Seznamka
Tomáš Zdechovský
Autor: archiv autora
Rok 1989 byl drtivou většinou lidí přijatý s euforií a vděčností. Jedna černá kapitola skončila a začít měla nová etapa. Málo lidí si ale tehdy uprostřed všeobecného nadšení uvědomovalo, že pádem komunismu nic nekončí, ale teprve začíná. Po počátečním nadšení zákonitě muselo přijít vystřízlivění. Vděčnost u mnohých zmizela prostě proto, že věci nebyly zdaleka tak ideální, jak si někteří mysleli.
Máme často sklon čekat změnu hned. Myslíme si, že se vše okamžitě změní k lepšímu jen proto, že si to přejeme. Namísto toho musíme řešit řadu nových problémů, přičemž zapomínáme na to, jak strašné byly ve skutečnosti ty staré.
Vyjitím to nekončí…
Při této příležitosti mě stejně jako mnoho dalších přede mnou napadá analogie s vyjitím Božího lidu z Egypta. Rok 1989 byl pouhým vyjitím. Jak víme, tak vyjitím veliký příběh neskončil, nýbrž teprve začal. Také Izrael se musel naučit žít ve svobodě. Když otevřeme knihu Exodus, tak se dočteme na mnoha místech, že když byl vyvolený lid na cestě do zaslíbené země, tak často reptal a chtěl se vrátit zpátky.
„Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem,“ píše se v šestnácté kapitole druhé knihy Mojžíšovy. Jak často mi toto volání Izraelců na poušti připomíná současnost.
Izraelskému lidu trvalo čtyřicet let, než se mu podařilo dostat do zaslíbené země. Dalo by se říci, že nyní jsme něco za polovinou. Potomci Jákobovi museli v egyptské zemi přečkat čtyři sta let. Česko i další země s podobnou zkušeností trpěly pod komunistickou nadvládou zhruba „jen“ desetinu této doby. Na první pohled se tedy může zdát, že cesta zpět nebude tak složitá.
Co si počneme bez „Mojžíše“
Jednoduché to ale také rozhodně nemáme a dokonce si troufám říci, že máme daleko více nástrah než samotní Izraelci. Třeba proto, že nemáme žádného Mojžíše, který by nás vyvedl z našich problémů. Ano, v časech nespokojenosti se nejen v Česku vyskytnou „Lžimojžíšové“, kteří slibují, že vyvedou definitivně lid z marastu a budeme se mít všichni lépe. Snad nemusím dodávat, že politická životnost takových „zachránců“ bývá zpravidla časově velmi omezená. Ve svobodné a demokratické společnosti platí, že osud každého leží v rukou jeho samotného a právě v tom svoboda těžká.
Dvacet pět let nám dává prostor pro sebereflexi. Mnohé se podařilo, ale mnohé je zároveň ještě třeba změnit. Nejdůležitější bude patrně naučit se, že demokracii tvoří pouze lidé, ne bohové. Politika je výtvorem lidským, a ne Božím. Jak bude naše společnost vypadat, záleží především na nás všech. Nemůžeme proto očekávat žádné spasitele. Jediné, čím se můžeme řídit, je benediktinské „ora et labora.“ Modlit se, pracovat a doufat, že naše práce a snažení nejen v politice přinese užitek a snad bude také jednou oceněna.
Přeji hezký den a veselou mysl!
Tomáš Zdechovský je poslancem Evropského parlamentu. Bývalý šéfredaktor magazínu Christnet.eu.
