Seznamka
Socha mistra Jana Husa v Praze na Zbraslavi
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Není těžké si povšimnout skutečnosti, že letošní oslavy jubilea 600 let upálení Mistra Jana Husa, jsou poměrně skromné, spíše z povinnosti než z nadšení a přesvědčení. Ostře to kontrastuje s okázale velkorysými oslavami výročí příchodu slovanských věrozvěstů (2013) či s již nyní naplánovanými aktivitami spojenými s výročím narození císaře Karla IV. (2016). I proto nemůžeme odbýt tento paradox odkazem na jistou ahistoričnost naší epochy, kdy historie a historici už zdaleka nehrají ve veřejném diskurzu takovou roli jako v minulosti. Ačkoliv sám Hus, a jeho první i druhý život, nepochybně patří mezi nejdůležitější kapitoly českých dějin a svým osudem a hnutím, které se k němu hlásilo, tvoří i jedinečnou kapitolu světových dějin jako „reformace před reformací“, ani česká historická věda o něj nejeví větší zájem, odborníci věnující se Husovi by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Jaký kontrast oproti činnosti Husovských komisí hlavně počátku devadesátých let.
Skutečný stav české církve přelomu 14. a 15. století
Na druhou stranu nám takové ochlazení emocí může pomoci ke spravedlivějšímu a vyváženějšímu hodnocení. Fenomén Hus především není dokladem úpadku církve přelomu 14. a 15. století, ale právě naopak jejího kolosálního christianizačního úspěchu. Díky svému stříbrnému bohatství a vládě posledních Přemyslovců a prvních dvou Lucemburků, se české země staly jednou z civilizačně, kulturně a nábožensky nejvyspělejších zemí. Už tak bohatá síť církevních institucí se ještě zahustila, díky darům a odkazům církev rozšířila své pozemkové vlastnictví natolik, že nutně přitahovalo žárlivou pozornost šlechty. Nutno podotknout, že středověký stát nemá cosi jako „státní rozpočet“ moderního typu a jakákoliv dlouhodobě působící instituce potřebovala materiální zajištění v podobě pozemkového majetku, který přinášel pravidelný každoroční výnos tzv. „obročí“. Ostatně sám Hus měl církevních beneficií několik, nežil ani z darů, ani jako žebravý mnich. Církev si v síti škol a díky překladům Bible do češtiny a němčiny, již ve 14. století jich bylo dokonce několik, vychovala vrstvu vzdělaných a náročných laiků, kteří snadno mohli porovnat rozdíly mezi evangelijním ideálem a vždy zaostávající církevní praxí. Další ingredienci do třaskavé směsi dodala vrstva kněžského proletariátu, vzdělaných kleriků bez odpovídajících příjmů a uplatnění, schopných formulovat radikální požadavky a sžíravou kritiku, kterou produkovala pražská univerzita a další řádové učiliště v Praze. České země se staly jedním z center západní civilizace včetně nových proudů náboženského myšlení, jaké představuje například devotio moderna.
Daní za tento úspěch je pochopitelně přílišná propojenost s mocenskými, politickými, ekonomickými a sociálními stukturami a institucemi své doby. Aby církev mohla účinně ovlivnit uspořádání společnosti a život komunity a jedince, ve smyslu křesťanských hodnot a principů, pomocí zákonů, norem a zvyků, stávají se církevní instituce integrální součástí středověké společnosti a státu. Z vnitřní logiky takového posunu pak mají tendenci více hájit status quo, prosazovat stabilitu a rovnováhu ve společnosti a intuitivně potlačovat jinou autentickou roli a tradici křesťanství, kterou je prorocko-kritické zvednutí hlasu proti málo evangelijní, málo christianizované praxi a institucionálnímu nastavení dané společnosti. Řešením ale není rezignace na schopnost církve institucionálně, symbolicky a hodnotově převzít odpovědnost za utváření společnosti, jak to požadovaly některé protestantské církve, ale udržet ono vnitřní napětí a připustit kritickoprorocké hlasy schopné pojmenovat, co je v církvi a společnosti špatně nastavené a pomoci najít cestu k obnově a pokroku.
