Seznamka
Martin C. Putna
Autor: Flickr.com / Ondřej Lipár / Creative Commons
Základem kázání jsou slova Zjevení svatého Jana 11,3-12.
3 A povolám své dva svědky, a oblečeni v smuteční šat budou prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní.“
4 To jsou ty dvě olivy a ty dva svícny, které stojí před Pánem země.
5 A kdyby jim chtěl někdo ublížit, vyšlehne oheň z jejich úst a sežehne jejich nepřátele; takto zahyne každý, kdo by jim chtěl ublížit.
6 Ti dva svědkové mají moc uzavřít nebesa, aby nebylo deště za dnů jejich prorokování, a mají moc proměnit vody v krev a sužovat zemi všemi možnými pohromami, kdykoliv budou chtít.
7 Až ukončí své svědectví, vynoří se z propasti dravá šelma, svede s nimi bitvu, přemůže je a usmrtí.
8 Jejich těla zůstanou ležet na náměstí toho velikého města, které se obrazně nazývá Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován jejich Pán.
9 Lidé ze všech národů, čeledí, jazyků a kmenů budou hledět tři a půl dne na jejich mrtvá těla a nedovolí je pochovat.
10 Obyvatelé země budou z toho mít radost, budou jásat a navzájem si posílat dary, protože tito dva proroci jim nedopřáli klidu.
11 Ale po třech a půl dnech vstoupil do nich duch života přicházející od Boha, postavili se na nohy a hrůza padla na ty, kdo to viděli.
12 Tu uslyšeli ti dva proroci mocný hlas z nebe: „Vstupte sem!“ A vstoupili do nebe v oblaku, a jejich nepřátelé na to hleděli.
Kam ústí Advent? Obvykle se myslí, že do Vánoc. Ale to není pravda. Aspoň ne celá. Advent zvěstuje druhý příchod Páně, a pokud bereme vážně biblické výpovědi o druhém příchodu Páně – pak Advent ústí do Apokalypsy. Teprve skrze ni se míří k novému Jeruzalému a k onomu dobrému konci všech věcí. Bez ní, bez Apokalypsy to jaksi nejde.
Se čtením Apokalypsy neboli Janova Zjevení jest ovšem problém. Její obrazy jsou jakoby až příliš barvité a drastické. Jakoby příliš často používané v dějinách křesťanské imaginace, ale i v dějinách světské imaginace hrůz, která už s křesťanským smyslem původní Janovy Apokalypsy nemá nic společného. Někdy je tomu ale naopak: Některé kapitoly křesťanského přemýšlení o Apokalypse mohou napomoci tomu, abychom ony barvité a drastické obrazy mohli vzít zase znovu vážně jako něco, co se nás, v naší zdánlivě šedé a civilní každodennosti, týká.
A to platí i pro úryvek o dvou svědcích, kteří jsou posláni bojovat proti šelmě Antikristovi, kteří jsou zabiti a zase vzkříšeni na znamení, že šelma nebude mít poslední slovo. Historická biblická exegeze nás celkem jasně informuje, že generace prvních křesťanů, v níž Janova Apokalypsa vznikla, těmi dvěma svědky mínila Mojžíše a Eliáše, kteří se podle židovské eschatologie měli vrátit na zem v posledních časech. Dějiny křesťanské imaginace si ale potom promítaly do těchto dvou svědků nové a nové osobnosti, neohrožené křesťany té které doby, v nichž viděli naplnění tohoto svědeckého archetypu. Český kronikář Kosmas vkládá věštkyni Libuši do úst proroctví o dvou olivách – a míní první křesťanské mučedníky Čech, Václava a Vojtěcha. To proto pak se jmenuje oratorium Jana Dismase Zelenky o svatém Václavu Sub olea pacis – pod olivou míru.
Té druhé „olivě“, pražskému biskupu Vojtěchovi, měl být původně zasvěcen kostel v Římě na ostrově uprostřed Tibery, který je dnes památkou křesťanských mučedníků dvacátého století. Člověk tak chodí kostelem a na každém kroku je mu připomínána jedna kapitola z těchto dějin novodobé apokalypsy. Tu nacistické Německo, tu bolševické Rusko, tu Čína, Korea a tak dále a tak dále. Které dvě olivy symbolicky vybrat z té mnohosti? Nabízelo by se třeba postavit vedle sebe evangelického faráře Diettricha Bonhoeffera, který vzdoroval šelmě nacismu, a pravoslavného kněze Pavla Florenského, kterého zahubila šelma komunismu. Anebo také dvě úplně jiné postavy. Vždyť je to celý olivový háj. Celá svatá země, porostlá olivami. Hrůza? Ale také radost, že je tolik těch, kteří se nebáli, svědčili a prorokovali, a o nichž věříme, že duch jejich života je stále v nich. A to, že o nich mluvíme, je svědectvím této živosti.
Anebo je možné chápat ony dva svědky ještě jinak – ne jako konkrétní postavy historické, nýbrž jako postavy symbolické. I v tomto nás může inspirovat křesťanská imaginace. Ruský filosof Vladimir Solovjov ve své Legendě o Antikristovi líčí fiktivní scénu naplnění apokalyptického textu, v níž Antikrist už přišel, tváří se náramně dobromyslně – mimochodem, je vegetarián a ochránce zvířat - , ovládne svět a do Jeruzaléma si svolává koncil, který ho má prohlásit hlavou křesťanstva. Jednotlivým náboženským skupinám přitom slibuje splnění jejich dávných cílů.
