniha Enochova, k Novému např. Petrova epištola Klementovi, etiopská verze Učení dvanácti apoštolů (Didaskalia). Na konci 20. století byla Bible přeložena do současného živého jazyka (amharštiny), do té doby byla spolu s liturgií pouze ve starobylém jazyce ge’ez.
R. 1993 v souvislosti s politickými změnami se osamostatnila Eritrejská ortodoxní tewahedo církev s asi 3 miliony členů. V čele je abune Dioskoros, má kolem 3 milionů členů a je liturgicky a jazykově shodná s etiopskou církví. Obě církve přirozeně začlenily do výtvarného, literárního a hudebního umění subsaharské africké kultury.
Asi 600 tisíc členů má komunita etiopské katolické církve zasahující i do Eritrey. Byla založena r. 1951 a spravuje ji jako další církev vlastního práva metropolita Berhaneyesus Demetrios Souraphiel.
6. Arménská apoštolská církev
Počátky křesťanství mezi Armény nejsou doloženy a jsou předmětem legend. Arménie byla prvním státem na světě, kde byla křesťanská církev oficiálně uznána, bylo to r. 301, tedy dvanáct let před uznáním křesťanů v Římské říši. Arménská církev se podílela na dějích světového křesťanství prostřednictvím všeobecných sněmů církve. Nepřistoupila však na rozhodnutí chalkédónského sněmu z r. 451, který korigoval vyznání předchozího sněmu z r. 431 o sjednocení Božství s lidstvím v Ježíši Kristu.
Metropolita Berhaneyesus Demetrios Souraphiel
Autor: Flickr.com / Creative commons
Církev se stala typickou národní a státní církví. Menšinové církve na Blízkém východě musí hájit svou menšinovou pozici uprostřed islámské většiny. Pro tuto církev v současnosti církev je ústavně definováno „výlučné poslání“ v duchovním a kulturním životě Arménie. R. 2009 dodatek k ústavě stanovil jako zločin, když se netradiční náboženské skupiny pokouší přetahovat příslušníky Arménské apoštolské církve. Odlišné náboženské skupiny (křesťanské i nekřesťanské) jsou označovány jako sekty. To se stalo předmětem ostré kritiky ze strany Rady Evropy, jejímž členem Arménie je, a též ze strany Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Kromě Arménie je církev většinově zastoupena v Náhorním Karabachu, což je území Ázerbájdžánu s většinovým arménským osídlením okupované arménskou armádou. Odhaduje se, že na světě je až 8 milionů Arménů, z nichž 3 miliony žijí v Arménii, další až 3 miliony v Rusku a pak v Turecku, zemích Blízkého Východu a v západním světě, zejména až kolem milionu Arménů v USA.
Arménská církev má v souvislosti se složitým historickým vývojem dvě samostatná nejvyšší centra. Původní a v 15. století obnovený je Svatý stolec v Ečmiadzinu (město v Arménii blízko hlavního města Jerevanu). Jeho představitel, katolikos všech Arménů, v současnosti Karekin II. (někdy přepisováno též jako Garegin), má pravomoc nad Arménskou církví na území Arménie a Náhorního Karabachu. Svatý stolec v Kilikii (s faktickým sídlem ve městě Antelias v Libanonu na pobřeží Středozemního moře na jihu země blízko hlavního města Bejrútu) má jurisdikci nad Armény v diaspoře a uznává čestné prvenství ečimiadzinského katolikosátu. Katolikos Aram I. má pravomoc nad arménskou církví v Libanonu, Sýrii, na Kypru, v Řecku, Íránu, v zemích Perského zálivu, a dále v USA a Kanadě, kde jsou ovšem i církevní struktury podléhající Ečmiadzinu. Arménští patriarchové sídlí dále v Istanbulu a Jeruzalémě s pravomocí nad Armény v těchto oblastech.
Důležitým tématem pro Armény je turecká genocida. Jde o sérii událostí počínaje rokem 1878. Vyvrcholením bylo vyvraždění 15 milionů Arménů v létech 1915 – 1918. Arméni se stali obětí velmocenské politiky mezi Tureckem, Západem a Ruskem. Arméni očekávají od Turecka adekvátní reakci. Při úvahách o členství Turecka v Evropské unii (je členem NATO) se patřičné zaujetí postoje k této minulosti připomíná jako podmínka. Arménská církev má genocidu jako trvalou agendu.
Arménská apoštolská církev je jedinou ze starobylých východních církví, která má registraci v České republice. Od března 2013 působí pod názvem Církev svatého Řehoře Osvětitele. Jeden duchovní archimandrita Barsegh Pilavčjan pečuje o asi 2 tisíce Arménů žijících v Česku a dále o členy církve na Slovensku a v Maďarsku.
V historii se odehrálo několik pokusů o podřízení Arménů římskému stolci. Úspěšné bylo vytvoření Arménsko-katolické církve r. 1742. Její současný nejvyšší představitel s titulem arménský patriarcha Kilikie Nerses Bedros XIX. Tarmouni sídlí ve městě Bzoummar v Libanonu. Církev má kolem 700 tisíc členů v Arménii (zejména na jejím severu), v Náhorním Karabachu a v četných zemích, kde žijí Arméni v rozptýlení.
