Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Norro / Creative commons
Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale i v záplavě zásadních teologicko-filosofických témat dávných a současných dějin křesťanství je od nepaměti otázka vegetariánství důležitou součástí některých křesťanských církví, škol, sborů, řeholních řádů a kritického uvažování teologů a teoložek napříč národy a údobími. Nejde tedy o něco, jak by se mohlo na první pohled zdát, co by se začalo vkrádat do myšlení, meditací a dialogů křesťanů různých denominací teprve někdy nedávno, jakoby mimochodem a pod vlivem importu a reflexe širokého tématu vegetariánství z hlediska různých religiózních systémů a nauk východu, zvláště karmanových systémů. Křesťanství si své myšlení o mimo-lidském světě nese od samého počátku samo v sobě; zčásti z tradice židovské a v širším ohledu orientální, zčásti z tradice raných žido-křesťanských společenství, odnoží a sekt. Mnohdy je totiž etický vztah ke Stvoření, k člověku, planetě, přírodě a zvířatům dokonce dílem nebo ne nepodstatným pilířem samotného učení, vyznání a náboženské praxe. Možná by bylo vhodné dokonce říci, že tzv. politeia (občanství, život, činnost), která znamenala prvotním křesťanům mimo jiné i kvalitu jejich vztahů – mezi sebou navzájem a vůči světu, byla postupem času rozšířena o vztah k živému, často bezbrannému světu a k různorodému přírodnímu společenství, kterému se člověk stal nejen správcem, ale ze kterého si měl a má vhodným způsobem brát to, co pro život, v respektu druhého života, nezbytně potřebuje.
Postupně se obnovuje kdysi aktuální a silné vědomí a uvědomění člověka jako pastýře stvoření[1], které mělo a má mít svůj pozitivní charakter a dosah. Spolu s tím však vyvstávají i některé z myšlenek a tezí, které se mylně snaží představit člověka jako nějakého demiurga, bez jehož zásahů by se viditelný svět hroutil a hnal do záhuby. Člověk se v takovém pojetí stává centrem všeho bytí (stává se antropocentrickým) a rozhoduje o životě a smrti, o dobru a zlu, o prospěšnosti a zbytečnosti všeho, co stojí mimo něj. Jinými slovy: člověk autoritativně rozhoduje o všem, co je mimo-lidské, jiné a cizí. Stává se predátorem, před kterým se již nelze nikam schovat a utéct. Zákon tu ční nad láskou a litera zůstává jediným měřítkem lidského přístupu k mimo-lidskému světu.
Kladu si otázku, zda člověk vždy rozhoduje opravdu tak lidsky, jak mu jeho přirozenost a určení dovolují, nebo zda již rozhoduje „božsky“ (usurpuje si boží rozhodování) a jedná tak, jak mu z hlediska jeho přirozenosti nepřísluší. Je pravděpodobné, že činí tak i tak; a bůhví, snad ani jinak činit nemůže. Křesťanská tradice posledních dvou tisíciletí měla vždycky solitérní zástupce, třebaže mnohdy jdoucí proti hlavnímu proudu, kteří učinili fenomén nezabíjení, lépe však řečeno „neprolévání krve“, bytostnou součástí vlastního života a církevně-občanské angažovanosti a neposlušnosti. Nadto se křesťanství skutečně nikdy nevymanilo (a proč by také mělo?) z obecné perspektivy pra-náboženského tázání, do něhož zcela samozřejmě také patřil a patří lidský vztah k přírodě a zvířatům. Od náboženství předkolumbovské Ameriky po velké monoteismy až ke karmanovým systémům Východu existují otázky, které jsou všem společné. Finální oddělení křesťanství od ryzího judaismu a židovského proselytství zavdalo důvod ke znovu–promyšlení a formulaci mnoha pravidel mojžíšského zákoníku, která se týkala také konzumace, zpracování, využívání a obětí zvířat.
