Světlo a temno, velebte Pána

Detail obálky knihy
Autor: www.konvertitka.cz

Nová kniha Lenky Kateřiny Tetivové Světlo a temno, velebte Pána není z těch literárních děl, které se dají číst „jedním dechem“. To je ovšem její plus. Není to žádná oddechová četba. Naopak, každá stránka nutí k zamyšlení.

Myslím, že maturant, který by měl určit její literární formu, by byl na rozpacích: tady jde totiž o rozhraní mezi literaturou faktu a beletrií. Převažuje charakter reportáže, jak o tom ostatně svědčí i podtitul „Svědectví o uzdravení na přímluvu zavražděného kněze MUDr. Ladislava Kubíčka“´. Nepostrádá její charakteristické znaky, především věcnost, důraz na detail. Reportér se vždy pohybuje na hranici zpravodajství a publicistiky. I když má být co možná objektivní, do jeho podání se vždy promítne jeho osobní postoj, ovlivnění událostmi, které popisuje, osobami, předměty a jevy, s nimiž se setkal. V knize Kateřiny Tetivové převažuje jednoznačně publicistika. Skoro mě napadá, že spíš než „kniha – biblos“, by zde byl vhodnější termín „knihy – biblia“, protože jde o mix literárních žánrů, propojený ich-formou. Některé pasáže mají charakter deníkového záznamu, většinou stylizovaného, místy ale působícího zcela autenticky. S touto deníkovou formu se organicky spojují výlety do minulosti, jsou to autobiografické epizody, volně navazující na předcházející knihu Listy božské útěchy krví podepsané. Některé kapitoly mají charakter duchovní úvahy, jsou plné překvapivých a neotřelých básnických obratů. A jako červená nit se celou knihou prolíná osobnost kněze a lékaře, brutálně zavražděného P. Ladislava Kubíčka. Zde je styčný bod s jinou autorkou, MUDr. Marií Svatošovou. Nejde ale o totožné svědectví – Marie Svatošová vnímala P. Ladislava Kubíčka více jako spolupracovníka, viděla v něm kolegu-lékaře, se kterým je „na jedné struně“ i v duchovní rovině, radila se s ním i ve zcela praktických záležitostech, z jejich spolupráce vzešlo hospicové hnutí. Pro Lenku Kateřinu byl především duchovním vůdcem. O tom vypovídá už i název její předcházející knihy Listy božské útěchy krví podepsané. Protože její základ tvoří právě dopisy P. Ladislava a autorka, jejich adresátka, vlastně „jen“ poukazuje na kontext, ve kterém byly psány. Na tento styl navazuje i ve své nové knize. Samozřejmě, dopisy už dostávat nemůže, ale vydává svědectví, že smrt neznamená přerušení dialogu –  je to vyjádření toho, co vyznáváme v apoštolském vyznání víry: „společenství svatých“, neustávající spojení církve putující a církve vítězné.

P. Ladislava Kubíčka jsem osobně neznala, věděla jsem o něm jen na základě různých svědectví. Všechna se shodovala v tom, jak jeho pozemský život byl mimořádně těžký – nejen, že vyvrcholil neuvěřitelně brutálním koncem. Jsem přesvědčena, že celým svým životním příběhem projevil heroický stupeň ctností a že je mučedníkem, martyrem, v tom původním smyslu tohoto pojmu, jako v prvotní církvi. O tom není pochyb. Ovšem jak reportér, tak ani recenzent nemůže být stroze objektivní, ani já nemohu pět jen samou chválu. I když se skláním před hrdinstvím a osobností P. Ladislava Kubíčka, musím přiznat, že pro mě by zřejmě nebyl ideálním duchovním vůdcem. Mně totiž podle svých dopisů a dalších svědectví připadal jako mimořádně náročný. Podle jednoho z diskutujících na Christnetu, též lékaře, se jevil jako tvrdý a přísný. Nedivila bych se tomu. Jeho život byl plný tragických zvratů. Měl hlubokou a vroucnou víru a dokázal si uchovat zdravý rozum. Jeho kříž byl velmi těžký – a tak se naučil být přísný především na sebe, aby pod ním neklesl. Nelze se divit, že ho nedojaly nějaké „depky“ a neurotické rozlady. Ale nebagatelizoval je, cestu z nich bral se stejnou vážností jako tragické události, fatální onemocnění, těžké krize. S jeho osobností je pevně spjat i celý životní příběh Kateřiny Tetivové, což je charakteristický příběh typické české konvertitky: od naprosté neznalosti víry, náboženské negramotnosti, předsudkům vůči jakékoli formě spirituality, přes otázky po smyslu života, celého našeho bytí, až k poznání Boha a konverzi. Křtem ovšem pro novopečeného křesťana nic nekončí. Křest je sice první a nejpotřebnější svátost, není to ale kouzelný proutek. Kateřinino svědectví totiž vypovídá i o době nedávno minulé a i o té současné. O společnosti, která ztratila nejen i kulturní povědomí o svých křesťanských kořenech. Každý konvertita je totiž vždy tak trochu „blázen ve své vsi“. Kateřinin příběh je velmi osobní, obdivuji její odvahu k sebeotevření a její svědectví považuji za velice cenné.

Jediné, co mi přišlo poněkud rušivé, je to neustálé Kateřinino bloudění. Opravdu by se mi nechtělo se potulovat v noci někde v terénu kolem Lovosic, přelézat v zimě vrata, neustále něco nestíhat, soustavně si nechat ujíždět dopravní prostředky. Ale možná je v tom symbolika hledání, krušné cesty od ateismu (či spíš náboženské negramotnosti, v našich končinách považovanou za normu) až k zasvěcenému životu. A protože život nám klade různé překážky, je takové hledání často velmi náročné. Stačí zdravotní komplikace – a rázem je všechno jinak. A protože „církev putující“ je tvořena lidmi, kteří na této pouti mají často ještě moc daleko do svatosti, je i v církevním prostředí možné to, co se tak „hezky česky“ nazývá srážka s blbcem.

Je závažnější než v jiném prostředí, protože základem života z víry jsou tři věci: modlitba, Písmo svaté a společenství. Konvertité mohou být zranitelní a pokud jsou navíc spíš introvertní, nemají to snadné. Jako lékařka vím i o psychosomatických onemocněních a P. Ladislav Kubíček o nich samozřejmě věděl také. Proto věřím, že Kateřina se zbavila svých vleklých potíží ve spojení s ním.