O jinakosti, antropologii a náboženství

Abraham a Izák - Anděl zabraňuje oběti, Rembrandt van Rijn (1634)
Autor: Wikipedia.org

Jako kulturní antropoložka, která se zabývá zejména modernitou a estetikou alternativního umění, se velmi často setkávám s otázkou, jestli se mi tato kulturní forma opravdu líbí. Vždy mně tato otázka překvapí, a tak jsem začala přemýšlet o tom, jak bych to vysvětlila.

Kulturní antropolog má ke kulturním formám takový vztah, jaký může mít třeba mykolog k houbám. Mykolog není houbař, ale možná jím někdy byl. To znamená, že původně tam nějaký zájem určitě byl, ale tento přístup se časem změníl. Mykolog zkoumá i nejedlé houby a přitom v nich může najít něco, co ho zajímá. Tak trochu je to i s „kulturami“ a „jinakostí“ vůbec.

Každá kulturní „jinakost“ je vlastně rozdíl od jakéhosi „centra“, který je antropologovi jak domovem, tak i vyhnanstvím. Otázkou je, zdali je možné hovořit o tomto „centru“ objektivně, nebo či je to vždy subjektivní pohled.

Jinakost, alternativa, rozbití vlastních hranic?

Znám jednoho Čecha, který se velmi dobře dokáže přizpůsobit jakékoli situaci. Sám mluví hned několika jazyky a nemá žádný problém být chvíli stoprocentním Španělem a jindy zase stoprocentním Američanem. V Egyptě chodí do mešity a v Itálii do kostela. Odpovídá každému v jeho vlastní rovině a je schopný se převléci do jakéhokoli kostýmu. Vše je mu rolí, alternativou sebe samého a vlastně pohledem z jiné strany. Tato „alternativa“ sebe samého je mu vlastně příležitostí vidět lépe sám sebe a lidská jinakost je tedy kostrukce fungující jako obdoba „svého vlastního světa“. Zatímco v tomto případě je jinakost synonymem zvláštnosti, v jiném případě, pouhá myšlenka na někoho, kdo je „jiný“, je věc rozdílu. A pochopitelně i obráceně; rozdíl je zejména myšlenka.

Onen jedinec, který je považován za „jiného“, je jiný právě proto, že je rozdílný od mého vnitřního já. V tomto případě může vznikat symetrický vztah, který je charakteristický tím, že oba dva činitelé jsou „equi-distanti“, neboli stejně tak vzdálené od jakéhosi centra.

Každá myšlenka na svět jako celek, nebo na svět globalizovaný je možná právě jako jakýsi rozdíl od tohoto „centra“. Je otázkou, zdali se tato alternativa dá pochopit jako nějaký zvláštní druh rovnice, která by se dala vypočítat, nebo je-li to celé problém neřešitelný. Co se týká jinakosti, to mnohdy vypadá jako komplikovaný vzorec a ne vůbec banální záležitost; není ji možné totiž odstranit, ani se jí vyhýbat a v jistém slova smyslu je jakýmsi aktivním principem, který znepokojuje.

Jak nám to i jiné kultury a jiné kulturní světy historicky potvrdily, dá se mluvit i o „znečištění“ v náboženském slova smyslu. Od nepaměti nás naši předci upomínali na riziko otevření se před vším „cizím“ a všeobecně před setkáním s něčím „jiným“. Mohlo by to totiž představovat jednak rozbití těch vlastních hranic, vlastní kulturní identity, a jednak oboustrané odcizení.

To co na druhou stranu lidstvo pojí, strukturálně, teoreticky a prakticky je určitý druh struktury přítomný od pradávna až do současnosti. Je tvořena symboly, které dávají smysl, nebo má formu jakési řeči, která by mohla být považována za nadčasovou. V této souvislosti jsem chtěla vzpomenout symbol obětování a vztah, který probíhá v dimenzi mezi “Obětováním-Darem-Dluhem” (myšleno jako vykoupení).

