Papežova cesta domů

Papež František
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Snad ještě nikdy v historii nesměřovalo tolik Argentinců do Paraguaye, jako o víkendu kvůli závěru papežovy návštěvy Latinské Ameriky – argentinské úřady jich odhadly na jeden a půl milionu. Obvykle je to přitom obráceně. Jelikož Paraguayi patří mezi nejchudší státy regionu, bývají to její občané, kdo opouští svou zemi bez příležitostí a odchází jako levná pracovní síla do bohatšího světa Argentiny. Takové obrácení pozornosti bylo bezpochyby jedním z účelů první cesty papeže Františka do španělsky mluvící části Latinské Ameriky, naplánované do chudých, méně ekonomicky či politicky významných států kontinentu – do Ekvádoru, Bolívie a Paraguaye.

Osmidenní cesta 78 letého papeže byla intenzivní a došlo v ní na všechna klíčová témata Františkova pontifikátu. Zkritizoval těžbu ropy v ekvádorské Amazonii, navštívil násilnou a strašlivě přelidněnou věznici Palmasola v Bolívii, setkal se se zástupci skupin místního obyvatelstva a také s lidskoprávními aktivisty. V Paraguayi vstoupil i do jednoho z nejbídnějších slumů. Celou návštěvou se však táhlo jako červená linka jedno zastřešující téma: kolonialismus.

Starý vs. nový kolonialismus

Koloniální minulost hraje v latinskoamerické přítomnosti dodnes významnou roli a nepěkné plody této minulosti jsou viditelné prakticky na každém kroku - od extrémní nerovnosti přes nespravedlivé rozdělení půdy (obvykle stále ovládané úzkou menšinou velkostatkářů) až po rasovou a etnickou diskriminaci. Katolická církev byla v minulosti zcela nezaměnitelně koloniální i kolonizující, ať už vlastnictvím velké části půdy, spojením se španělským a portugalským režimem či posléze s vládnoucími politickými a ekonomickými elitami. František sice pochází ze stejného regionu, ovšem patří k jiné, než ke kolonizující církvi minulosti – tento rozdíl zdůrazňuje nejen výběrem svého netradičního jména, podle „revolučního“ světce, ale při cestě po Latinské Americe, také řadou symbolických kroků vymezujících se vůči minulosti vlastní instituce. Především vzhledem k původnímu obyvatelstvu, kolonizátory jednotně nazvanému jako „indiánské“.

Klíčem pro výběr Bolívie, Ekvádoru a Paraguaye totiž nebyla jen chudoba, ale i neobvykle početně silné zastoupení původních obyvatel v těchto zemích. Papež František přijal řadu indiánských organizací a samozřejmě prvního indiánského prezidenta Bolívie, Eva Moralese, a řadu mší odsloužil v indiánských jazycích – v kečuánštině v Bolívii nebo v jazyku guaraní v Paraguayi. Opakovaně zdůraznil roli původního obyvatelstva při záchraně planety a podpořil jejich úsilí v Ekvádoru za nerozšiřování těžby surovin v srdci Amazonského pralesa. Hovořil o jejich vztahu k „posvátné půdě“. A také se, jako první papež katolické církve, opravdu otevřeně omluvil za katolický podíl na genocidě indiánských národů.

„Říkám to s velkým zármutkem: Mnoho těžkých zločinů bylo spácháno na původních obyvatelích amerického kontinentu ve jménu Boha,“ prohlásil v možná nejsilnější řeči celé návštěvy ve městě Santa Cruz. A poprosil shromážděný dav a potažmo veškeré obyvatele Ameriky o odpuštění.

