Dvě výzvy sira Nicholase Wintona

Jiří Zajíc
Autor: archiv autora

Na pátečním (3.7.) shromáždění, konaném na pražském Hlavním nádraží, k poctě sira Nicholase Wintona, se ke mně přihlásil jeden z mých skautských kamarádů, s nímž se v posledních osmi letech tu a tam potkávám, a on – sám dnešní typický „hledající“ mladý muž, mi se svou typickou bezprostředností říká: „To, že pan Winton o tom, co vykonal, dokázal desítky let úplně mlčet, mi přijde samozřejmě obdivuhodné, ale ještě víc úžasné mi přijde, že on tak jednal, aniž by očekával nějakou odměnu z Boží strany.“

Tím nepochybně narážel na rozhovor ze závěru dílu seriálu Jana Krause Uvolněte se, prosím, který byl věnován právě Wintonovi a některým „jeho dětem“. Jan Kraus mu položil otázku: „Přijel jsem za Vámi se dvěma paními, které jste tehdy také zachránil, a obě vyslovily přesvědčení, že Vašich sto let života je určitá Boží odměna za to, jak jste se v životě zachoval. Co si o tom myslíte?“ A Nicholas Winton se nejprve zamyslel a pak řekl: „To, co já si myslím o Bohu, není vždy přijato pozitivně, protože já nejsem věřící. Ale kdyby se lidé chovali podle víry a podle náboženství, které vyznávají, tak by svět byl mnohem lepší.“

Myslím, že v té krátké odpovědi je pro nás křesťany, obsažena dvojí velmi důležitá výzva. V jistém prvoplánovém přístupu, který jistě poznali i mnozí z vás, se na lidi tzv. „nevěřící“ pohlíží jako na bytosti, které nemají vlastně žádný pořádný důvod k tomu, aby žily mravně, natož aby dokázaly něco tak úžasného, jako právě sir Nicholas. Naštěstí takhle jednoduché to není. Mně osobně nebylo nikdy vlastní přemýšlet o našem lidském rozhodování a jednání tím degradujícím kupeckým způsobem, který očekává za správné jednání „čárky“ na věčnosti. Ježíšovu příslibu „budeš mít poklad v nebi“ jsem nikdy nerozuměl jako nějakému zbožnému účetnictví, nýbrž jako šanci, že to, oč se člověk poctivě – byť se všemi omezeními – snažil v pravdě a lásce v téhle fázi života, bude mít možnost v plné kráse rozvinout v té další. Nejde tedy o nějaké „zásluhy“, které budou „vyplaceny“ na věčnosti, nýbrž o odvahu pouštět se i do zdánlivě ztracených podniků, které si pravda a láska žádají, ale běžná lidská zkušenost (natož nějaký pragmatický kalkul) jim nedávají naději. Nasadit se bez zadních vrátek pro ně s důvěrou, že: „Co je u lidí nemožné, je možné u Boha.“

Odkud ale svou odvahu a naději může čerpat takový člověk jako Nicholas Winton? Oč může opřít svůj na první pohled ztracený boj na straně dobra? Jistě, že by se to – u lidí Wintonovy generace – ještě dalo odbýt tím, že ačkoliv se prohlašovali za nevěřící, přesto vyrostli v tradičním křesťanském prostředí, a tak s ním přejali i hodnoty, které sice nemají opřené o víru v Boha, ale prakticky o nich nijak nepochybují a rozhodujícím způsobem utvářejí jejich život. Sám se desítky let s takovým životním přístupem setkávám u svého tchána vyrostlého ve venkovské evangelické tradici, kterou posléze v Praze na studiích opustil. A takové vysvětlení by se dalo opřít i o empiricky doložitelný fakt, že v druhé a natož třetí generaci takových lidí se už mnohem častěji setkáváme s naprostou hodnotovou rozbředlostí. Ale přece jen se tak snadno tahle morální statečnost u lidí, kteří by – přesně logicky vzato – neměli žádný silný důvod k mravnímu řešení náročných životních situací, „odvysvětlit“ nedá. Můžeme se sice jako křesťané domnívat, že je to i výsledek Boží aktivity, neboť – volně aktualizováno: „Ne ten, kdo má ty ‚správné teologické názory‘, nýbrž ten, kdo plní vůli mého Otce v nebesích, patří do mého království“. Ale určitě by nám velmi pomohlo i prospělo, kdyby nám naši „nevěřící“ spolupoutníci životem, dali víc nahlédnout do svého morálního rozhodování. Nepochybuji o tom, že bychom byli kolikrát hodně překvapeni i zahanbeni. A současně bychom jim i třeba dokázali lépe přiblížit náš vnitřní křesťanský svět.