Na přelomu 14. a 15. století se evropská církev a společnost dostaly právě do takové fáze, která vyžadovala revizi stávajícího uspořádání a odvahu k nápravě nešvarů. Česká církev a společnost na tom přitom nebyla zase o tolik hůře než jinde nebo jindy. Vizitace z konce 14. století sice ukazují spoustu nedostatků, porušování celibátu, necitlivé jednání s věřícími, karierismus, život v luxusu či chamtivost, ale to jsou věci, které existenci církevního společenství provázely a provázejí po celé dějiny a církev se s nimi musí vypořádávat znovu a znovu. Tím, že církev spravuje celé segmenty života společnosti a její symbolický rámec a tím, že ideály božího království jsou nastaveny „nelidsky“ vysoko, jsou tyto problémy ostře nasvíceny. Právě existence vizitačních protokolů, jejich otevřenost a pravidelné synody kléru s velmi otevřeným přístupem k těmto problémům, jsou spíše svědectvím dobré kondice české církve počátku 15. století. Nemůžeme přitom opomenout ani celkový neklid v celé Evropě, apokalyptické očekávání spojené s morem a existencí dvojpapežství, které rozněcovaly imaginaci věřících a snadno mohly vést k násilnému a iracionálnímu jednání.
Biskupové při kostnickém koncilu
Autor: Wikipedia.org / Ulrich von Richental / Creative commons
Hus reformátor a teolog, kacíř a buřič
Do tohoto kontextu patří i Jan Hus, který měl spoustu prostoru, díky dlouhodobé přízni církevní a světské vrchnosti, otevřeně kritizovat dobové poměry na synodech kněžstva a usilovat o reformu. Hus byl oblíbencem arcibiskupa Zbyňka Zajíce i českého krále, jako univerzitní mistr, rektor a kazatel Betlémské kaple, byl celebritou své doby. Dokladem civilizačního a christianizačního úspěchu české církve 14. století, je i samotná postava Jana Husa, který pocházel ze skromných sociálních poměrů a jen díky církevní instituci mohl vystoupat po sociálním žebříku do blízkosti nejvyšších pater středověké společnosti a stát se partnerem arcibiskupů a králů. Snad nikdy předtím ani potom české země nevygenerovaly tolik vynikajících filosofů, teologů, církevních právníků, prelátů včetně arcibiskupů (vzpomeňme Jana z Jenštejna), včetně řady osobností, které pokrývá označení Husovi předchůdci, jako na přelomu 14. a 15. století.
Volání po reformě církve, ve středověku rozuměj reformě a nápravě celé společnosti, je rys typický pro celý vrcholný a pozdní středověk a nepředstavuje nic specificky českého, ani není dokladem úpadku církve, ale naopak dokladem její schopnosti sebereflexe a sebekritiky. Nechci se pouštět na tenký led teologického posuzování, ale Hus nebyl odsouzen jako reformátor - člověk usilující o obnovu církve a odstranění zlořádů, ale pro své problematické teologické teze, které byly za hranicí zřejmě nejen dobového vnímání pravověrnosti západní církve. Ostatně mezi účastníky koncilu najdeme řadu mužů, které můžeme bez váhání označit za příznivce reformy církve. Zatímco Hus dosáhl jen bakalářského titulu v teologii, na koncilu byly nejlepší teologické hlavy Evropy, lidé, kteří intelektuálně a teologicky Husa překonávali o řády. Aniž bych chtěl být považován za naivního, opravdu chcete věřit tomu, že tito aristokraté ducha s mnohem modernějším myšlením než Hus, muži zcela oddaní reformě církve, se budou chladokrevně a vědomě podílet na justiční vraždě nevinného reformátora, jehož teologické myšlení je bezvadné a jemuž jde rovněž jen o reformu církve?
Zároveň Hus, přes všechnu svoji umanutost, nebyl naivní intelektuál a kazatel, ale bytostný homo politicus, dobře znalý zákulisních jednání, nutnosti vytváření spojenectví, který ještě z Kostnice ovlivňoval věci, které mu mohly škodit během jeho procesu, či uměl rezignovat na kritiku svých ochránců a spojenců. Jeho teologické teze nebyly jediným důvodem k jeho povolání před kuriální soud a později před koncil. Je třeba říci, že Hus sice nebyl rebel bez příčiny, příčin měl dostatek, ale rozhodně nepatřil mezi tvůrce pokoje, když kritiku církve vynesl z univerzitních poslucháren a zasedání synod kněžstva na ulici, a to často problematickým způsobem na hranici populistické demagogie. Konflikty spíše rozněcoval než tlumil, celé město si vzal za rukojmí svých sporů a nechal na ně uvalit klatbu. Proti církvi, které vděčil za svůj osobní vzestup, si bral za spojence světskou moc a rozněcoval davy. Své kauze zřejmě nevěřil takolik, aby se jel obhájit před kuriální soud. Později lavíruje, taktizuje, nechává schovat své nepohodlné problematické rukopisy, nabádá spojence, aby posečkali s aktivitami, které by mu mohly na koncilu uškodit. Vůči svým odpůrcům byl stejně netolerantní a zaujatý, jako oni vůči němu. Středověký člověk snadno sahá k násilí, není ještě „sociálně disciplinován“, ukázněn jako my lidé moderny. Středověká společnost se právem panicky bojí chaosu, anarchie, násilí, a Hus byl kvůli svému jednání nutně vnímán jako buřič, rebel provokující hnutí, které může skončit apokalyptickým násilím. Nedaly další události účastníkům koncilu za pravdu?