Podobně se na své cestě znovu vymezil vůči spolupráci církve s vojenskými diktaturami a naopak připomenul bojovníky proti diktaturám z řad církve – po beatifikaci salvadorského kardinála Romera z minulého měsíce, prostřednictvím připomenutí památky španělského jezuity Luise Espinala Campse, zavražděného pro jeho zdrcující kritiku bolívijského režimu. Papež se zastavil na místě nalezení jeho umučeného těla nedaleko města La Paz. Právě Espinalovi měl mimochodem patřit netradiční kříž v podobě srpu a kladiva s přibitým Ježíšem, jehož předání hlavě katolické církve vyvolalo především v konzervativních kruzích nebývalé pozdvižení.

Ve stejné bolívijské řeči, kde se František vymezil vůči „starému“ kolonialismu minulosti, promluvil papež proti tomu, co nazval novým kolonialismem. Kolonialismem mamonu. „Nový kolonialismus se skrývá za různými tvářemi,“ řekl. „Občas se projevuje ve formě neosobního vlivu mamonu: jako nadnárodní korporace, finanční instituce, jako různé smlouvy o ‚volném obchodu‘ anebo ve formě vynucených škrtů, které vždy nejvíc přiškrtí chudé a pracující.“ Následně dodal, že: „Pracovat na spravedlivém dělení plodů země a lidské práce není pouhá dobročinnost. Je to morální povinnost. Pro křesťany je tato zodpovědnost ještě větší: je to přikázání.“

Úpadek – a nový začátek?

Vzhledem k tomu, v jaké situaci se nachází papežova domácí Latinská Amerika, je takové symbolické vymezení se vůči starému i novodobému kolonialismu mimořádně důležité. Katolickou církev její dávná i velmi nedávná minulost dlouhodobě diskvalifikovala a přispěla k úpadku počtu věřících i celkového vlivu. Zatímco ještě na začátku 70. let bylo víc než 90 % obyvatel Latinské Ameriky katolického vyznání, nyní počet klesl pod sedmdesát procent – a sestupná tendence pokračuje nadále. V některých zemích především Střední Ameriky je v současné době katolíků méně než polovina, což ovšem nemá nic společného s menším zájmem o víru nebo s jakýmsi sekularizačním procesem, jak se to děje v Evropě. Drtivá většina bývalých katolíků přechází především k protestantským církvím.

Spolu s tím ztrácí institucionální církev svůj vliv díky vzestupu sociálně citlivých levicových režimů z posledních dvaceti let, často tvrdě kritizujících církev právě kvůli její minulosti, podpoře koloniálních pánů, diktatur a ekonomických elit. Navštívená Bolívie v tomto může být skvělým příkladem – její levicový prezident, Evo Morales, je sice katolík, ovšem s lokální církví je v dlouhodobém sporu, stát podle ústavy sekularizoval a dokonce vytvořil ministerstvo pro dekolonizaci. Hlásí se ke svým indiánským kořenům a kromě katolictví i ke starým náboženským praktikám svých předků, což dával do kontrastu s oficiálním „koloniálním“ katolictvím. Řada politiků z jeho strany z podobných důvodů konvertovala k protestantským církvím, takže oba trendy mohou být propojené – ve Střední Americe protestantské církve často vedou progresivní levicová hnutí.

Papež svými vstřícnými kroky napravuje pošramocenou pověst a komplikované postavení katolické církve a zatím se zdá, že úspěšně. Jinak tvrdě kritický Evo Morales se vyjádřil, že ho obdivuje a vůči Františkovi vystupoval po celou dobu návštěvy mimořádně vstřícně, podobně jako levicový ekvádorský prezident Rafael Correa. Papež na oplátku pochválil reformy směřující ke spravedlivějšímu přerozdělení bohatství a vzestupu a emancipaci původního obyvatelstva. Ostatně možná se díky Františkově změně přístupu k církvi vrátí i kubánský prezident Raúl Castro, jak o tom nedávno hovořil při návštěvě Vatikánu.

První známky o tom, jestli se tento „zázrak“ podaří – a jestli bude papežova antikoloniální politika přinášet kýžené výsledky – uvidíme na podzim právě na Kubě, kam vede další Františkova cesta v Latinské Americe.