Papež řekl, že rád přijede

Kardinál Dominik Duka
Autor: archiv redakce / Vít Luštinec / Christnet

Před nedávnem jste byl s panem prezidentem ve Vatikánu. Miloš Zeman domů přivezl zprávu, že k nám má přijet papež František. Jak to vypadá s touto návštěvou?

Mohu říci jenom tolik, co mi bylo sděleno od účastníků rozhovoru papeže Františka a pana prezidenta - od vatikánských pracovníků Mons. Gänsweina a biskupa Kenneyho. Oni sami byli překvapeni, když papež řekl, že rád přijede. Dohodlo se, že to bude za podmínky, že se návštěvy Velehradu zúčastní i východní patriarchové. Nebylo řečeno, že to musí být v den pouti 5. července. Je to pokračování našeho úsilí v roce 2013, kdy jsme připravovali návštěvu papeže v rámci cyrilometodějského jubilea. Tehdy se nepodařilo zcela zkoordinovat návštěvu východních patriarchů, to musíme přiznat, a pak se vše úplně změnilo rezignací papeže Benedikta. Řekl bych, že naději jistě máme, a nyní bude záležet na tom, jak ji dokážeme naplnit.

Od vaší návštěvy ve Vatikánu uběhla dost krátká doba. Jaké dojmy jste si přivezl, na co z ní nezapomenete?

Byl jsem rád, že mohu opět pozdravit papeže Františka. Potěšila mě také návštěva naší koleje Nepomucena, kde měl pan prezident diskusi s našimi studenty, jak seminaristy, tak mladými doktorandy (to jsou již mladí kněží). Tato diskuse mě překvapila svojí úrovní, jak odbornou, tak i společenskou. A pak je tu ještě má radost – v Nepomucenu je vedle Historického ústavu Akademie věd též česká škola s víkendovým provozem, dnes má padesát dětí. Půlka je školka a druhá polovina jsou děti ze základní školy. Vyučuje se tam čeština a česká historie, občanská nauka a případně náboženství. Většinou se jedná o rodiny, kde jeden z rodičů je Čech a druhý Ital – mohou tam sportovat, a když není hezké počasí, tak jít naproti do kavárny, která je též v rukou české rodiny, a tak se tam naučí i trochu česky. Je to určitý vklad do budoucnosti, protože z těchto dětí vyrostou „velvyslanci“ naší republiky v Itálii, kde pak s nimi budeme moci spolupracovat na různých úrovních. Překvapivá byla také účast pana kardinála Coppy při obědě, kde dokazoval, že česky ještě nezapomněl.

Pan prezident do Čech také přivezl vzkaz od papeže. Podle tiskových agentur se s ním dohodl na rozšiřování působnosti církve v kulturní, sociální a zdravotní oblasti. „To je cesta, kterou by se církev měla ubírat v situaci, kdy velká část veřejnosti je nespokojena s konkrétním řešením církevních restitucí,“ řekl Miloš Zeman. Jak se díváte na tento vzkaz, který pan prezident přivezl z Vatikánu?

Jde o diskuzi související s tím, že faktická odluka církve od státu vytváří nové prostředí. To vyžaduje spolupráci státu, krajů a všech církví. Nemůžeme některá zařízení zakládat mimo systém, protože bychom mohli vypadnout ze sítě sociálních a zdravotních zařízení, nebo bychom zase síť dublovali a podobně. Je skutečností, že v těchto aktivitách neustáváme. Jednání probíhají jak na úrovni krajů, tak na úrovni ministerstev a chtěl bych zdůraznit, že probíhají v rámci ekumenické spolupráce. Vzájemně jsme se dohodli, a někde se zastupujeme, protože v daném kraji máme odborníka z té nebo oné církve. Považuji od pana prezidenta Zemana za vhodné, že tuto problematiku při návštěvě Vatikánu zmínil.