Historik a katolický teolog Doc. Tomáš Petráček
Autor: Christnet.cz / Tomáš Chlouba
Neobstojí ani tvrzení, že Hus zemřel pro věrnost Kristově pravdě, Božímu zákonu a církvi. Co z Husova myšlení, z oněch 30 tezí, kvůli kterému ho koncil nechal zemřít jako kacíře, se prosadilo jako autentická část křesťanského dědictví? Není to spíše tak, že rozvrat husitských bouří, mnoho autenticky křesťanského, co se rozvíjelo už před Husem a co on sám rozvíjel, naopak zahynulo a zakrnělo ve víru konfesijní nenávisti a válek? Hus zemřel pro věrnost svému přesvědčení a své pravdě, o níž byl subjektivně přesvědčen, což není totéž jako věrnost Kristu, byť i to má samozřejmě svojí ultimátní nepopiratelnou lidskou i křesťanskou hodnotu. Nejsou ale spíše kladnými hrdiny účastníci koncilu, kteří dokázali vyřešit problém dvojpapežství, pracovat na reformě církve a sjednotit Evropu tváří v tvář turecké hrozbě, která už sahala do střední Evropy?
Cesta k Husovu svatořečení či rehabilitaci?
Husova velikost spočívá v jeho důrazu na život z Boha, z evangelia, na obnovu vlastního života i života celého společenství, církve i společnosti. Je radikální připomínkou toho, že ekonomické, sociální a politické úspěchy mají jen malou cenu, pokud neslouží tomu základnímu, tedy mravnímu, duchovnímu a lidskému rozvoji jedince a společnosti. Z hlediska evangelijního učení Kristova, nelze ospravedlnit jeho odsouzení a usmrcení jménem církve a Boha stejně jako u jiných kacířů a buřičů. Z hlediska historického, středověká společnost a církev fungovala nedokonale jako kterákoliv jiná společnost včetně naší, ho lze pochopit a vysvětlit. Ohledně násilí a příliš lehkomyslného braní životů nesouhlasících, vzpomeňme na samotné husity a jejich „velkorysost“ v tomto ohledu. Nemůžeme modelovat alternativní dějiny, ale kdyby Hus nepodléhal tolik Viklefovým tezím, nevymezoval se tolik vůči „viditelné“ církvi, ale osvěžil své teologické myšlení z modernějších zdrojů a stal se naopak součástí konciliárního reformního hnutí, mohly se české dějiny i jeho životní osudy vyvíjet podstatně šťastnějším způsobem.
Kdyby Hus byl odvolal své teze, čekal by ho izolovaný klášterní karcer někde daleko od české země. Přesto nelze nesklonit hlavu před odvahou muže, který za své ideály položil svůj život. Zároveň si ale myslím, že snaha Husa plně rehabilitovat a svatořečit by byla neautentickým, nepravdivým a marným pokusem o umělé smíření dramatického příběhu českých dějin. Poté, co je snad už definitivně mrtvý Hus prezentovaný v 19. a 20. století jako bojovník za národní věc, první liberál, protestant, socialista či protokomunista, můžeme jít k jádru Husova odkazu, kterým je schopnost českého národa jít na hlubinu náboženského myšlení a i za cenu omylu a ztráty se pokusit o něco velkého. Husova (Husitská) revoluce je příběhem nezvládnuté konjunktury, kdy se prosperující společnost, kvůli selhání svých elit, během krátké doby ocitne v křeči občanské války a ze samého centra na samém okraji svého původního civilizačního okruhu. Husův příběh je trvalým apelem na světské a náboženské autority, aby moc vykonávaly moudře a zdrženlivě, stejně jako mementem pro charismatické náboženské a politické myslitele a vůdce, aby zvažovali dopad svých slov a činů a sami u sebe uplatňovali stejnou míru sebekritičnosti, jakou požadují od ostatních. Znalost Husova příběhu může být něčím, co českou národní tradici a společnost bude spojovat, jako ukázka, kam vede neschopnost skutečného dialogu, respektu a úcty k druhému člověku. Možná není náhoda, že se zájem posunul k postávám jako Karel IV., protože po desetiletích destrukce a kritiky nyní potřebujeme mnohem více tvořivé, budující a sjednocující postavy s pozitivním programem. Ten musí stát na pravdivých a pevných základech skutečně lidských hodnot a k tomu má hodně co říci i Mistr Jan Hus.
Autor je církevní historik.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
