Seznamka
Ilustrační foto - Židé s typickými jarmulkami
Autor: Wikipedia.org / David Berkowitz / Wikimedia Commons
Mošemu Tirošovi je 78 let. Tento nepříliš vysoký, ale fyzicky stále zdatný muž sestupuje do sklepa staré vily, postavené ve 30. letech v modernistickém stylu v prostoru varšavské zoologické zahrady. Ocitá se v jiném světě. V tom světě, jaký zažíval před 70 lety, když ho ve sklepě skrýval ředitel zoo Jan Žabiński se svou ženou Antoninou, kteří během německé okupace pomohli několika stovkám Židů.
Stěny místnosti byly tehdy neomítnuté. Do nedaleké bažantnice ze sklepa stále vede úzký cihlový tunel. Aby jím člověk v roce 1943 mohl prolézt, musel se plazit nad potrubím kanalizace. A právě v těchto místech varšavské zoo našla úkryt jeho rodina. "Skrývala se tu moje mladší sestra Stefania, matka Regina, otec Samuel a já," citoval Tiroše polský list Rzeczpospolita. V roce 1943 se Moše Tiroš jmenoval Mietek Kenigswain a bylo mu šest let. Jeho otec byl před válkou v Polsku známým boxerem. "Můj děda znal Jana Žabińského, ředitele zoo, protože do ní dodával ovoce a zeleninu," vzpomíná Tiroš.
Jeho rodina se ocitla ve skupině několika stovek Židů ukrývajících se ve varšavské zoo. Izraelský institut Jad vašem odhaduje, že se na tomto místě mohlo zachránit 150 až 300 lidí. Ale mohlo jich být i víc. "Vila a zoologická zahrada byly přestupním místem pro Židy, které Žabiński vyvedl z varšavského ghetta. Z bezpečnostních důvodů o tom nevedl žádné poznámky, proto přesně nevíme, kolik zachráněných bylo, ani jak se jmenovali," vysvětluje Lena Kaudelová z nadace From the Depths.
Jan a Antonina Žabińští děti poslali do sklepa ve vile, jejich rodiče do prázdných klecí po divokých zvířatech. Když se objevili Němci, zasedla paní Antonina ke klavíru a začala hrát Offenbachovu Krásnou Helenu. To byl signál, že je třeba se chovat tiše. "Ve sklepě jsme seděli na bobku na betonové polici. Bylo to náročné, protože sestra často plakala, chtěla k rodičům. Tehdy jsem jí zakrýval ústa rukou," říká Moše Tiroš. Ve vile Žabińských strávili několik týdnů. Než opustili zoo, snažila se jim Antonina Žabińská vlasy přebarvit na blond. "Místo blond z toho byla zrzavá," vzpomíná Tiroš. "Když nás uviděl jejich syn Ryszard, vykřikl: 'Jsou z nich veverky!' - a tak nám od té doby říkali," vypráví Tiroš.
V září 1939 na pozemek zoologické zahrady dopadly bomby, mnoho zvířat uhynulo a jiná se potulovala po varšavské čtvrti Praga. "Ptačí voliéry a pavilon opic vyhořely, nad zoo kroužili supi a kondoři, v okolí se potulovali jeleni a do Visly se dostali tuleni," líčí chaotickou situaci náměstkyně ředitele varšavské zoo Ewa Zbonikowská.
Areál zahrady se začal využívat pro chov prasat pro potřeby obyvatel Varšavy. Díky tomu mohl ředitel Žabiński znovu zaměstnávat lidi. V roce 1940 se Žabiński stal majitelem neobvyklé sbírky. Před nuceným přesídlením do varšavského ghetta mu Szymon Tenenbaum dal do péče sbírku hmyzu. Sbírka byla obrovská - v kruzích entomologů byla dobře známá. A to tak dobře, že se na ni v létě 1941 chtěl podívat ředitel německého pracovního úřadu v ghettu, vášnivý milovník hmyzu. Přijel do vily a Žabińskému se zázračným způsobem podařilo získat od něj souhlas k návštěvám ghetta. Měl odtamtud odvážet odpadky pro vepře, odvážel ale lidi. Prvními byli žena a dcera Szymona Tenenbauma. On sám z ghetta odejít nechtěl a v červnu 1941 zemřel v důsledku vysílení.
Moše Tiroš si z tohoto období pamatuje hlavně úporný hlad. Začátkem roku 1943 se jeho rodina rozhodla utéct z ghetta. Její osudy ukazují, kolik Poláků se muselo během nacistické okupace zapojit do skrývání jedné židovské rodiny. V nalezení první skrýše Kenigswainovým pomáhal devatenáctiletý Zygmunt Pientak. Několik prvních týdnů se schovávali u jedné rodiny ve výklenku zacloněném kredencí. Malá Stefania stále plakala, a to je mohlo prozradit. Majitelé bytu se začali bát, že Němci všechny zabijí, a tak bylo nutné hledat novou skrýš. Napadla je zoologická zahrada, museli ale přejet most přes Vislu, který hlídala policie. Koně, který táhl kočár s Kenigswainovými, Pientak před cestou polil domácí pálenkou. Když se ke kočáru přiblížil Němec, ucítil ostrý zápach. Zakřičel: "Polská prasata! Pryč!" Přejeli most.
Po pobytu v zoo se dostali do garsonky dávného známého, důstojníka podzemní Zemské armády Felikse Cywińského, který se sám skrýval a zároveň pomáhal Židům. Rodiče rozhodli, že všichni spolu dál zůstat nemohou. Syn se dostal do péče cizích lidí. "Starala se o mě paní Stefania, potom paní Wala, za peníze," vzpomíná Tiroš. Po vypuknutí varšavského povstání v roce 1944 byl dům, v němž bydlel, rozbombardovaný. Bloudil po rozvalinách a pomohl mu neznámý povstalec, který ho odvedl do církevního sirotčince. Ten byl evakuován do jihopolské Wieliczky a potom do kláštera.
"Deset měsíců po válce mě našla matka. Vešla do třídy, když jsme se učili modlitby. Nevěřil jsem, že přežila, nepoznal jsem ji," přiznává Tiroš. Jeho příbuzní se po porážce varšavského povstání ukrývali na varšavském Starém Městě. Přežili jen díky tomu, že jim Feliks Cywiński přenechal zásoby jídla určené pro celou povstaleckou jednotku. V roce 1957 odjeli do Izraele. V Lodži zůstal jen hrob otce Samuela, který zemřel hned po válce.
V roce 1965 institut Jad vašem udělil manželům Žabińským titul Spravedlivý mezi národy pro lidi nežidovského původu, kteří pomohli k záchraně Židů před holokaustem. O rok později ho získal Feliks Cywiński a v roce 1983 i Zygmunt Pientak.