S tím souvisí i další otázka. Každý, kdo pracuje v sociálních či zdravotních službách, dobře ví, že není až takový problém postavit hospic, domov pro seniory či jakékoli podobné zařízení, ale je velký problém financovat provoz v čase. Mluvíte s panem prezidentem i o této problematice?

Ano. Víte, musím říci jedno: Ani já, a – on mi to odpustí – ani on nejsme odborníky na tyto věci. My spolu hovoříme spíše ze společensko-politického hlediska, s tím, že to pak musí přijít do rukou odborníků z obou stran – tedy jak ze strany civilní společnosti, tak ze strany církví.

Setkání s papežem Františkem přineslo podle prezidenta Miloše Zemana významný pokrok v otázce česko-vatikánské smlouvy. Na druhé straně se premiér Sobotka 11. května v Právu vyslovil, že česko-vatikánská smlouva bude muset ještě počkat. Jak vidíte osud této smlouvy?

Víte, tato smlouva fakticky popisuje a popisovala stav, jaký je. Z hlediska ekumeny je důležité, že tato smlouva by měla obsahovat také to, že to, co platí o římskokatolické církvi, platí o církvích v ekumenické radě a Federaci židovských obcí. My nechceme – a nesmíme ani chtít – žádné „nadstandardy“ oproti ostatním církvím. A současná ekumenická spolupráce je na takové úrovni, že si důvěřujeme. To není jen otázka ekonomická. Jsem si vědomi, že neseme společnou odpovědnost za hlásání evangelia. Pracujeme k jednotě, a když nás Pán Bůh takto „rozmnožil“, tak to musíme respektovat a chceme to respektovat. Je to pro nás i úkol, který nám dává II. vatikánský koncil. Tady bych problém neviděl. Pravdou je, že současná politická situace a některé problémy, která se objevily, jsou aktuálnější. I pro nás by nebylo dobře, kdyby se zhroutilo financování projektů z Evropské unie, stejně tak by pro nás nebylo dobře, kdyby se nepracovalo na reformách penzijních, zdravotních a dalších. Čili tyto věci se určitě musí dořešit a vatikánská smlouva má svůj čas. Pevně věřím tomu, že dohoda není nemožná a pomůže k nastolení jistého klidu.

36. arcibiskup pražský a primas český byl jmenován 13. února 2010
Autor: Christnet.cz / Vít Luštinec

Ze strany ekumenických partnerů tedy neslýcháte žádné připomínky?

Ne. Musím říci, že když jsme to projednávali, tak žádná námitka nebyla. To neznamená, že někdo v našich církvích – i katolických – může mít jiný názor. To je vždy možné.

Zůstaňme ještě u ekumeny. Na závěr novoročního setkání komunity Taizé v Praze její představený bratr Alois zmínil několik návrhů pro ekumenickou praxi. Například vybídl k větší eucharistické pohostinnosti vůči těm, kteří vyjadřují touhu po jednotě a věří ve skutečnou Kristovu přítomnost. Ještě poznamenal, že eucharistie není pouze vrchol jednoty, ale také cesta k ní. Myslíte, že je možné v dohledné době tento návrh bratra Aloise realizovat?

Kdybychom se podívali do Ekumenického direktáře, tak ten určitou šíři má a odpovídá i zmíněnému prohlášení. Na druhé straně jsou některé věci ponechány na rozhodnutí jednotlivého biskupa, také vzhledem k regionálním vztahům. Je to spíše než otázka celostátní otázka regionální, ale také někdy vnitřních dispozic, kdy se to nezdůrazňuje nahlas, ale vychází se z úrovně ekumeny určitého společenství.

Ekumena rychle postupuje dopředu a vzájemné vztahy mezi církvemi se zlepšují. Papež František však při loňské (1. 12.) návštěvě biskupů z většinově reformovaného Švýcarska trochu překvapivě varoval před retušováním ekumenických rozdílností, a zmínil právě eucharistii. Které otázky ještě zůstávají k řešení, aniž bychom retušovali rozdílnosti?