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Není to snad ale žádné jiné téma než vegetariánství křesťanské orientace, které by vzbuzovalo větší odborné a laické vášně. Nejpalčivější teologické otázky, mající svůj původ už v dobách prvních velkých ekumenických koncilů (např. Nicea, Efez, Chalcedon), nezřídkakdy blednou a ustupují do pozadí před diskuzí „o masu“ a před diskuzí o hodnotě a autonomii života zvířat a rostlin. Popravdě je třeba přiznat, že tento obor a směr přemýšlení je u nás zatím v počátcích, doslova v plenkách, třebaže vegetariánské dějiny (odborné i populární) předválečného Československa byly jedněmi z nejbohatších a nejrespektovanějších v Evropě. Není tajemstvím, že autoři žijící v zemích svobodného světa, si reflexi lidského vztahu ke zvířeti dopřávají již více než jedno století, a to mnohdy za přispění a důvěry svých církevních obcí a akademických institucí. Podobnou podporu by nepochybně uvítali nejen naši domácí profesní teologové a teoložky, diskutující o tomto námětu, ale rovněž křesťané v církevních službách a zvláště v probuzených farnostech, obcích a sborech.
Pro přemýšlení a případný dialog nabízím desatero poznámek, které nemusí nutně patřit pod čáru a které mohou přispět ke vzájemnému obohacení.
Desatero poznámek k uvažování
1. Budiž Život. Život se nedá obejít.
2. Pečuj o stvoření. Čím je svoření a jak do něj vstupovat?
3. Vmysli se v Ráj. Eden a Nebe: vegetariánské zaslíbení.
4. Panuj, vládni, spravuj – ale nerozděluj. Jednota a porozumění.
5. Miluj, miluj, miluj. Co se dá zkazit opravdovou láskou?
6. Hledání rovnováhy – šance pro člověka i zvíře aneb všichni jsme na jedné lodi.
7. V jedné společnosti říše zvířat. Ne my a oni, nýbrž – spolu.
8. Přírodní počátky humanity. Jsme teprve na začátku dlouhé cesty.
9. Nejtěžší otázky jsou a budou otázkami práva – lidí, zvířat a planety Země.
10. Křesťanské vegetariánství v kontextu oběti a askeze.
Francis Jammes: To bylo strašlivé [2]
Slečně M. R.
To bylo strašlivé, to slabé telátko,
vlečené na jatka, na krku s oprátkou,
a snažící se lízat kapky deště
na zašlých šedých zdech v tom smutném
malém městě.
Vypadalo tak mírně přes svůj strach,
telátko, přítel cest ztrácejících se v cesmínách.
Můj Bože, který vždy tak dobrý jsi,
že jednou bude nám všem odpuštěno, rci!
A rci, že nebudou už v nebi telátka
tahána na porážku na jatka,
že naopak se stanem lepšími
a na růžky jim budem věšet květiny.
Můj Bože, dej, ať telátko to už
netrpí příliš, až ucítí vnikat v svůj krk nůž…
Text volně navazuje na představení osobnosti anglického teologa Andrew Linzeye.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
[1] K dané skutečnosti se mnohokrát vyjádřil např. papež Jan Pavel II. Tato slova adresoval Konferenci o životním prostředí a zdraví. „Ve stejném čase uvažovala biblická antropologie o člověku, který byl stvořen k Božímu obrazu a podobě jako tvor, který může přesáhnout skutečnost světa skrze ctnost vlastní spirituality, a tak byl povolán k životu do prostředí, jemuž má být odpovědným strážcem.“ John PAUL II. Address of His Holiness Pope John Paul II to Conference on Environment and Health . Monday, 24 March 1997.
[2] Francis JAMMES: Od rána do večera. Praha, Odeon, 1966, v překladu Svatopluka Kadlece. Není divu, že francouzský básník Francis Jammes (1868–1938) bývá považován za novodobého zpívajícího Františka z Assisi a jeho poesie za duchovní hymny trpícího, avšak nadějeplného stvoření – lidí, přírody, zvířat.
