K tématu euthanázie jsem se původně nechtěla vracet, ani v diskusích, ani na těchto stránkách nebo kdekoliv jinde. Před časem jsem totiž už vyslovila všechno podstatné, tady i na Skleněném kostele a považovala jsem toto téma ze své strany za vyčerpané. Ale protože i tady na ChN se rozpoutala emotivní diskuse, považuji za vhodné připomenout, v čem spočívá jádro otázky zvané euthanázie.

Utrpení, smrt a truchlení; to jsou tři úzce propojené problémové okruhy, okolo nichž sekularizovaná společnost chodí jako kočka kolem horké kaše. A přece provázejí lidstvo od samého počátku jeho existence. Smrti se svým způsobem bojíme všichni, a to i tehdy, když máme víru, která hory přenáší. Můžeme s plnou důvěrou hledět k věčnosti, nicméně smrt navzdory tomu pro nás zůstane zásadním předělem, krokem do zcela jiného rozměru. A tomuto nenávratnému vykročení do věčnosti zpravidla předchází utrpení, větší či menší, delší či kratší. Nemoc, bolest, trápení.

Snad nikdo si nepřeje trpět. O smyslu bolesti a utrpení bylo už mnoho řečeno a napsáno, bylo by zbytečné to zde a teď rozvíjet. Nevyléčitelně nemocný o tom totiž většinou ani nepřemýšlí, ten touží jen po úlevě, aby vůbec byl schopen uspořádat svoje myšlenky. Ani Pán Ježíš nešel svému utrpení a smrti na kříži vstříc s klidem stoického filosofa. Zpíváme Vexilla regis prodeunt, korouhve krále přicházejí, ale ne vždy si uvědomujeme, že i každý nevyléčitelně nemocný kráčí svou křížovou cestou, která znamená bolest, úzkost, ponížení a bezmoc. Vždyť i sám Pán Ježíš zvolal svoje Dokonáno s úlevou.

Bolest otupuje, bere soudnost, ničí schopnost zůstat sám sebou. Nesnesitelná bolest je vnímána jako ponižující, člověk ztrácí nad sebou kontrolu, je ovládán svými vegetativními funkcemi. Právě tohle po vyslovení fatální diagnózy vystihla moje matka: "Dovedeš si představit, že budu křičet bolestí?" Maminka nakonec nějakým divem zůstala ušetřena bolestí, skoro až do posledního dne. Ovšem jiného soužení ušetřena nebyla. Utrpení totiž ani zdaleka neznamená jen bolest, ale i spoustu dalšího trápení: selhávající fyziologické funkce, neovladatelné svěrače, poruchy hybnosti, naprostá odkázanost na cizí pomoc. A tak dále...

Bylo mnoho skutečně zlých dní, kdy maminka nejvíce ze všeho toužila, aby mohla všemu udělat konec, chtělo se jí odejít dobrovolně, ve chvíli, kterou si sama vybere, ukončit sama své trápení. Naléhavě mě prosila, abych jí v tom pomohla. Zarazila se jen a jedině připomínkou, že mám dítě a tím pádem odpovědnost nejen za sebe a nesmím se dostat do kriminálu. Jak jsem tohle prožívala, o tom se nechci rozepisovat. Maminka samozřejmě vnímala rozpor mezi vírou a svým přáním, ptala se snad tisíckrát "proč". Proč musí tímhle projít a jaký to má všechno smysl a proč vlastně není dovoleno odejít ze své vůle, důstojně a s úsměvem. Je zajímavé a příznačné, že pokaždé, kdy se podařilo zajistit všechny její potřeby, poskytnout úlevu a určitý komfort, přestala klást takové otázky a na všechny úvahy o sebevraždě zapomínala.

Bohužel takových chvil nebylo mnoho. Zásadní roli zde totiž hraje lidský faktor. naše společnost není zařízena na to, aby vycházela vstříc potřebám těžce nemocných a umírajících. Nechci zde vzpomínat na nefungující Home Care, amatérskou Charitu, nedostupný hospic a na naprosto necitlivý přístup jednoho nejmenovaného lůžkového zařízení. Jde o tohle: pokud nevyléčitelně nemocný vidí, jak jeho rodina je uštvaná ve snaze zajistit potřebnou péči, je logické a pochopitelné, že nechce být na obtíž. Zdravotnická zařízení si ho přehazují jako horký brambor, na klinice po ukončení nikam nevedoucí terapie není místo, a protože nemocnice má "nasmlouvanou" vzdálenou LDN, bleskurychle se od "zeleného stolu" zařídí překlad. Nebo spíš odklad do ústraní. Protože smrt do slušné společnosti nepatří. Pornografie smrti je velice výstižný termín.

