Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Velký třesk je fyzikální teorií, která je sice vědecky přijímaná velkou většinou vědecké obce, ale zásadním způsobem se vědci rozcházejí v jejích detailech. Einsteinovy rovnice obecné teorie relativity formulované v roce 1915 byly překvapivé také v tom, že jen málokdo dokázal rychle najít jejich řešení a vhodně je interpretovat. To se podařilo Fridmanovi a Lemaitrovi (mimochodem belgickému knězi) mezi léty 1922 až 1927. Z prvních modelů bylo zřejmé, že vesmír nemůže být statický, že se musí buď smršťovat nebo naopak rozpínat. Pomineme-li velice zajímavé podrobnosti, první potvrzení rozpínání vesmíru podal Hubble 1929.
Jestliže se vesmír rozpíná, tak by bylo rozumné předpokládat, že existuje nějaký stav, o kterém lze fyzikálně stále hovořit a přitom by bylo možné jej označit za počáteční. A právě okamžik, od kterého lze hovořit o existenci fyziky, respektive času a prostoru v tom slova smyslu, jak jim moderní věda rozumí, se označuje jako velký třesk. Teorie nebyla pochopitelně jednomyslně přijímána, ale všechny experimenty a pozorování ji, zdá se, potvrzují.
Na druhou stranu není zřejmé, co to technicky velký třesk je – dotek strun či membrán, cyklické promíchání hmoty nebo něco jiného? To je téma, o kterém se vedou spory či diskuse a o kterém je dobré vědět, že existuje. Tedy, že velký třesk je cosi sice vysoce pravděpodobného (nemáme lepší vysvětlení), ale úplně do kuchyně mu nevidíme.
Georges Lemaître byl belgický kosmolog, římskokatolický kněz. Nezávisle na Alexandru Fridmanovi odvodil v roce 1927 relativistické nestacionární modely vesmíru s velkým třeskem a dal je jako první do přímé souvislosti s expanzí vesmíru, kterou objevil Edwin Hubble v roce 1929. Na základě jeho teoretických prací rozpracovali teorii velkého třesku George Gamow a Ralph Alpher. Lemaître se často nazývá otcem této teorie.
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Katolická representace se nejvíce proti kosmologickým modelům zřejmě vymezila při upálení Giordana Bruna v roce 1600 a učinila z něj poslední oběť římské inkvizice. Bruno měl představu existence nekonečně mnoha světů a jeho učení vedlo k panteismu, což byl důvod jeho upálení (spolu s diplomatickou a politickou přetahovanou papežského státu a Benátek, ne zcela zřízeného života a řady dalších důvodů). Velký třesk je ale téma poloviny dvacátého století, doby, kdy je zřejmé, jaké jsou metodologické hranice jednotlivých vědních disciplín i kompetence jednotlivých aktérů. A na rozdíl od klonování či manipulace s DNA horké kvarkgluonové plazma etické problémy nevyvolává.
Bůh není kouzelníkem
Pius XII. i Jan Pavel II. se k teorii velkého třesku stavěli veskrze pozitivně. Je třeba zdůraznit, že Bůh není kouzelníkem, není něčím jdoucím proti rozumu a poznatelnosti. Velký třesk (a prvních několik málo chvil po něm) byl nastaven tak, že na koci složitého procesu vývoje prvků ve hvězdách je zde člověk. Stvořitel jej užil pro tvorbu stvoření. Možná by bylo lákavé říci, že Bůh je ten, kdo namíchal dobré složení a správné množství, ale je otázkou, zda to není ještě trochu složitější.
Benedikt XVI. pak například při hodnocení důsledků velkého třesku prohlásil, že vesmír není dílem náhody, jak by si někteří přáli, abychom uvěřili, avšak nese stopy moudrosti svého tvůrce, nevyčerpatelné kreativity Boha, což je zřejmě nejvíce katolická pozice, která se k tématu dá zaujmout. Současný výrok papeže Františka o evoluci a velkém třesku je tak jen kontinuálním navázáním na postoj církve i jejích vrcholných představitelů.
Jestliže naopak lze v této oblasti mít církvi něco za zlé, tak že se zřetelněji nepostaví proti zcela pavědeckému kreacionismu. Ten je antropologicky nebezpečný, neboť ukazuje Boha jako podivného lháře, který daroval člověku rozum a schopnost podílet se na poznání stvoření jen proto, aby mu ukázal že … (nechť si každý doplní dle svého vkusu sám). Na druhou stanu již ani média netvrdí, že by církev něčemu podobnému dnes učila. Což je možná poměrně dobrá vizitka.
