Seznamka
Arcibiskup Róbert Bezák na soukromé audienci u papeže Františka
Autor: L'Osservatore Romano / Christnet.cz
V rozhovoru pro katalánský list La Vanguardia v červnu minulého roku papež František zmínil velké gesto svého předchůdce, kterým otevřel bránu k vytvoření nového úřadu, úřadu případných emeritních papežů a dodal: „Ještě před sedmdesáti lety nebyli emeritní biskupové. Kolik jich je dnes?“ Podle statistických údajů v papežské ročence Annuario Pontificio bylo k 22. únoru 2014 ze 4974 biskupů 2585 diecézních, 1074 titulárních a 1315 emeritních, tj. emeritních byla čtvrtina z celkového počtu.
Dva emeritní arcibiskupové
Se dvěma z nich se papež František v pátek 10. dubna 2015 setkal. Už na první pohled je vidět, jak rozmanité typy emeritních biskupů, v tomto případě dokonce arcibiskupů, je možné v katolické církvi potkat. Ten starší, zanedlouho 83letý, si i přes svůj věk plně užívá důchodu a cestuje po celé republice i za hranicemi, jak nedávno uvedl v rozhovoru s příznačným názvem „S odchodem přišla lepší nálada“. Ten mladší, který nedávno oslavil 55. narozeniny, má své tři roky „arcibiskupské slávy“ za sebou a již téměř tři roky žije s pocitem vyhnance a nežádoucí osoby. Na vlastní kůži zažil hluboce zakořeněnou církevní mentalitu, že mnohem horší než ten, kdo v církvi nepravosti páchá, je ten, kdo se o nich rozhodne veřejně promluvit.
Jména obou emeritních arcibiskupů byla papeži Františkovi dobře známa. Ten starší, když byl ve věku toho mladšího, nemohl kvůli odebranému státnímu souhlasu vykonávat kněžskou službu, a tak se jí s rizikem věnoval během svého zaměstnání, umývání oken a výloh. Jistě ani netušil, jak závratná kariéra ho po pádu komunistického režimu v roce 1989 čekala. Byl jmenován českobudějovickým biskupem (1990), pražským arcibiskupem (1991), prezidentem Rady evropských biskupských konferencí (1993) a moderátorem biskupů-přátel hnutí focolare (1994). Koncem roku 1994 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem a někteří dokonce uvažovali, že by mohl být vážným kandidátem na budoucího papeže. Pro papeže Františka je příznačné, že při prvním setkání bezprostředně po konkláve, když zaslechl jeho jméno, zvolal „Umývač oken!“ Tak se totiž jmenovala kniha o kardinálu Miloslavu Vlkovi od francouzského novináře Alaina Boudrea z roku 1994, která byla přeložena do řady světových jazyků.
Jméno toho mladšího papež slyšel už několikrát. Víme, že se za něj pár lidí přimlouvalo. Můžeme se jen domýšlet, zda a případně kolik lidí ho papeži očerňovalo. Zřejmě spolehlivější taktikou bylo k papeži ho nepustit a tvářit se, že záležitost byla vyřešena již jeho předchůdcem. Dá se předpokládat, že papež František by neměl mnoho pochopení pro kritiky odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka, kteří mu vyčítali, že si neliboval v titulatuře a zdobeném rouchu, že se snažil chodit mezi lidi a rozmlouvat s nimi civilním způsobem, že neodsuzoval homosexuály a domníval se, že hlásání radostné zvěsti není možné zaměnit s pouhou kritikou údajně zkažené sekulární společnosti. Copak to vše nejsou témata, kterými je emeritní arcibiskup současnému papeži nejblíže ze slovenských biskupů? A určitě by nepochodili ani kritici arcibiskupovy snahy o větší transparentnost církevních financí. Copak se o to samé nesnaží papež se svými spolupracovníky v rámci tzv. Vatikánské banky (tj. Institutu pro náboženská díla)?