7. Maronité
Ve složitých dějinách křesťanů aramejského jazyka kolem tradičního centra v Antiochii došlo k rozepřím a roztržkám. Jako důvod se uváděly diskuse o spojení božské a lidské přirozenosti Ježíše Krista. Pod vedením patriarchy Jana Marona odmítli rozhodnutí 3. konstantinopolského sněmu (680 – 681), který dogmatizoval tezi, že v Ježíši Kristu jsou dvě vůle, Boží a lidská. Dovolávali se dřívější podpory své pozice římským biskupem Honoriem. Později v době křížových výprav sladili své pojetí s římskou církví a vyhnuli se možným potížím. Podporovali křížové výpravy proti muslimům a nejpozději od r. 1182 jsou v plné jednotě s Římem.
Dlouhé dějiny unie této starobylé církve s Římem vedly k téměř úplné ztrátě její kulturní identity. Pozápadňování církve pokračuje i po 2. vatikánském koncilu (1962 – 1965) v rozporu se slovy z jeho dekretu Orientalium Ecclesiarum (1964): Posvátný všeobecný sněm potvrzuje a schvaluje starobylý řád svátostí, zavedený ve východních církvích, a také způsob jejich slavení a udělování… (čl. 12)
Průvod kněží arménské apoštolské církve
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
V čele církve je maronitský patriarcha Antiochie kardinál Mar Bechara Boutros al-Rahi se sídlem v libanonském městě Bkerké. Tradičním jazykem liturgie byla syrština (aramejština), dnes spíše tzv. maronitská arabština. Dnes nejvíce z 3 500 000 maronitů žije v Libanonu, kde tvoří uznanou etnicko-náboženskou komunitu s nárokem na funkci prezidenta, vedle dalších podobných křesťanských a islámských komunit, jimž ústava zaručuje pozice ve státní sféře. V létech 1975 – 1990 byli maronité aktéry libanonské občanské války mezi křesťany a muslimy.
8. Indické církve tomášovské tradice
Od 7. století je doložena misie Apoštolské církve Východu v Indii. Větší příliv syrských východních křesťanů do Indie, zejména na území dnešního indického státu Kerala, souvisí s jejich očekáváním, že v Indii budou pro ně příznivější podmínky než pod vládou islámu. Legendy se zmiňují o misijním působení apoštola Tomáše v Indii a o raných křesťanech v Indii. K tomu však nejsou dostatečné prameny. Komplikované procesy slučování a rozdělování od 17. do 20. století vedly ke vzniku současných osmi církví se syrskou (západosyrskou a východosyrskou) liturgickou tradicí, s různými odstíny společné křesťanské nauky a s různými organizačními vazbami.
Na Apoštolskou církev Východu je přímo navázána Chaldejská syrská církev s 15 tisíci členy. Se syrskou, koptskou, etiopskou a arménskou církví jsou spřízněny dvě církve. Malankarská ortodoxní syrská církev má 2,5 milionu členů a kromě Indie je zastoupena komunitami Indů rozptýlených na všech obývaných světadílech. Druhá z nich je Jakobitská syrská křesťanská církev, které se připisuje 1 600 000 příslušníků.
Dvě indické tradiční církve vznikly tím, že skupiny z obou hlavních proudů se sjednotily s Římem. Mohutným útvarem je dnes Syro-malabarská katolická církev čítající 4 miliony stoupenců (což ovšem činí jen 0.4 % obyvatel Indie). Přes 400 tisíc členů má mít Syro-malankarská katolická církev liturgicky příbuzná jakobitům.
V Indii vznikl jev jinde vzácný, totiž tři církve navazující na starobylé východní křesťanství, které však prošly reformací, víceméně pod britským, anglikánským vlivem. Jednou z nich je malý útvar pod názvem Malabarská nezávislá syrská církev (35 tisíc členů) odloučená od Syrské ortodoxní církve na základě víceméně osobního sporu a podpořená britskými koloniálními úřady. Další církev, u níž se uvádějí různé názvy, nejčastěji Syrská církev Mar Thomy sama sebe charakterizuje jako apoštolskou svým původem, univerzální svou podstatou, biblickou svou vírou, evangelikální svým principem, ekumenickou svým názorem, východní svou bohoslužbou, demokratickou svým fungováním a episkopální svým charakterem. Vykazuje přes milion členů, kromě Indie též v komunitách Indů na různých místech. Třetí skupina se více vzdálila staré indické křesťanské tradici, mimo jiné i tím, že její první biskupy r. 1961 ustanovili vložením rukou presbyteři. Tato Evangelikální církev sv. Tomáše má mít kolem 50 tisíc členů.
Současné prameny uvádějí, že pro podstatnou část křesťanů tomášovské tradice jde o tradiční příslušnost, přičemž jako menšina přijali indický, víceméně hinduistický styl spirituality a kultury. Někteří představitelé těchto komunit se podíleli od konce 19. století na demokratizaci indické společnosti a podpořili zápas o indickou nezávislost.
9. Závěr
Pro moderní křesťanství je důležité znovuocenění kořenů. Konfrontace i přátelský dialog s církvemi, které zachovaly mnohé z raného křesťanství a vstoupily do velmi rozdílných kontextů (arménského, afrického, blízkovýchodního, indického) a obstály tam, může být zajímavá. Sotva lze dnes napodobovat libovolně vybranou etapu minulosti. Čas postupuje jedním směrem a nelze se v něm vracet. Lze však znovunavázat na přetnuté linie a poučit se, v čem církve v dlouhých dějinách selhávaly a co se osvědčilo.
Ivan O. Štampach je docentem religionistiky na Univerzitě Pardubice.
První část najdete zde.