V tomto místě je Solovjovův text dosti sarkastický. Protestantům Antikrist slibuje podporu svobodného bádání o Bibli; katolíkům obnovu papežské moci nad Římem a světem; a pravoslavným, cituji, „jsem dnešního dne podepsal zakládací listinu světového muzea křesťanské archeologie v našem slavném císařském městě Konstantinopoli“, zkrátka místa, kde se má odehrávat věčná hra na věčnou Byzanc – protože jedině tak budou pravoslavní spokojeni.
A většina katolíků, protestantů i pravoslavných je spokojena! Jen menšina ne. A tu menšinu vedou muži se symbolickými jmény, která odkazující k apoštolům i k těžištím náboženské kultury každé z konfesí: Papež Petr II., to je „petrovská“ katolická tradice viditelné jednoty, autority a kontinuity. Starec Jan, to je „janovská“ pravoslavná tradice mystické kontemplativní niternosti. Profesor Pauli, to je „pavlovská“ protestantská tradice biblistiky, etiky a individuální zodpovědnosti. Antikrist samozřejmě zuří a zabije Petra II. a Jana – to jsou tedy ti dva „svědkové“, to jsou ty „olivy“. A je to nakonec profesor Pauli, reprezentant protestantismu, kdo odvádí celé zbylé křesťanské stádce pryč od Antikrista. Bůh potom Petra a Jana vzkřísí, tři muži symbolicky smiřují své konfese, profesor Pauli konstatuje – příznačně, německy! – „also, Väterchen – nun sind wir ja Eins in Christo“, „tak, stařečku, jsme konečně jedno v Kristu“. A autor dodává: „Tak se uskutečnilo sjednocení církví uprostřed temné noci, na vysokém a opuštěném místě.“
Solovjovova Legenda o Antikristu vznikla roku 1900. Od té doby sice nenastalo takto dramatické, náhlé a kompletní sjednocení církví, ale zato nastalo pomalé, pracné a tiché odstraňování bariér mezi církvemi. Ekumenická teologie, ekumenické hnutí i praktická spolupráce křesťanů napříč konfesemi dospěly mnohem dál, než by si býval Solovjov ve své době dokázal představit. Tolikeré staré spory padly. Jenže vyvstaly zase nové spory, o otázky, které přinesla nová doba, takže dnes je křesťanstvo rozděleno zase jinak – a neméně vášnivě, než bylo staré dělení nesmiřitelných konfesí.
Text o dvou svědcích a šelmě i Solovjovův výklad má ale ještě i jinou dimenzi než jen tu mezikonfesní. Jde o samotný motiv šelmy Antikrista, která nabízí lidem cokoliv, jen když se jí pokloní. Zde text o dvou svědcích odkazuje k dnešnímu prvnímu čtení, k perikopě o ďáblovi, který Kristu nabízí „všechna království země“. Teoreticky je to jasné. Pokušitel něco nabízí – něco, o čem ví, že to máme rádi - , výměnou za to, že se pokloníme jemu, že se Kristus zřekne svého poslání a člověk se zřekne Krista. Ale co to znamená prakticky? Co je to „poklonit se“? Co je to „zřeknout se Krista“? Co je to „přijmout znamení šelmy“? Co je to konkrétně v té které historické situaci? Dějiny křesťanstva ukazují, že konkrétní a přiměřená aplikace tohoto principu je zpropadeně těžká.
Židovští bratři Makabejští se podle apokryfní či, chceme-li, deuterokanonické Knihy Makabejských nechali raději rozsekat na kousky, než by snědli kousek vepřové kotlety. Židovstvo i křesťanstvo je ctí jako vzor vyznavačské vytrvalosti. Staří křesťané se podle antických mučednických akt nechávali raději rozsekat na kousky, než by hodili kousek kadidla na oltář. A křesťanstvo je ctí, byť různými způsoby – jako světce nebo jako svědky. Ale třeba ruští staroobřadci se v sedmnáctém století nechávali raději rozsekat na kousky, než by se podle nového obřadu pokřižovali třemi místo dvěma prsty. A my na ně hledíme jako na magory.
To je ta tíže: Kde je hranice mezi realistickým vztahem k dobové historické situaci a jejím normám a mezi oportunismem, který znamená klanění se šelmě, nesvědčení pravdě a zříkání se Krista? Kde je hranice mezi vůlí následovat ony dva svědky v neklanění, svědčení a nezříkání, a mezi magorstvím a fanatismem?
To je ta tíže rozumět, co znamenají biblické texty v naší konkrétní situaci. Máme jistě mnohá vodítka – máme texty seriózních biblických exegetů, máme dějiny křesťanstva jako zdroj inspirací i varování, máme koneckonců vlastní svědomí. Koneckonců podle toho svědomí se musíme rozhodovat, kdy jdou věci našeho světa více či méně svým běžným chodem, a kdy je nezbytné vystoupit a vzít na sebe svůj nepatrný kousek role oněch apokalyptických svědků, a vzít na sebe i ona rizika – byť v naší české situaci počátku jednadvacátého století jsou to rizika vlastně nepatrná, ve srovnání s tím, jaká hrozila dříve a jaká hrozí jinde. A co když se i to svědomí v naší konkrétní situaci mýlí? Máme z dějin i ze svého okolí i z dějin vlastních duší málo příkladů takového mýlení?
To je ta tíže. Občas je nesnesitelná. Je v ní jen jedno ulehčení: Že vůbec víme o tom, že jest Ježíš Kristus jako jediná absolutní míra našich rozhodnutí. Že vůbec víme o tom, že můžeme a máme číst, přemýšlet a snažit se rozumět, jak konkrétně svědčit a vycházet mu v ústrety. Neboť v tom je celý Advent a celá Apokalypsa.
Amen.
(Proneseno v kostele u Martina ve zdi na třetí neděli adventní 2014)