Mimochodem měsíc před odvoláním arcibiskupa Bezáka (dne 24. května 2012) byl dozorčí radou Vatikánské banky sesazen její předseda, italský ekonom Ettore Gotti Tedeschi, kterého papež Benedikt XVI. pověřil v roce 2009 vyšetřením podezřelých transakcí a zavedením větší transparentnosti. Podobně jako arcibiskup Bezák v trnavské arcidiecézi zjistil i Tedeschi ve Vatikánské bance existenci vysokých částek, které nefigurovaly v oficiálním účetnictví instituce. Podobně jako arcibiskup Bezák byl sesazen za dosud nevyjasněných okolností, ale na rozdíl od něj skončil před soudem. Rozsudek římské prokuratury z února 2014 jej nejenom osvobodil ze všech obvinění, ale i ocenil jeho úsilí o větší transparentnost vatikánských financí. V prosinci 2014 tiskový mluvčí Vatikánu potvrdil, že bylo naopak zahájeno trestní stíhání kvůli zpronevěrám při hospodaření s majetkem banky v letech 2001-2008. Přes tento obrat Tedeschi, který již dříve uvedl, že odpouští všem, kteří mu ukřivdili, v rozhovoru z ledna 2015 upozornil na nedostatečnou ochotu ve vyšetřování okolností jeho odvolání v roce 2012 a odhalení lidí, kteří měli prospěch z pochybných finančních transakcí.
Vraťme se k oběma emeritním arcibiskupům. Je třeba ocenit, že se ten starší a zkušenější rozhodl věnovat svůj čas, energii a cenné kontakty, aby pomohl tomu mladšímu. Názorně ukázal, že instituce emeritních biskupů má svůj smysl. Ostatně i z dalších jeho vyjádření je zřejmé, jak závažná může být typická nemoc biskupů nazývaná „mitróza“, spojená s biskupskou jurisdikcí. V již zmíněném rozhovoru uvedl, že s odchodem jurisdikce přišla lepší nálada. A nejenom to. Svými vyjádřeními ukazuje, jak s přibývajícím odstupem dokáže nejenom uvádět úspěchy svého působení v úřadu, ale pojmenovat i problémy nebo neúspěchy. Rovněž se nebojí změnit svůj názor. Srovnáme-li jeho komentář ke kauze odvolaného Bezáka a především kritiku jeho podporovatelů z března 2014, kdy je přirovnal ke způsobům „rakouské sekularizované organizace My jsme církev“, se vstřícnějším a smířlivějším vyjádřením bezprostředně po audienci, v němž uvedl, že emoce a protesty jsou v tomto případě zčásti pochopitelné. Vzpomínám si, jak kdysi pražské arcibiskupství několik měsíců žilo přípravou jeho narozenin. Nyní byl naopak ochoten se intenzivně věnovat kauze arcibiskupa Bezáka a doprovázel ho k papeži právě ve chvíli, kdy v budově českého Senátu v rámci mezinárodní konference promlouval kardinál Dominik Duka o Mistru Janu Husovi.
Duchovní kámošové
Zajímalo by mě, zda by zesnulý Jiří Reinsberg tváří tvář tomuto případu přece jen neuznal, že „tihle duchovní kámošové“ – jak nazval některá nová hnutí v církvi, mezi nimi jmenovitě focolare (označení fokoláre považoval za sprosťárnu vůči italštině, viz knižní rozhovor z roku 2003 s názvem Hospodin rozjasnil svou tvář, s. 100-101) – kteří jsou podle něj strašně nebezpeční a navzájem si pomáhají k postům, mohou být někdy i prospěšní. Otázku postů nyní ponechme stranou, i když je nepochybně zajímavé, že dva poslední moderátoři biskupů-přátel hnutí focolare se po svém zvolení stali kardinály (arcibiskup Miloslav Vlk hned v roce 1994, jeho nástupce arcibiskup z thajského Bangkoku Francis Xavier Kriengsak Kovithavanij, zvolený moderátorem biskupů-přátel hnutí focolare v roce 2012, byl kardinálem jmenován letos). Také vatikanolog Sandro Magister ve svém článku z dubna 2012 konstatoval stále rostoucí zastoupení a vliv hnutí focolare v římské kurii. Každopádně je zajímavé, jak se zveřejněné údaje o intervencích kardinála Miloslava Vlka ve prospěch odvolaného arcibiskupa nápadně shodují s jeho pobyty ve Vatikánu při příležitosti setkání biskupů-přátel hnutí focolare a jejich audiencích u papeže (biskupové nejsou členy hnutí focolare, ale tvoří společenství tzv. biskupů-přátel).
