Seznamka
Jan Hus na hranici (Iluminace Jenského kodexu)
Autor: repro Wikipedia.org / Wikimedia Commons
Kvapem se blíží slavné výročí Mistra Jana Husa. V minulých letech tento den pro většinu národa znamenal jen vítané volno (pokud jsme neměli tu smůlu, že státní svátek vyšel na víkend). Ovšem kulatá cifra 600 let donutí k zamyšlení mnohého z nás, dokonce i toho, kdo je poněkud rozpačitý z naší národní historie, která balancuje od zdi ke zdi: od heroismu planoucí hranice k lidové „filosofii“ Josefa Švejka.
I když si to asi málokdo uvědomuje, je symbolické, že Husův státní svátek 6. července, vychází v oktávu církevního svátku slavnosti apoštolů Petra a Pavla „Tu es Petrus… Ty jsi Petr, to je Skála, a na té skále postavím svou církev“. Jan Hus, který až do konce zůstal katolickým knězem, paradoxně tento primát popřel – tím, že dovedl ad absurdum jeden z pólů scholastiky, zvaný realismus. A to je hlavní důvod, proč nemůže být svatořečen.
Zlořády v církvi a celé společnosti viděli i Husovi předchůdci a nikdo je za jejich kritiku neupálil. Hus ovšem byl muž činu a hledal nápravu. Našel inspiraci ve Viklefovi. Je důležité si uvědomit, že nepřejal všechny jeho názory, odmítal predestinaci i pochybnosti o eucharistii, ani se neztotožnil s myšlenkou, že jediným pramenem víry je Písmo svaté. Už proto se nepovažoval za heretika ani neměl ambice být reformátorem církve. To, co je pro Husovo učení podstatné, je Viklefův pohled na základ církve: její hlavou není papež, nýbrž Kristus. A papež, náměstek Kristův a nástupce apoštola Petra, má být pokorným služebníkem a nikoli světským vladařem. Církev sice v každé době byla společenstvím hříšníků i světců, jenomže když rozhádaní preláti už nevěděli, co ještě uchvátit, avignonský papež nazýval svého římského kolegu antikristem, aby se od něho dočkal stejné roztomilosti, bylo toho už poněkud příliš. Jenže dvojpapežství zřejmě ještě nestačilo, na scéně se musel zjevit třetí papež a aby to stálo za to, tedy rovnou neapolský pirát. A to byla poslední kapka. Teprve potom pomazané hlavy uznaly, že je situaci nutno řešit a byl svolán kostnický koncil.
Náš Mistr Jan Hus v té době napsal svoje stěžejní dílo nazvané O církvi – De Ecclesia, v latině, mateřštině církve, středověkém světovém jazyce vzdělanců. Vystoupil s názorem, že ani biskup, ani papež nejsou hlavou církve, pokud žijí v hříchu. Hlavou církve je jen Kristus. A biskupy, papeže a kněze, žijící v rozporu s evangeliem, křesťan nemusí a ani nemá poslouchat. A protože ve středověku byla církevní i sekulární moc navzájem provázaná („král z Boží milosti“), týkalo se to i světské vrchnosti. Jan Hus si asi zpočátku neuvědomil, že tímto postojem podkopává samotný základ soudobé společnosti. Později to už musel pochopit, přesto ale trval na svém, protože nejdůležitější pro něho byla pravda, kterou ztotožňoval přímo s Bohem. Je to logické, stačí si uvědomit, co znamenal důsledný realismus: jakési zhmotnění Platónových idejí – existují jen pojmy, věci, reálie, například kněz, člověk, církev. Dobrat se pravdy pak znamená poznat původní ideu těchto, tak zvaných univerzálií. Všechny tyto ideje jsou u Boha a Bůh je absolutní pravda.
