Seznamka
Dan Drápal
Autor: archiv autora
Když se ohlédnu nazpět, tak se mi osmdesátá léta jeví jako zlatá léta evangelizace. Evangelium tehdy v podstatě nemělo konkurenci. Nejvážnější konkurencí byli tehdy Svědkové Jehovovi. V komunismus prakticky nikdo nevěřil – pro přemýšlivé lidi nebyl alternativou. Ano, sem tam jsme narazili na „křišnovce“, ale byly jich jen hrstky.
Po sametové revoluci se situace změnila – v tom, že bylo možno publikovat, zvát si řečníky z domova i z ciziny, dokonce pořádat akce na stadionech. Toto období trvalo tři roky, a jak rychle začalo, tak rychle skončilo. Následovala řada let, kdy na evangelizace téměř nikdo nechodil – přes masivní propagaci.
Zkušenosti z našeho sboru
Když jsem si nakreslil křivku růstu sboru, tak změna nálady ve společnosti se na ní téměř neodrazila. Náš sbor (původně sbor ČCE v Holešovicích, později Křesťanské společenství Praha) začal růst v roce 1980 a růst byl více méně lineární až do roku cca 1997, kdy se začal zpomalovat, až posléze ustal. To znamená, že velké akce na stadionech, kdy se psalo o „tisících obrácených“, na skutečný růst sboru měly pramalý, ne-li nulový vliv.
Trochu mi to připomnělo náš holešovický sbor v šedesátých letech. Sbor byl založen roku 1951 a jeho prvním farářem byl jistý Benjamín Vališ, starý pán, který odešel do důchodu v roce 1960. Na jeho místo nastoupil jiný starý pán, můj předchůdce Ota Prosek. „Střídání stráží“ v roce 1960 bylo doprovázeno hlubokou krizí ve vztazích (myslím, že Ota Prosek za ni spíše nemohl). Když jsem po sedmnácti letech (tedy v roce 1977) nastoupil já, pamětníci mi říkali: „Jó, kdybyste znal starého pana faráře Vališe…“ Někdy mi líčili, o jakou krizi šlo. Měli dojem, že tehdy začal sboru upadat – že do něj přestala chodit snad polovina členů. Když jsem po čase našel sborové statistiky, zjistil jsem, že sice určitý „zub“ na sestupné křivce v letech 1960-1961 nastal, ale zdaleka nebyl takový, jak by se dalo soudit z líčení pamětníků. Co tím vším chci říci? To, že naše dojmy z minulosti nemusí odpovídat skutečnosti, a také to, že samo členství v církvi je veličina poměrně konzervativní a příliš neodráží nálady ani v církvi, ani ve společnosti.
V první polovině minulé dekády jsem mě pocit, že se všechno hroutí. Zatímco v devadesátých letech bylo rozvodů poměrně málo, v následujícím desetiletí jako kdyby se s nimi roztrhl pytel. Rozvod většinou znamená ztrátu přinejmenším jednoho z partnerů. Navíc jsem slyšel i o mnoha dalších, že opouštějí sbor. Bylo mi z toho smutno a pokoušel se o mě pocit marnosti.
Návraty po letech
Před dvěma a půl lety mi zavolal jeden muž. Byl to první narkoman, kterému jsem se v počátcích své služby intenzivně věnoval. Tehdy se po několika měsících rozhodl, že se vrátí „do světa“. Přitom jsme spolu prožili i několik výrazných vyslyšených modliteb! Nesl jsem to tehdy velmi těžce – hodně jsem do něj investoval, emocionálně i časově. Zdálo se, že všechno bylo marné.
Po jednatřiceti letech mi tento muž zavolal. Mimo jiné říkal, že celou tu dobu – a na drogách byl ještě dalších dvacet let – věděl, že Bůh je a že ho může z jeho zoufalého stavu dostat. Když jsem s ním hovořil, pochopil jsem, že ono zaseté semínko nevyšlo nazmar. Dnes pomáhá jiným vymanit se z drog.
