Seznamka
Pavel VI., původním jménem Giovanni Battista Montini, byl papežem v letech 1963–1978. Předsedal druhé části Druhého vatikánského koncilu a dohlížel na provádění jím přijatých rozhodnutí.
Autor: Wikipedia.org
Pavel VI., vlastním jménem Giovanni Battista Enrico Antonio Maria Montini, se narodil v bohaté a urozené italské rodině 1898 ve městě Concesio. Na první pohled měl za sebou téměř ideální kariéru kuriálního úředníka. Do semináře vstoupil v osmnácti letech, po čtyřech letech studium ukončil, byl vysvěcen na kněze, ale místo do pastorace zamířil na nejprestižnější z římských universit – na Gregoriánskou universitu. Roku 1937 se stal pomocníkem kardinála Pacelliho, v té době sekretáře papeže Pia XI. a budoucího Pia XII. Také pod ním plnil roli nejbližšího spolupracovníka papežského sekretáře a roku 1944, po jeho smrti, se stal přímo sekretářem papeže.
V roce 1953 se pak stal arcibiskupem na jednom ze dvou nejprestižnějších italských stolců – v Miláně. Na kardinálský klobouk dosáhnul až při změně papeže – jmenoval ho Jan XXIII. a tím také posílil jeho pozici na koncilu. Jan XXIII. koncil sice svolal, ale jeho podstatné části se nedožil. V roce 1963 tak bylo třeba zvolit papeže nového a nutno říci, že jméno Montiniho nebylo nijak překvapivé. Na jedné straně byl zastáncem reformního procesu (a to i přes odpor části biskupů i kardinálů, kteří koncil považovali po definování papežského primátu a neomylnosti za zcela zbytečný), ale současně na něm postupoval velice umírněně. Jeho osobnost se tak zdála být přijatelná pro všechny strany, byl také Italem, dobře znal prostředí kurie a pozice milánského arcibiskupa mu také zřejmě pomohla.
Jeho výchozí pozice nebyla jednoduchá. Začátek koncilu byl spíše opatrný a výsledky nevalné. Musel se přeorientovat z pozice aktivního „politika“ na moderátora a nutno říci, že tuto roli zvládal velice dobře. V době konce koncilu se proti reformám objevoval odpor spíše sporadický a k žádnému většímu štěpení uvnitř církve nedošlo, což je možné v klimatu doby hodnotit jako téměř překvapivé. Pavel VI. se také snažil o aktivní kontakt s věřícími a civilní projev. V tomto ohledu navazoval na Jana XXIII., ale chyběl mu již moment novosti.
Jako dobře znalý kuriálního prostředí provedl poměrně úspěšnou reformu, která se týkala jak jednotlivých úřadů, tak především jejich obsazování. Předně se mohl členem kongregace stát také diecézní biskup, což zásadním způsobem umožnilo okysličení tohoto prostředí. Jeho přičiněním došlo také k výrazné změně poměrů zastoupení národů a to ve prospěch mladých církví, tedy obcí mimo Itálii a zbytek Evropy. Tím dostalo papežství silný univerzální ráz.
Pavel VI. také usiloval o ekumenismus a dialog s církvemi, především pak s východními. S konstantinopolským patriarchou se sešel na neutrální půdě Svaté země, roku 1956 pak byly zrušeny vzájemné klatby, do kterých se 1054 uvrhli papež a patriarcha. Tento krok měl zcela zásadní ekumenický rozměr, který z pohledu více než půl století není snadné adekvátně ocenit. Gesto bylo završeno roku 1975, kdy papež políbil nohy patriarchovi chalcedonskému a konstantinopolskému, čím převrátil starý zvyk, kdy byly líbány nohy papeže, jako určité vazalské gesto. Pavel VI. měl v tomto ohledu ulehčenou pozici, alespoň pokud šlo o prestiž úřadu, který se těšil od Jana XXIII. velké úctě. Setkal se také s arcibiskupem z Canterbury Michaelem Ramseyem, což byl krok do té doby jen obtížně pro papeže představitelný.
Papež také jako diplomat navázal na Benedikta XV., když usiloval o maximální diplomatickou aktivitu. To lze dokumentovat vystoupením na půdě OSN, řadou dílčích úspěchů při jmenování biskupů ve Východním bloku (což bylo téma na nejvýše delikátní) nebo vyjednáním odchodu některých internovaných biskupů do Říma. To ale neznamenalo snížení kritiky vůči komunistickým režimům. To ostatně symbolicky dokresluje skutečnost, že osobně vedl pohřební obřady kardinála Berana a jeho hrob umístil mezi hroby papežů Pia XI. a Pia XII. Odsoudil okupaci ČSSR i vpád Varšavských vojsk.
Jako papež se výrazně podílel na implementaci koncilu do života církve, což bylo v některých oblastech organizačně složité (například v oblasti kontroly liturgických textů), ale také náročné teologicky. Nově nadefinované role biskupů se v řadě zemí (včetně našich) nepodařilo dostatečně uvádět v život. Na druhou stranu je půl století odstupu od koncilu při pohledu na církevní dějiny zřejmě příliš krátkou dobou.
Největší rozruch v jeho pontifikátu – či chceme-li kontroverzi – vzbudila encyklika Humanae vitae z roku 1968. Ta se neobešla bez teologických kontroverzí a byla zdrojem definitivního vyhranění se například Hanse Künga. Encyklika zakazuje užívání antikoncepce v užším slova smyslu, dále pak zdůrazňuje dvojí rozměr manželství (tedy plodivý a spojující), odsuzuje umělý potrat a prosazuje přirozené plánování rodičovství. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že ač encyklika samotná v argumentaci nepostupuje zcela šťastně, její myšlenky se rychle rozšířily do encyklik dalších dvou následujících papežů a jsou integrální součástí morální teologie.
V rámci svého pontifikátu se musel vyrovnávat také se změnami, kterými prošla okolo roku 1968 západní Evropa. Vzniká fenomén konzumního stylu života, ve Francii se rychle formuje postmoderna, nastupuje krize autorit, kterou tvrdě pocítí university a načasování poměrně důrazné encykliky tak vyvolalo nemalé vášně. Církev pod tímto papežem musela začít hledat zcela nové cesty, jak oslovit člověka moderního a individualisty myslícího, člověka, který nepřijímá desatero bez kritické reflexe jako fakt zjevení, ale vyžaduje dialog.
Papež, který mimořádně cestoval, usiloval o ekumenický dialog a přežil pokus o atentát, umírá roku 1978. Svému nástupci přenechává relativně stabilizovanou církev, s dobrou mezinárodní pozicí Svatého stolce, ale také řadu problémů a nedodělků. Jeho blahořečení František formálně provedl na biskupském synodu, tedy uprostřed biskupů, jejichž roli a postavení se snažil Pavel VI. tak významně pozvednout.