Teorie „SACRIFICIA“ jako daru pro božstvo

Teorie „SACRIFICIA“ jako daru pro božstvo má svoje kořeny v antické filosofii a náboženství. Protože oběti skoro vždy předchází nějaký násilný čin nebo akt, nastává pro mnohé teoretiky otázka, jakým způsobem může jakkékoli náboženství, které slibuje osvobození od zla, dodržet svůj slib právě tímto způsobem. V některých případech je to třeba velice nápadné: Některá božstva antických národů Féničanů, nebo mimoevropských Aztéků si žádala lidské oběti. Tito bozi byli žízniví po lidské krvi a uspokojením jejich „potřeb“ lidstvo doufalo, že si zabezpečí prospěch. V jiných náboženství božstvo není označováno jako krvežíznivé, ovšem mnohdy si bozi vyžadovali lidskou smrt. To je případ judaismu v Abrahamově synovi a křesťanství v obětování Krista, jakožto definitivního vykoupení.

Oběť  jako sacrificio je definovatelná, když má tyto čtyři složky:

1) To co je obětováno;

2) Ten kdo to obětuje (sacrificante),

3) Příjemce, neboli ti, kteří mají mít za oběť nějaké výhody;

4) Příjemce oběti, neboli nějaká nadpřirozená síla, božstvo, nebo přírodní síla.

Obětování, které je také násilné zničení něčeho a které je darem někoho někomu, zahrňuje přítomnost různých imaginárních „obrazů“. Tyto obrazy se mohou lišit v závislostech a četných souvislostech, dále pak ve spojitostech na složité a podmíněné důvody. Tyto role jsou skoro vždy oddělené, ale v některých případech mohou být spjaty. Je to třeba v případě, kdy sacrificer je také příjemce, nebo když sacrificer je oběť (například v činech sebeobětování).

Každý obětní akt předpokládá existenci příjemce, která „zajistí“ účinnost oběti. Tento bod je obzvlášť důležitý: když zhodnotíme etymologii slova „sacrificio“, odvozené z latiny, odkazuje na specifickou koncepci posvátnosti. Sacrificium z latiny znamená „sacer facere“, udělat posvátným, to znamená, “dát nějakou věc do kontaktu s posvátným”. Význam slova „sacer“ (posvátný) se v křesťanství spojil s významem „santo“ (svatý), ale v latinském světě, z něhož oba termíny původně vzešly sacer/santo (posvátný/svatý), to takhle nebylo.
Emile Benveniste nám vysvětlil význam těchto dvou slov. Říká, že pouze za zvláštních okolností by mohla označovat totéž. Sacer je totiž božský atribut, ale je to také „ambiguo“, neboli nejednoznačné. To znamená, že ve skutečnosti je zasvěcen bohům, ale je také nositelem "nesmazatelné kontaminace, a proto si zasluhuje úctu a vzbuzuje strhující horor".

Ve starém Římě se jednalo o “homo Sacer” tehdy, když dotyčný byl odsouzen k trestu smrti a jako takový byl nositelem skutečného znečištění. Takový člověk byl oddělen od společnosti, protože byl "jiný",  byl "zasvěcen bohům" v tom smyslu, že čekal na "odchod" z pozemského života.

Významově, i když samozřejmě s některými významnými rozdíly, je tento obraz možné přirovnat k polynéskému tabu. V polynéském tabu (Tapu) je vůdci přičítána nadpřirozená síla (mana), která je nejednoznačná a nebezpečná. Tato osoba vůdce je tabu sám o sobě a v Polynésii indikuje stejně tak Sacer i Sanctus. Tato osoba může dávat pravidla, zákazy a přikázání, která vychází z formálního aktu vůdce, člověka posvátného.

Mezititulky redakční

Dr. Petra Veselá, (Palazzolo sull’oglio – Bergamo) vystudovala antropologii a etnologii na univerzitě Bicocca v Miláně a mezikulturální komunikaci s východem na univerzitě v Bergamu.

Je autorkou knihy “La contea del suono” (Hrabství zvuku), která vyšla tento rok v Itálii. Publikace je věnována české undgroundové hudební skupině DG 307.