Od roku 1994 byl kardinál Vlk moderátorem Hnutí fokoláre
Autor: Christnet.cz / Vít Luštinec
Důležitým impulzem pro výraznější angažmá kardinála Miloslava Vlka bylo podle jeho slov setkání s prefektem Kongregace pro biskupy kardinálem Ouelletem, který mu řekl, že odvolání biskupa je „administrativním záležitostí“. Tehdy prý ztratil jakoukoliv představu o kanoničnosti, tj. legalitě takového postupu. Vezmeme-li to chronologicky a budeme předpokládat, že k tomuto setkání mohlo dojít v rámci návštěvy českých biskupů ad limina v únoru 2014, kdy se podle svých slov aktivně zajímali o tuto kauzu. Arcibiskup Bezák uvedl, že kardinál Vlk za něj intervenoval už před Velikocemi 2014, kdy údajně předal papeži dokumenty k jeho kauze. Nabízí se příležitost při návštěvě biskupů-přátel hnutí focolare, jejichž audience se uskutečnila 27. února 2014. Podle svého vlastního vyjádření požádal kardinál Vlk o přijetí arcibiskupa Bezáka papežem listem z 25. září 2014. Nepochybně jej doručil osobně, vždyť 26. září se konala další audience biskupů-přátel hnutí focolare. V roce 2014 byli biskupové-přátelé hnutí focolare na audienci ještě dne 7. listopadu. Pozitivní odpověď dostal kardinál Vlk začátkem března 2015 a jistě nepřekvapí, že i v té době se spolu s dalšími biskupy-přáteli hnutí focolare objevil na audienci u papeže, která se uskutečnila dne 4. března 2015. Kardinál Vlk samozřejmě nemohl chybět ani na nejvýznamnější události hnutí focolare, na zahájení diecézního procesu beatifikace jeho zakladatelky Chiary Lubichové (1920-2008), které se uskutečnilo dne 27. ledna 2015 v katedrále sv. Petra ve Frascati u Říma (papežův pozdrav přečetl kardinál Tarcisio Bertone, bývalý státní sekretář).
Ve všech těchto případech zaujímá kardinál Vlk přední místo nejen mezi všemi biskupy, ale je první mezi 3-4 kardinály-přáteli hnutí. Kromě již zmíněného thajského kardinála a italského kardinála Antonelliho, emeritního prezidenta papežské rady pro rodinu, je zajímavý poslední kardinál, kterým je brazilský kardinál João Bráz de Aviz, od roku 2011 prefekt Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Tento kontakt by byl zvlášť užitečný, pokud by se v budoucnosti hledalo případné uplatnění arcibiskupa Bezáka v rámci kongregace redemptoristů, jejímž je členem. Těch kontaktů a příležitostí měl kardinál Vlk samozřejmě mnohem víc, za všechny je možné ještě zmínit arcibiskupa Giovanni Angela Becciu, který vede oddělení vatikánského Státního sekretariátu pro obecné záležitosti (tj. pro interní církevní agendu, na rozdíl od druhého oddělení pro vztahy s jednotlivými státy), mimochodem i on patří k biskupům-přátelům hnutí focolare.