V době, kdy mi zavolal, jsem netušil, že je to teprve počátek. Od té doby se do církve vrátilo mnoho lidí. Zejména v druhé polovině loňského roku to byla téměř vlna. A nejedná se jen o lidi z našeho sboru – obrátilo se na mě několik lidí, kteří jsou odběrateli mých článků. Uvěřili třeba na severní Moravě či v severních Čechách a s naším sborem moc nepřišli do styku. Jejich příběhy jsou ale podobné „navrátilcům“ v Praze. Odešli ze sboru, protože vychladli nebo je v církvi něco pohoršilo. Někdy žili mimo církev deset nebo dvacet let… A během té doby si zpravidla hodně „zavařili“. Rozpady manželství, nemanželské děti, alkohol, ztráta zaměstnání, exekuce…
Někdy jsou návraty postupné. Někdy dopředu dobře promyšlené – s jednoznačným pokáním. Jiné jsou váhavější.
Zralé křesťanství
Mám z těchto lidí obrovskou radost. Jednak vůbec ze samotného návratu. Kolikrát jsem jen loni mohl zakusit alespoň něco z radosti, kterou měl otec z Ježíšova podobenství o marnotratném synu! A za druhé z toho, že tito lidé jsou dnes zpravidla velmi rozumní. Vědí, proč se vrátili. Nehrnou se do služby, ale jsou schopní sloužit. Evangelium pro ně přestalo být ideologií. Věřím, že jsou to charismatici, ale už to nejsou „hurácharismatici“.
Ano, evangelium může nabýt podoby ideologie. Už v letech rozkvětu jsem si všiml, že není tak těžké pochytit náš evangelikální slovník a seznámit se s pojmy jako obrácení, milost, zákonictví, pokání, znovuzrození, náboženský duch atd. Znalost těchto pojmů ale není důkazem, že člověk je skutečně zakouší. Dokonce jsem si všiml, že když nějaký člověk či nějaké hnutí některý z těchto pojmů frekventovaně používá, mívá právě v něm deficit v reálném životě. Hodně časté je to u pojmů „milost“ a „naděje“. Jakmile někdo hodně mluví o milosti, zbystřím. Hodně takových lidí má právě v milosti značný deficit a dokáže jednat a mluvit velmi nemilostivě. (Pochopitelně to neplatí o všech – nechci, abyste se tohoto slova začali bát.)
Navrátilci, o nichž mluvím, zpravidla tímto nedostatkem netrpí. Mluví velmi civilně, až nenábožensky. Ale mám pocit, že těmto pojmům rozumí lépe než kdykoli v minulosti.
Proč se vracejí? Poznali, že bez Boha to nejde. A poznali, že to nejde ani bez církve. Nemám teď na mysli církev jako instituci, ale církev jako hluboké společenství.
Tuším ale, že s nimi Bůh má určitý záměr. Tuším, že církev zase začne růst. A že tito navrátilci při tom sehrají důležitou úlohu. Nebude možná příliš viditelná. Jsou to lidé, kteří tuší, co je na církvi podstatné. Lidé, kteří dokáží u nově příchozích odlišit, co je skutečný Boží život a co je jen „křesťanská ideologie“. Takoví lidé nám v osmdesátých letech scházeli. Ne že by nebyli vůbec, ale bylo jich relativně málo. A mnozí z tohoto mála měli sice vizi zralého křesťanství, neměli ale vizi národa zasaženého evangeliem.
Věřím, že nás ještě čekají úžasné doby. Budeme však potřebovat správnou kombinaci pokory a velkých vizí. Zralosti a nadšení. Že je to těžké? Je to nemožné! Tedy ... lidsky nemožné. Možné to je jedině v Duchu svatém.
Mezititulky redakční.
Dan Drápal je teolog, publicista a překladatel. Otec - zakladatel Církve Křesťanská společenství, ke které se podle Sčítání lidu (2011) hlásí přes 9 tisíc osob.