Maminka se zamýšlela i nad samotným slovem nemoc. Nemocný je v pravém slova smyslu ne-mocný, ztrácí moc nad sebou samotným. A nejen nad svými biologickými funkcemi, ale i nad svou osobností. Protože pojem nějakých spirituálních potřeb nemocných je sekularizované, konzumní společnosti naprosto cizí a nesrozumitelný.

Když budu volat po návratu k tradičním hodnotám, bude to mnohým znít jako "zpátky na stromy". Tak to ale nemyslím. V minulosti nebylo přece ani zdaleka všechno ideální - třeba sklon ke glorifikování utrpení. Nicméně tradiční společnost respektovala řád přírody a světa a uměla doprovázet umírající až na práh věčnosti. Kdežto lidem vychovaným postmoderní společností to připadá spíš morbidní, zabývat se tím, co nazýváme posledními věcmi člověka. V našich podmínkách je to samozřejmě umocněno i léty totality, ale je to problém celé postmoderní společnosti; vždyť totalitní režimy vycházejí z existenciální úzkosti, mají na ni zdánlivý recept, jsou na to "vědecky", slibují ráj na zemi - a vznikne z toho paskvil. V newspeaku se věci nenazývají pravými jmény, význam slov se posouvá, euthanázie už neznamená dobrou smrt, to někdejší ars moriendi, nýbrž odklizení, odstranění. A takové pojmy jako zármutek, truchlení? To jsou snad sprostá slova, a proto užíváme termín deprese. To zní lépe a navíc je to označení pro nemoc, kterou lze léčit tabletami.

Za totality nám na lékařské fakultě nikdo neřekl ani slovo o tom, jak jednat s umírajícími, natož s jejich blízkými. Pojem paliativní medicína byl zcela neznámý. Posledních věcí člověka se dotkla jedině povinná beseda o "vědeckém" ateismu v praxi. Naše kroužková pedagožka nebyla nějaký ideolog, spíš jednoduchý praktik, a tak se jí bezděčně podařilo celý problém vystihnout: měl to být příklad, jak víra nepatří do moderního světa - pohřební průvod vycházející z kostela, kněz v rochetě kličkující mezi auty, ministranti přebíhající silnici mezi tiráckými kamióny, družičky ohozené vodou z kaluže a řidiči nadávající na zdržování provozu. O to právě jde. Utrpení, smrt a truchlení zdržují provoz. Přítomnost trpícího nemocného nás rozrušuje, smrt nám vtíravě připomíná konečnost naší pozemské existence a pohled na zarmouceného pozůstalého nás uvádí do rozpaků.

Utrpení je nutno mírnit všemi dostupnými prostředky. Nejde jen o management bolesti, kde je třeba sáhnout po všech možnostech moderní medicíny. Nechci tady rozvíjet teorie, co už euthanazie je a co ještě není, rozhodně za ni nepovažuji odmítnutí náročné terapie s nejistou prognózou. To není hřích proti pátému přikázání.

Zrovna tak důležité je odstraňovat i další zdroje trápení, zajistit nemocnému veškeré dostupné pohodlí, šetřit jeho stud a lidskou důstojnost. S tím jsou ruku v ruce i psychologické a spirituální potřeby - nejen nemocného, ale i ošetřujících.. K tomu je ovšem nutná profesionální úroveň péče a dostatek času. Sama jsem poznala, jak je těžké se bránit syndromu vyhoření v LDN. A později jsem poznala i všechna úskalí domácího ošetřování a doprovázení.

Má-li umírající kolem sebe své nejbližší klidné a vyrovnané, přenáší se jejich klid i na něho. Dojde snáze ke smíření, když ví, že jeho rodina není uštvaná a zralá na zhroucení. K tomu je nezbytné kromě profesionální podpory i duchovní vedení, "doprovázení doprovázejících". Sem patří i podpora v období po pohřbu, může trvat i dlouho, někdy se počítá spíš na roky než na měsíce.

Autorka je lékařka.