Seznamka
Kněz, teolog a religionista Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie
Autor: Halik.cz
V minulých letech každoročně přicházela na trh další kniha Tomáše Halíka. Rok 2014 byl přelomovým – vyšly hned dvě knížky v Nakladatelství Lidové noviny ilustrované Patrikem Háblem (Obnovíš tvář země, 301 stran; Žít v dialogu, 169 stran).
Zdálo se to být dosti překvapivé. Vždyť autor byl čerstvě dekorován Templetonovou cenou, z čehož vyplynula i odpovědnost za nadaci. Jeho angažmá v cizině narostlo. Kněz, profesor, teolog, sociolog, religionista, prezident České křesťanské akademie a host na tuzemských i zahraničních sympoziích v jednom. Také publicista sledující veřejné, náboženské, církevní a ekumenické dění domácí i světové a živě na ně reagující. Bude jistě zajímavé sledovat, zda Tomáš Halík, v současném hektickém nasazení, nalezne útěšnou a rozjímavou samotu dobré poustevny a nové téma knihy „2015“ věnované širší české veřejnosti tak, jako v dřívějších letech.
Je pochopitelné, že uvedené poslední tituly navazují na předchozí v tom, že jde o výběr z Halíkovy publikační činnosti. Tyto statě jsou jednak roztroušeny v nejrůznějších edicích a sotva kdo je má nashromážděny, jednak jde o výbor z předešlých titulů. I tak se jedná o rozmanitost, do níž je zajímavé se pročíst. Oproti tomu ilustrace Patrika Hábla v prvých svazcích mohly zaujmout, dále již jsou spíše jen pro fajnšmekry autorova oblíbence. Na prostého zájemce o výtvarný projev mohou působit silně stereotypně.
Již předchozí kniha Žít s tajemstvím (2013) byla pomocí, jak se v díle a myšlení Tomáše Halíka orientovat. Hned další dvě uvedené knížky pokračují tímto stylem. O prvé z nich sám autor uvádí, že měla původně vyjít s předchozím titulem z roku 2013 v jednom svazku. Avšak nakladatelství z nich pro rozsáhlost učinilo svazky dva. Co nás v předložených textech zaujme? Určitě již výběr sám. Autor jím na sebe prozradí, co pokládá za obzvláště důležité. Co bylo a je příčinou jeho zklamání, očekávání i radosti.
Zcela určitě o autorovi hodně vypovídá jeho referát Evangelium musí být hlásáno nově, přednesený již před převratem v máji 1989 v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla. Jeho význam podtrhovalo už samotné oslovení přítomných: „Drahý Otče kardinále, Otcové biskupové, pane titulární vikáři, vážení hosté, bratři a sestry!“ Záměr studie naznačil podtitul knížky Texty k obnově církve a společnosti. Po přednesení vyvolal Halíkův rozbor rozruch, ale také rozšiřování nahrávek a samizdatových vydání rovněž v exilu. V letech 1990-92 byl tento obsáhlý proslov několikrát publikován v oficiálních tiskovinách. Čím tak rozčeřil hladinu církevního života? Varuje před soustředěním se na obnovu toho, co zde již bylo. A obhajoba práv věřících nemá být posledním cílem, nýbrž prostředkem pro zacílenou službu tam, kde je třeba. Všímá si ale také izolace vlastní církve od církve světové. Varuje před zápecnictvím, hlupáctvím a leností ducha. Volá po aktivitě nových biskupů, kteří by měli přijít: „Blahoslavený biskup, který svou pastýřskou berlou rozrazí petlici, jíž se ještě my sami uzavíráme zevnitř!“ Je otázkou, nakolik další vývoj svědčí o nenaplnění jeho tužeb a zda neměl ambice vstoupit přímo do očistné služby ku proměně církve. Svědčila by o tom i mimořádná kapitolka s názvem Pokání kněží.
Pro rozsah tohoto výkladu se musíme omezit na několik dalších důrazů a citací z obou knih, aniž uvedeme jejich řazení. Halík se rozpomíná, že: „Některé ze zde publikovaných textů mi ve své době vynesly nepřízeň jistých církevních kruhů. Tato nepřízeň se mi lepila jako smůla na paty.“ Jeho program volá po východisku od základních struktur církve, obává se upadnutí církve do defenzivy ghetta. Volá po uskutečnění požadavků koncilu, zapojení laiků ve farnosti a naslouchání potřebám mladší generace. Nejít tímto směrem by znamenalo: „Učinit z církve sektu, marginální jev v soudobém světě."
Pozoruhodné je autorovo hodnocení Husa a husitství. Jednak kritické, přitom v podstatě přejné: „Husitství představuje nebývalý rozmach radikální křesťanské vroucnosti na poli teologie, spirituality i sociálních reforem, zároveň však roztáčí spirálu násilí a vhání zemi do politické izolace. Český teolog Jan Hus postavil svědomí do centra své teologie i svého osudového – pro celé české dějiny osudového – životního rozhodnutí. Hus se zajisté vyjadřuje v terminologii tradiční spirituality, mluví především o poslušnosti vůči Kristově pravdě zjevené v Písmu, avšak tuto pravdu zakouší svým rozumem a svědomím, nikoliv konformitou vůči institucionalizované autoritě. Myslím, že nikdo předtím nepřiznal svědomí tak vznešené místo v krajině křesťanské víry a zbožnosti. Hus je jistě dobrým dědicem Augustinovy teologie srdce. Předjímá tak reformaci, ale zůstává mužem, který překročil katolictví své doby a nedokročil do protestantismu." O následné reformační tradici praví: „Je zatlačena do exilu, doma podrobena tvrdému útisku. Jejím vzácným květem je Jednota bratrská a její biskup Komenský."
Naše zastavení uzavřeme citátem: „Česká zbožnost, zraněná dějinami je plachá. Těžko ji měřit, těžko ji popsat. Je „zprvu trpká sic“, jako česká réva ve známém dialogu krále Karla s Buškem z Velhartic; má však svou chuť, jiskru a sílu.“
Jan Kašper je farářem Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem. Publikuje v církevním i denním tisku.