Jak to v církvi chodí
Aniž bychom měli vhled do všech utajených jednání a znali osobní vazby aktérů, můžeme zjednodušeně konstatovat, že jedna lobby dosáhla odvolání arcibiskupa Bezáka a nyní emeritní kardinál Vlk pomocí nadstandardních kontaktů dosáhl alespoň přijetí odvolaného arcibiskupa papežem. Nechci kazit oprávněnou radost příznivců arcibiskupa Bezáka a papeže Františka, ale není celá kauza, včetně dlouhé cesty k předem utajované audienci u papeže – která sama o sobě ještě nic nevyřešila, pouze znamená, že se nespravedlivě odvolanému arcibiskupovi snad konečně dostane náležitá pozornost – především tristní vizitkou, jak to v katolické církvi chodí a jak se jedná s lidmi? Nevypovídá o tom povzdech arcibiskupa Bezáka, že udavačské dopisy mají ve Vatikánu zřejmě větší váhu než řádně ustanovený arcibiskup? Co třeba jeho špatná zkušenost s krátkými setkáními s papeži na závěr pravidelných středečních generálních audiencí, s papeži Benediktem XVI. (15. února 2012) a Františkem (25. června 2014), kdy jim ve stručnosti sdělil o své situaci a předal příslušné dokumenty. V obou případech se zdá, že se dokumenty k papeži ani nedostaly. Absurditu situace dokládá doporučení papeže Františka, aby se arcibiskup Bezák obrátil na Kongregaci pro biskupy. Tam jej při audienci o tři týdny později (15. července 2014) akorát prefekt kardinál Marc Ouellet napomenul, proč obtěžuje papeže s kauzou, která je přece již vyřešená. Jen připomínám, že to byl ten samý prefekt, který se na odvolání arcibiskupa v roce 2012 aktivně podílel (např. formulace 11 trapných otázek, sestavených z došlých udání a proběhlé vizitace) a v říjnu 2013 při návštěvě Bratislavy slovenské biskupy pochválil za jejich údajnou jednotu a věrnost papeži během této kauzy.
Považuji za nepravděpodobné, že by papež František kanadského kardinála Ouelleta z pozice prefekta Kongregace pro biskupy sesadil, i když by mohl a zřejmě by to bylo na místě. Do této funkce jej jmenoval papež Benedikt XVI. v červnu 2010 a současný papež ho potvrdil v prosinci 2013. Po rezignaci papeže patřil Ouellet mezi kandidáty na jeho nástupce. Současná pozice mu však umožňuje větší vliv na jmenování nových biskupů než papeži, který většinou jen návrhy této kongregace formálně schvaluje. V červnu oslaví 71. narozeniny a do důchodu mu zbývají 4 roky. Prefekt Kongregace pro biskupy je jeden z nejvýznamnějších postů v kurii a v krátké historii prefektů (do reformy kurie v roce 1967 byl prefektem papež) by se jednalo teprve o druhý případ, kdy by prefekt svou pozici opustil před dosažením kanonického věku (tj. 75 let). Prvním byl italský kardinál Sebastiano Baggio, který po 11 letech v čele kongregace „povýšil“ na předsedu Papežské komise pro správu Vatikánského státu v roce 1984 ve svých 71 letech. Tehdy byl Baggio pomyslně odškodněn patronátem suverénního řádu Maltézských rytířů. Jenže tato pozice je momentálně obsazena americkým kardinálem Raymondem Leo Burkem (od listopadu 2014), bývalým prefektem nejvyššího tribunálu apoštolské signatury. Vatikánu se zjevně nedostává dostatek čestných pozic bez příslušné jurisdikce pro kardinály, kteří selhali, většinou tím, že překračovali své pravomoci a usilovali o vliv na dění v kurii nebo v církvi.