Je zde otázka víry v eucharistii. To je realita. Je třeba říci, že při návštěvách biskupů u papeže jeho promluvy nejsou určeny pro celý svět, ale může se jednat o nějaké problémy uvnitř švýcarských církví. Víme, že model švýcarských církví je velký rébus, protože kanton od kantonu je to jinak a dále jsou zde různé jazykové oblasti. Proto k tomu nedokážu říct něco širšího. Myslím, že je to podobné jako papežova ranní kázání v Domě sv. Marty. Je to publikováno na webových stránkách a jinde, ale někdy to může některé lidi zneklidnit či iritovat, protože si říkají: To není náš problém, to je jejich problém, ať si ho řeší sami.  Nemělo by se ale personifikovat – to je proti tomu nebo onomu.

Takže kardinální otázka, kterou je třeba ještě řešit, je nyní hlavně eucharistie?

Ano.

Dnes (12. 5.) se setkáte s arcibiskupem syrskokatolické církve z Mosulu Yohannem Petrosem Mouche. V této souvislosti se chci zeptat na papežem často zmiňovaný ekumenismus krve – vedle ekumenismu modlitby. Domníváte se, že tento ekumenismus krve může přinést další pokrok v ekumenických vztazích?

Domnívám se, že ano. Vezměte si, jak nejprve nacistický a pak komunistický útlak církví nás naučil spolupracovat. A také si přiznejme, že v momentě, kdy došlo k určitému uvolnění, tak se pouta přátelství trochu oslabila. Bylo to pochopitelně dané tím, že se objevila řada úkolů, kdy jsme si každý musel, jak se říká, hledět svého, a na druhé straně – buďme upřímní – v rámci uvolnění se vrátili lidé, kteří předtím tu podzemní ekumenu neprožívali. Ti se museli postupně vyrovnávat s tím, že to je jinak. To jsou skutečnosti. Víte, já bych ekumenismus krve bral na základě zkušenosti z vězení, kde přátelství muklů je schopno překročit tyto rozdíly, zústávají přátely a důvěřují si. Není to všelék, ale je to velká pomoc k pravému ekumenismu.

Zmínil jsem podzemní ekumenismus z doby komunistické totality. Máte nějakou osobní zkušenost?

Jistě, mám. V době komunismu to byla zkušenost spolupráce se zesnulým evangelickým farářem bratrem Blážou Šourkem, který působil v Nejdku, ale spadal pod něj i Jáchymov. A tam jsem působil. My jsme se tam nemohli sejít jako mládež, ale u něj na faře ano, a tak jsme se tam scházeli v rámci společenství. Když jsem pak byl bez státního souhlasu, tak to byla spolupráce s Pellarovými (evangeličtí faráři z Plzně, pozn. red.), třeba když jsem potřeboval Bible a podobně – tehdy byly nedostupné. A vzpomínám také opravdu s vděčností na pana profesora Jana Hellera, evangelického starozákoníka, který mně pomáhal pří mém dálkovém ilegálním studiu ve Varšavě, jak literaturou, tak radou.

Němečtí evangelíci usilují o to, aby výročí Lutherovy reformace v roce 2017 bylo slaveno jako Christusfest, svátek Krista, a to spolu s katolickou církví. To společně potvrdili například vloni na podzim předseda Rady EKD biskup Bedford–Strohm a předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx. Domníváte se, že něco takového bude možné i při nastávajícím Husově jubileu, aby se Mistr Jan Hus stal jakýmsi „pontifexem“ (stavitelem mostů) české ekumeny 21. století?

