Seznamka
Druhý vatikánský koncil
Autor: Wikipedia.org / Lothar Wolleh
V roce 2015 uplyne 50 let od vydání konstituce Gaudium et spes, která shrnuje poselství 2. vatikánského koncilu o vztahu katolické církve ke kulturám současného světa. V dokumentu je proto obsažena definice pojmu kultura. Gaudium et spes předkládá na jednom místě toto její vymezení: "Slovem kultura se označuje v širším smyslu všechno, čím člověk zušlechťuje a rozvíjí své mnohostranné duševní i tělesné vlohy; snaží se poznáním a prací podřídit zemi své nadvládě; zlidšťuje společenský život jak v rodině, tak v politickém soužití tím, že uskutečňuje pokrok mravů a institucí; konečně vyjadřuje, sdílí a zachovává ve svých dílech postupem času své velké duchovní zážitky a touhy, aby tak sloužily mnohým, ba celému lidstvu k prospěchu“. Jinde v textu se pak dočteme, „že kultura má přispívat k všestranné dokonalosti lidské osoby, k dobru jednotlivých společenství a celé lidské společnosti“. V dokumentu je tak v podstatě spojena široká, antropologická a hodnotící funkce kultury. Antropologické pojetí chápe kulturu jako specificky lidský způsob organizace, realizace a rozvoje činnosti uchovaný ve výsledcích fyzické a duševní práce. Hodnotící definice pojímá kulturu jako snahu o kultivaci a sebepřekročení lidského individua.
Kultura jako úkol a její universální směřování
Kultura je pro jednotlivce i lidskou společnost nezbytností, a proto je pro člověka její budování trvalým úkolem. Konstituce zmiňuje v Písmu obsažené výzvy k utváření kultury a to v obojím výše zmíněném smyslu. Gn 1, 28 vyzývá člověka k podrobení a zdokonalení stvoření, to znamená, že má prací svých rukou obdělávat zemi, aby vydala úrodu a stala se důstojným příbytkem celé lidské rodiny. Př 8,30-31 pak vede člověka k rozvíjení vědních a uměleckých oborů a skrze ně k povznesení „lidské rodiny k vyšším pojmům pravdy, dobra a krásy a k obecně platnému nazírání, aby tak byla dokonaleji osvícena podivuhodnou Moudrostí, která byla u Boha od věčnosti, všechno s ním pořádala, hrála si na okruhu země a bylo jí rozkoší stýkat se s lidmi“.
Zakotvení kultury v Písmu však neznamená, že církev neuznává autonomii lidských hodnot a kultur. Nepřijímá však ani radikální variantu kulturního relativismu. Kulturní relativismus předpokládá, že jednotlivé kultury představují jedinečné a neopakovatelné systémy, které lze popsat pouze v kontextu jejich vlastních hodnot a norem. Radikální varianta vylučuje jakoukoliv možnost mezikulturního srovnání. Jak již bylo řečeno, církev nevnímá kulturu pouze jako organizační a adaptační systém, ale také jako cestu člověka k sebezdokonalení a sebepřekročení. Tento nárok je jakýmsi svorníkem nad kulturami. Autonomie kultur se týká prostředků – hmotných i nehmotných – ne však jejich vrcholného cíle, kterým je všestranná dokonalost člověka i společnosti. Stanovením nadkulturního cíle, byť velmi obecně definovaného, je umožněno mezikulturní srovnání, které tento model řadí k umírněnému kulturnímu relativismu. Dále je v dokumentu uvedeno, že toto zdokonalování může v konečném důsledku uvolnit lidského ducha k uctívání Stvořitele a nazírání na něho. Člověk může vykročit z oblasti kultury a vstoupit, slovy Nikolaje Berďajeva, do říše ducha a svobody. V této souvislosti se dnes často zmiňuje Justinova koncepce semen Slova, na jejímž základě jsou kultury vnímány jako příprava na přijetí evangelia.
Svoboda, otevřenost a rozmanitost kultur
Bez tohoto společného směřování, bez kulturní otevřenosti by nebyl možný křesťanský universalismus, nebyla by možná inkulturace víry, tedy předávání víry cizím národům za užití jejich kultury a církevní tradice. A co více, bez transcendování sebe sama se každá kultura stává strnulou a spěje ke svému konci. Do sebe uzavřené kultury také nejsou schopny vzájemného dialogu.
Kultury jsou tedy autonomní systémy, které mají být respektovány a jimž má být poskytnuta všestranná svoboda. Souhrn kultur představuje úžasný kaleidoskop způsobů, jimiž člověk naplňuje své potřeby, odpovídá na základní existenciální otázky a sám sebe pozvedá k vyšší dokonalosti. Stejná svoboda je přiznána také výzkumu kultur, který zvláště v posledních desetiletích přinesl velké množství teoretických popisů kultury. Jejich rozmanitost je výzvou i pro další rozvoj teologie kultury, která s jejich pomocí může hlouběji pronikat do vztahu víry a kultury a přispívat tak i k praktické inkulturaci evangelia v dnešním světě.
V následujících textech se budu některým z přístupů ke kultuře věnovat. Jedná se například o tato témata: dichotomie civilizace – kultura, zrod antropologického pojmu kultura, evolucionismus v kultuře, teorie sobeckého genu a memu, globalizace a náboženství.
Článek je součástí několikadílné série, jejímž hlavním tématy jsou vztah kultury a teologie, moderní sakrální architektura či projevy náboženství v krajině.
Autor je kulturolog.