Jenže problém je mnohem složitější a kromě selhávajících jednotlivců jde o problematičnost celého systému výběru nových biskupů, který díky centralizaci a striktnímu utajení nahrává vytváření různých vazeb a zájmových skupin. Volné jmenování biskupů papežem, které na přelomu 19. a 20. století v podstatě nahradilo dosud častější volbu katedrálními kapitulami nebo nominaci kandidátů hlavami katolických monarchií, vytváří větší prostor pro korupci. Na tento aspekt upozornili historici v souvislosti s odhalováním případů krytí sexuálního zneužívání, zvlášť v zemích, které jsou vzdálené a kde dobrou znalost místních poměrů nahrazuje přímluva některého ze stávajících kardinálů či jiných významných osob, které mají dobré kontakty ve Vatikánu. Jenže vůle ke změně těchto systémů a struktur a především ke změně mentality a ztrátě vlivu schází. Problémy by samozřejmě nevyřešilo nějaké zavedení „přímé volby“, což se ostatně neosvědčilo ani v prezidentských volbách. V církevním prostředí k tomu přistupuje skutečnost, že Boží lid je zvlášť v českých zemích polem spirituálně, biblicky a teologicky téměř neoraným. Každopádně větší transparentnost v průběhu výběru kandidátů by jistě nebyla na škodu. Případně alespoň zpětně zveřejnění údajů, jaká kriteria při výběru vlastně rozhodovala. Zda to byly schopnosti kandidáta, dosud odvedená práce a ochota ke službě nebo zda jde spíš o výsledek dobrých kontaktů ve Vatikánu, schopných přátel nebo příslušnost k nějakému vlivnému církevnímu hnutí atd.
Ilustrační foto - Čeští a slovenští biskupové během bohoslužby v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla
Autor: Brněnské biskupství / Vít Kobza
Věrohodnost slovenské katolické církve
Myslím si, že jde o vážnou záležitost a ve hře je věrohodnost katolické církve a jejího hlásání. Pokud se za rádoby zbožnými řečmi o údajné poslušnosti papeži ve skutečnosti skrývají osobní ambice nebo dokonce snaha o krytí kriminálních činů (pochybné finanční transakce), tak jde o vážné ohrožení důvěryhodnosti katolické církve a jejích představitelů, do jisté míry srovnatelné s odpornými činy sexuálního zneužívání. Slovenští biskupové se nepochybně snaží odvést pozornost od kauzy odvolaného arcibiskupa Bezáka k jiným tématům. To ukazuje např. skutečnost, že nápad na uspořádání prvního Národního pochodu pro život, kterého se 22. září 2013 v Košicích účastnilo 70-80 tisíc lidí (což byl nepochybně úspěch), byl představen doslova v předvečer volby nového papeže (12. března 2013) spolu s přísnými normami ohledně katolických médií a vystupování kněží a řeholníků ve sdělovacích prostředcích. Mimochodem dva týdny předtím (27. února 2013) tlumočil generální představený kongregace redemptoristů arcibiskupovi Bezákovi zákaz jakéhokoliv vystupování v médiích pod hrozbou exkomunikace, údajně od prefekta Ouelleta (který druhý den s ohledem na avizovanou rezignaci papeže dočasně ztratil svou pravomoc). Mimochodem v ten samý den byl na audienci u papeže slovenský prezident Ivan Gašparovič a krátce předtím se ve Vatikánu sešli všichni aktéři kauzy, neboť se zde ve dnech 25. – 28. února 2013 konala mezinárodní cyrilometodějská konference a na ní navazující slovenská Národní pouť.
Zdálo se, že panské chování slovenských biskupů, kteří se zbavili jednoho ze svého středu, když mezi ně jaksi nezapadl, jim bude procházet i za nového papeže, zvlášť když mocní spojenci zůstali na svých místech. Nedávno však přišlo z Vatikánu napomenutí trnavskému arcibiskupovi Jánu Oroschovi, který koncem roku 2014 převedl na diecézi majetek řádu benediktinů, jak se ukázalo, jednal v rozporu s církevním právem. Arcibiskup Ján Orosch byl od roku 2004 pomocným biskupem arcibiskupa Jána Sokola a ten si jej vybral za svého nástupce. Když byl po třech letech (2009-2012) odvolán arcibiskup Bezák, stal se Ján Orosch administrátorem a dne 11. července 2013 byl jmenován jeho nástupcem. Kromě kauzy s pozemky benediktinů, která neušla pozornosti Vatikánu, bychom zřejmě našli řadu drobných pochybností. Mne například zaujala postava kněze Jána Vida, ordinovaného v červnu 2009, který v době administrování Jána Orosche zastával funkci IT specialisty a doprovázel ho v srpnu 2012 do Vatikánu. O dva roky později už je z něj nejenom ekonom a informatik arcidiecéze, ale i vicekancléř katedrály, člen ekonomické i kněžské rady a sboru konzultorů arcidiecéze. Vskutku rychlá kariéra, nepochybně odměna za loajalitu.