Myslím, že bezesporu. Už proto, že Hus nezakládal další církev. On usiloval o reformu. Vývoj šel u nás tím směrem, že jsme měli do jisté míry analogii s anglikánskou církví – High Church a Low Church, to znamená Horní konzistoř podjednou a Dolní konzistoř podobojí, ale arcibiskup byl jeden. Víme, že i na Tridentském koncilu Ferdinand I. a sv. Karel Boromejský, kardinál státní sekretář, usilovali do jisté míry o možnost této symbiózy. To byla ona Libera reformationis. O tom se mnoho nemluví, přestože víme, že z jednání na Basilejském sněmu vzešla kompaktáta. Problémem pak byly některé formulace a některé otázky praxe – zda je to ke spáse nutné, nebo není, svaté přijímání pro malé děti a nemluvňata a podobně. Musíme také vycházet z toho, že i teologie každého století má určitý vývoj, ale také určité proudy. Čili tady opravdu není možné ani potřebné, abychom poměřovali Mistra Jana Husa se současnou teologií katolickou, českobratrskou či jinou. On byl dítětem své doby a takovým způsobem také jednal. Když šel na popravu, vyznával Krista a zpíval mariánský hymnus. Hus je symbolem autentického křesťanství. V debatách musíme ctít tradici jednoho i druhého. A buďme upřímní, nikdo z nás neví, na čí straně bychom stáli v roce 1415, kde bychom stáli v roce 1420 nebo 1620. To nevíme. A také je zřejmé, že tyto střety nebyly tak vyhraněné, jako je pak vyhranily ideologie 19. a 20. století. Mým přáním je, aby tyto oslavy proběhly ve zmíněném duchu; skutečnost, že kardinál Vlk bude vyslancem papeže pro tyto oslavy a přečte i papežův dopis, říká mnohé. Na druhé straně vyhlášení lítosti nad osudem Mistra Jana Husa pronesl kardinál Kašpar už ve třicátých letech. Pak také kardinál Beran na II. vatikánském koncilu. Otázka hledání smíru a jednoty nepřišla jako součást jubilea, ta má svou historii po celé dvacáté století.

Na závěr si ještě dovolím zmínit kauzu arcibiskupa Bezáka. Jako první z vysokých církevních představitelů jste se zastal arcibiskupa Bezáka v tom smyslu, že se nedopustil žádného morálního deliktu. Vaše slova pro Christnet.eu byla často citována a média se vás na to často ptala. Naproti tomu jste ale dosti rezolutně vystoupil proti demonstrantům na Petrově při společném sejití českých a slovenských biskupů na podzim 2013. Proč jste zvolil takovou reakci?

Kvůli dvěma věcem. Ti demonstranti nevystupovali jako křesťané. Pokřikovali na pana arcibiskupa Zvolenského „Satan“. To mě rozzlobilo, takto se jednat nedá. Koneckonců musíme říci, že on v tomto sporu nehrál žádnou hlavní roli. To nebylo spravedlivé. A pak ono vystoupení dvou mluvčích při bohoslužbě, to byl podvod. Oni se představili jako gratulanti, a přitom přednesli protest. Považoval jsem za nutné – jako hostitel -, abych zamezil takovému střetu. A za druhé: bohoslužba není demonstrace. Řekl jsem jim to v Bratislavě, řekl jsem jim to i na Petrově: Modleme se za vyřešení této situace, modleme se, aby arcibiskupa Róberta Bezáka papež František přijal a snažme se o dialog, a ne o demonstraci, když přicházíme, abychom slavili eucharistii, která je díkůčiněním, která je symbolem jednoty.

Jak osobně vnímáte poslední vývoj v této kauze - přijetí arcibiskupa Bezáka u papeže za přítomnosti kardinála Vlka?

Na to by měl odpovědět pan kardinál Vlk. Já k tomu můžu říci asi tolik: My jsme si i se slovenskými biskupy říkali, že by bylo dobré, aby arcibiskupa Bezáka papež přijal. Tak jako já, když někoho musím odvolat - i ze spravedlivých důvodů (v této konkrétní kauze si to musí vyřešit na Slovensku), musím s ním jednat osobně. Když to neudělám, není to v pořádku. To bylo naše přání a považuji za správné, že k tomuto setkání došlo.