Na univerzitní půdě byl středověk nečekaně tolerantní. V teologických disputacích se mohlo vyslovit mnoho, díky akademické svobodě. Jenomže Jan Hus se svým postojem vyšel do Betlémské kaple, tedy na veřejnost. Nebylo podstatné, že si dovolil kritizovat korupci v církvi, všeobecný úpadek, svatokupectví, pokrytectví. Zlé pro něho bylo to, z čeho vycházel: vrchnost, ať už církevní nebo světská, nepočínající si v souladu s Božím zákonem, nemusí a nemá být respektována.
Redemptorista Josef Miklík, teolog a katecheta, v souvislosti s Husovými oslavami r. 1925 vyslovil názor, že Hus nebyl mučedníkem pravdy, nýbrž pýchy. S tím se nedá souhlasit. Podle svědectví současníků i podle svého písemného odkazu, zůstal až do své kruté smrti pokorným katolickým knězem. Nemůžeme ho považovat ani za fanatika – zrovna tak, jako nebyl fanatikem Jan Palach nebo Jana z Arku. Jan Hus prostě stál za svou pravdou a nechtěl popřít sám sebe. Věděl, že jeho neochvějný postoj by mohl změnit svět. Jenomže kdyby mohl nahlédnout do budoucnosti, té blízké i vzdálené, pravděpodobně by odvolal. Protože by se zděsil, kdo si dal jeho jméno do štítu: běsnění, ničení kulturních hodnot, znásilňování a upalování v sudech a další lahůdky „božích bojovníků“, to nepochybně nebyl Janův „šálek čaje“. A asi by se chytal za hlavu, kdyby tušil, že se stane ikonou popíračů Boha, kteří ho budou představovat jako prvního komunistu v dějinách. Nebyl by nadšený ani devatenáctým stoletím. Lze pochybovat, že by se mu líbila romanticko-pokroková „hymna“ Hranice vzplála, tam na břehu Rýna, na ní umírá dálné vlasti syn… Právě tahle píseň může budit emoce ještě dnes. Její autor, Karel Tůma, který se mnohem lépe uvedl laskavými humoreskami Z českých mlýnů, se zde přímo překonává: „… a vůkol něho mnichů rota líná, rouhavým smíchem svůj velebí čin…“ Text časem dostal různé varianty, protože ve své původní podobě představoval poněkud silnou kávu: „Však ještě žije k pomstě národ český, ve hněvu svatém zvedá rameno, do té tmy bludů metá žhavé blesky, až tříští zpupné Říma temeno…“ Je snadné si představit, jak si ušlápnutý malý český člověk zazpíval z plných plic v předvečer Husova výročí: „Zlomena pouta popské světovlády, tyranstva zmije couvá strnulá.“ Je nám proti mysli, že Husa si přivlastnili komunisté, ale on už dávno před nimi byl zbaven veškeré spirituality. Ani obrozenci se nezmiňovali o jeho výchovných a teologických spisech, a přitom jeho Postila se dá srovnat s dnešním Stolem slova (pastorace.cz)a jeho spis Dcerka se samozvaným interpretům už vůbec nehodil. Protože právě tato kniha ukazuje v kostce Jana Husa takového, jaký ve skutečnosti byl: hluboce vzdělaný katolický kněz, věrný svému poslání.
Mistr Jan Hus tedy není ani tajný volnomyšlenkář, ani revolucionář a už vůbec ne nesympatický předchůdce marxistické ideologie, jak nám byl prezentován totalitní školou. Není ani heretik, protože nikdy své kněžství nezpochybnil. Dostal se ovšem do rozporu s církevní autoritou, protože v podstatě zpochybnil Petrův primát a na svém stanovisku setrval. Krutá mučednická smrt neznamená nárok na kanonizaci. Kanonizován nebude ani Jan Palach. Ovšem před oběma Jany se musíme sklonit v úctě.
Autorka je lékařka, dlouholetá spolupracovnice Magazínu Christnet.eu. Hlásí se ke katolické tradici.