Zdá se, že změna poměrů na Slovensku je v nedohlednu. S ohledem na věk mají všichni biskupové svá místa jistá na 10-15 let. I když by některým z nich zřejmě prospěl alespoň roční pobyt v klášteře v severoitalském Bussolengu (zde s přestávkami pobýval rok arcibiskup Bezák) jako určité pokání, je tato varianta krajně nepravděpodobná. Pokud se arcibiskupu Bezákovi dostalo určité omluvy a uvažuje se o jeho satisfakci, zajímalo by mě, zda se dočká omluvy i Boží lid v Trnavě. A také, zda dojde alespoň k omluvě a nějakému gestu pokání ze strany aktérů v této kauze, zvlášť pokud bude oficiálně řečeno, že zde došlo ke křivdě a nespravedlivému jednání. Nepochybně by to v dlouhodobé perspektivě mohlo přispět k větší důvěryhodnosti katolické církve nejenom na Slovensku. Standardní postup, tj. že arcibiskup Bezák přijme nějakou formu soukromé omluvy a bude souhlasit s dlouhodobým pobytem mimo Slovensko, bude svým způsobem výhrou jeho odpůrců a potvrzením v pokračování linie arcibiskupa Sokola.
U příležitosti 55. narozenin jsem arcibiskupovi Bezákovi přál, ať se mu i přes nepřízeň kolegů v biskupské službě a různých vatikánských struktur podaří nalézt vlastní pole působnosti, v němž bude moci hlásat evangelium i bez vnějších znaků církevní hierarchie a možná o to opravdověji, silou samotné Ježíšovy zvěsti. Svou schopnost oslovit lidi na pomyslném okraji církve již ukázal a byla by škoda, kdyby ji nevyužil, zvlášť když se jedná o jedno z ústředních témat současného pontifikátu. Nepochybuji o tom, že své schopnosti může využít někde ve světě, ale byla by to pro Slovensko velká škoda. Při pohledu na zoufalou situaci ve slovenské biskupské konferenci by někdo takový byl potřeba, přestože by se vzdal svých církevních funkcí a věnoval se pastoraci. Samozřejmě by se muselo zajistit, aby mu jeho nadřízení nemohli i nadále házet klacky pod nohy a znepříjemňovat život.
Vědomě jsem ponechal stranou politický aspekt celé kauzy, které není možné podceňovat. Svědčí o něm nejenom řada návštěv vysokých vatikánských úředníků na Slovensku v poslední době, ale i časová shoda Bezákovy audience s návštěvou nového slovenského prezidenta Andreje Kisky ve Vatikánu. Z českého pohledu je rovněž zajímavé zainteresování některých biskupů v této kauze. Kromě neblahé role litoměřického biskupa Jana Baxanta (vedení vizitace proti Bezákovi v lednu 2012, pochvala pomlouvačné knihy od Šebastiána Laba), stojí za zmínku i účast královéhradeckého biskupa Jana Vokála na inauguraci Jána Orosche. V současnosti kardinál Miloslav Vlk alespoň částečně napravil reputaci biskupů v ČR a pro řadu lidí na Slovensku se stal na chvíli hrdinou. Jedná se o známku skutečné změny poměrů v katolické církvi nebo je na místě obava, že až z církevní scény odejdou lidé jako kardinál Miloslav Vlk (83 let) nebo papež František (78 let), tak lidé jako biskup Jan Baxant (66 let), arcibiskupové Ján Orosch (62 let) a Stanislav Zvolenský (56 let) a další z „mladší generace“ budou pokračovat v této linii?
Autor je teolog a církevní historik. Vyučuje na Institutu ekumenických studií na ETF UK.