Pokud ovšem bychom neztroskotali na tom, co je obsahem druhé Wintonovy věty: Ten příšerný, pohoršující rozpor mezi tím, co věřící (různých náboženství) vyznávají – a jak potom vypadá jejich reálná praxe. Jistě: mezi ideálem a jeho naplněním bude v tomhle našem světě vždycky značný rozdíl. U každého. Všichni jsme hříšníci – a je dobře, že nám to nynější papež František opakovaně připomíná, aniž by z toho vyňal sám sebe. Neschopnost si tohle přiznat, je spolehlivý způsob, jak žalostně lidsky selhat. Už před mnoha lety tuhle situaci trefně popsal jeden z nejhlubších evangelických myslitelů minulého století Dietrich Bonhoeffer: „Stává se, že mnozí křesťané přes to, že se zúčastňují společných pobožností a modliteb, a přesto, že mají obecenství služby, zůstávají osamoceni, protože jejich obecenství je spolkem zbožných a nikoliv společenstvím hříšníků. Zbožná společnost nedovoluje nikomu, aby se projevoval jako hříšník. Proto musí každý svůj hřích skrývat před sebou i před druhými. Nesmíme přece být hříšníky! Nelze si představit zděšení mnohých křesťanů, kdyby se mezi nimi – pobožnými – najednou objevil opravdový hříšník. A protože jsme všichni hříšníci, zůstáváme ve lži a pokrytectví se svými hříchy sami.“ Dobře nám nastavil zrcadlo. Ale co s tím?

Ode mě, jako skauta, nemůže nikdo očekávat, že bych podceňoval význam disciplíny a pevné vůle. Sám opakovaně při různých příležitostech upozorňuji na to, že mnohá dnešní výchova, která postrádá jakkoliv řád, kázeň i autoritu, nevychovává děti ke svobodě a skutečnému štěstí, nýbrž ke svévoli a připravuje jim velmi nešťastnou budoucnost. Ale přece jen musím v téhle souvislosti zdůraznit, že kořenem toho, proč se nám to naše křesťanské „vyzařování“ nijak valně nedaří a mnohdy působí vyloženě nedůvěryhodně, není „slabá vůle“, nýbrž slabá víra. Už skoro před dvaceti lety to svým typickým způsobem připomněl Václav Havel: „Svědomí jako by kulhalo za vědou, výzkumem a technikou, respektive za tím typem lidského poznání, jenž dnes určuje jejich hlavní směr. Zajisté: i dnes chodí milióny lidí do svých kostelů či svatyň, modlí se ke svým bohům, ba někteří dokonce vedou v jejich údajném zastoupení bitvy proti jiným. Ve skutečnosti se ale lidstvo chová tak, jako by nebylo už nic nad ním a člověk byl – bez ohledu na jeho pomíjivost a omezenou schopnost chápat smysl věcí – strůjcem, pánem i vlastníkem všehomíra.“ Víra – aspoň v biblickém smyslu – není nějaké nezdůvodněné, slepé přesvědčení „že něco“ (třeba existuje Bůh), nýbrž spolehnutí se na reálné působení Lásky v dějinách našeho světa a trpělivá důvěra, že tato Láska nenechá zaniknout nic, co unese věčnost. Taková víra vyrůstá z reálné zkušenosti s touto Láskou – a také jen taková víra může věrohodně zpřítomňovat Boží nabídku.

Praha, 3. července 2015

Jiří Zajíc je matematik, publicista, pedagog a pracovník s mládeží.