Seznamka
Konec války u Braniborské brány v Berlíně
Autor: Bundesarchiv 183 - R77767 / Wikimedia Commons
Druhá světová válka je jako jedna z největších pohrom světových dějin příležitostí ke zpytování svědomí pro křesťany. Nejde jen o to, jakým způsobem se za války chovali, ale o důležitější věc, totiž jak mohlo k válce vůbec dojít.
Evropa byla dlouho považována za křesťanský kontinent, protože křesťané zde jasně dominovali. Je jasné, že církev měla zásadní podíl na pozvednutí kontinentu z barbarství. Po zhroucení Římské říše to byla právě církev, kdo zachránil kulturu, pomáhal nastolit právo a položit základy sociálních služeb. Především ale dokázala dát lidem smysl života, především v tom, že odkazovala ještě mimo tento viditelný svět a také připomínala, že věčnost není zadarmo.
Můžeme si být jistí, že kdyby to všechno neudělala církev, neudělal by to nikdo jiný. Vedle toho je tu ale jedno další selhání, křesťanům se nikdy nepodařilo zabránit válkám. Některým zabránit nemohli, když byli sami napadeni, jiné sami iniciovali. V obou případech jde o střet se světem islámu, který neskončil a dnes bohužel zase ožívá. Je pravda, že křesťanské církve dokázaly vnést i do války aspoň nějaký mírnící prvek, ať už to byla idea rytířství, pomoc trpícím, snaha zprostředkovat mír a podobně. Stále ale platí, že k válkám vůbec na kontinentu, který se označoval za křesťanský, nemělo dojít.
Co se stalo
Jak se to mohlo stát? Nejspíš proto, že křesťanství bylo dlouho individualizované. Staralo se o osobní spásu a zapomínalo na to, že má také nějaký sociální rozměr. Takhle to zní skoro alibisticky. Křesťanství není nějaká bytost s jednotnou myslí a vůlí. Byli to křesťané sami, jejich myslitelé a pastýři, kdo na to zapomínal.
Objevila se také jedna zvlášť nebezpečná deformace, totiž zdůvodňování násilí samotným náboženstvím. Idea, že když je někdo držitelem pravdy, tak má právo prosazovat pravdu násilím. Ve jménu takových představ docházelo k velkým zločinům.
Křesťanství ale není nějak samozřejmě pacifistické. Existuje i to, čemu říkáme spravedlivá válka, totiž boj, kdy se lidé brání tomu, aby jim někdo nevzal život, svobodu a to, co jim patří. Nebránit se může být stejný hřích jako útočit.
Křesťané by se měli ptát, jak je možné, že se totalitní režimy dostaly k moci v katolické Itálii, katolicko-protestantském Německu, pravoslavném Rusku. Proč křesťané něčemu takovému nezabránili? Nejspíš proto, že církevní struktury samy zesvětštěly. Na Západě, abychom zůstali „doma“, církev po zhroucení Římské říše musela převzít její úlohy, a tak se tak chovala jako říše. Je to historicky pochopitelné, ale mělo to své následky. Biskup se choval jako římský úředník a tak tomu bylo po staletí.
Velká obžaloba
Obě světové války jsou velká obžaloba západního křesťanství. Někde v základech musela být velká chyba. Nejde to zakrýt tak, jak to dělali komunisté, když po odhalení všech zločinů konstatovali, že „došlo k porušování socialistické zákonnosti“, ale idea že byla správná a je třeba jít dál. Ano, křesťanská idea je správná, ale tahle podoba křesťanské ideje, kterou jsme po staletí měli, správná není, když to řekneme mírně. To se skutečně moc nepovedlo. Po ovoci poznáte je…
Je až děsivé, když si uvědomíme, jak se dokázaly církve chovat, když měly moc. Ať už šlo o katolickou inkvizici nebo Kalvínovo řádění, bylo to posvěcení násilí vírou a tudíž perverze. Komunisté a nacisté a fašisté se měli kde učit. Zatýkání, vynucená doznání, veřejné zapřísahání se správnou vírou, podlézavost a kariérismus, zbabělost, trest smrti za to, že někdo použil jiná slova, než byla ta schválená – i tohle je křesťanství ve své historické podobě. Že by tohle chtěl Kristus a apoštolové a mučedníci prvních staletí, je dost pochybné.
To všechno přitom přežívá ve skrytu i otevřeně i dnes. Představa, že církevní život je jakési panství, kde si oligarchové rozdělují moc a ti nižší oligarchové loajálně prokazují služby vyšším oligarchům. I tohle je církev a nemá to tak být.
Druhá světová válka je jen název pro pokračování té první války. Ve skutečnosti to byla jen jedna válka, která měla jakési dvacetileté příměří. To, co se dělo, pochopíme jen tak, když uvidíme ty dvě války jako jednu a jako důsledek téhož velkého společenského selhání. Na něm se církve všech velkých vyznání podílely. Ne tím, jak tvrdili komunističtí agitátoři, že kněží žehnali zbraním, ale že k válce mohlo vůbec dojít. Devatenáct století křesťanství a tohle byl výsledek? Tak to nic moc.
Máme pořád ještě naději, že dějiny jsou dlouhé a my jsme pořád ještě první křesťané, jak kdesi psal Pierre Teilhard de Chardin. Není všem dnům konec, dokud nepřijde konec dějin. Poslední dny přijdou podle Písma, až je nebudeme čekat. Jenže to je možná ta zápletka. Pod tím si mnozí představovali, že přijdou zítra. Ale co když to bude za milion let? Co když tu bude lidstvo tak dlouho, jak potrvá sluneční soustava vhodná pro život? Neměli bychom pořád žít s představou, že zítra spadne klec. Měli bychom o křesťanství uvažovat v této velké perspektivě, že totiž ještě ani nestačilo pořádně začít. To nám může pomoci překonat zklamání z toho, jak jsme zatím dopadli. Přece nechceme, aby všichni ti mučedníci zemřeli zbytečně. Ne snad, že bychom jim mohli upřít jejich věčný osud. Jde o náš vlastní osud. I to je důvod, proč uvažovat o dvou světových válkách.
