Seznamka
Ludolf Bakhuizen: Kristus v bouři na Genezaretském jezeře
Autor: Wikipedia.org
Loňský mimořádný synod o rodině, ten letošní nastávající, nejnovější sociální encyklika a vlastně i celý dosavadní Františkův pontifikát odkrývají uvnitř církve vícero zásadních rozporů. Ty se sice projevovaly již dříve, až několik nedávných let však zcela obnažuje jejich závažnost. Jedná se zejména o spor, který by mohl v zjednodušené rovině vypadat jako neshoda mezi progresivisty a tradicionalisty (eventuálně „liberály“ a „konzervativci“), ale který by se mohl týkat i úrovně „laičtí věřící vs. hierarchický klérus“, případně i Vatikánu ve vztahu k partikulárním církvím a jejich Bohu zasvěceným představitelům.
Kdo interpretuje nauku víry?
Půlstoletí po skončení Druhého vatikánského koncilu se zdá, že doposud nebyl v církvi vyřešen elementární kompetenční spor, totiž kdo vlastní klíče k interpretaci církevní nauky, možná ani ne tak té dogmatické, jako spíše morální a sociální. Ačkoliv by se mohlo zdát, že hranice a mantinely jsou pro všechny členy církve pevně dány, například Katechismem nebo Kodexem kanonického práva, v náboženské praxi to vypadá trochu jinak.
Nejeden biskup nebo i kardinál se již nechal slyšet ohledně svých (někdy i dost ostrých) výhrad vůči současnému papeži, politické komentáře namířené proti nejnovější encyklice Laudato Si se rovněž objevily v poměrně hojném počtu. K tomu je třeba přičíst například různé způsoby vyplňování dnes již slavného vatikánského dotazníku a pastoračních otázek týkajících se rodiny, národní kauzy typu arcibiskupa Bezáka, disentující části věřících (jakým bylo a je hnutí Wir sind Kirche), prudce se měnící ortopraxi značné části laiků, zejména v oblasti globálního severu, rozdíly mezi „lidovou vírou venkova“ a „intelektuální vírou města“ nebo utváření radikálně konzervativních ostrůvků soustředěných především kolem vnějšího prožívání náboženského života.
Toto všechno vypovídá o tom, jak živá církev ve skutečnosti je, jakož i o tom, jakou by ji chtěly mít různorodé skupiny působící v jejím nitru. Tato pestrost nemusí být na škodu věci. Důležité však je adekvátně sdílet onen „sensus fidei“ (smysl (cit) pro věci víry), který je vlastní všem jejím členům nerozdílně a jednotně. Paradoxně, tento cit pro víru může někdy směřovat i proti autoritám církve, jak o tom vypovídá v našem prostředí málo známý dokument „Sensus fidei v životě církve“ z loňské produkce Mezinárodní teologické komise.
„Varováni svým sensus fidei, můžou individuální věřící odmítnout souhlas dokonce i s učením legitimních pastýřů, pokud tito nerozeznávají v tomto učení hlas Krista, Dobrého Pastýře“ (čl. 63). Tvůrci dokumentu se odvolávají na Andělského učitele, sv. Tomáše Akvinského, připomínají možnost věřícího, dokonce i bez teologických schopností, odporovat biskupům, pokud jejich kázání není pravověrné (srov. tamtéž). To vše pod podmínkou věrnosti ctnosti „sensus fidei“. Nemusí se ale nevyhnutelně jednat o „církevní partyzánství“ nebo pokus o jakýsi „dogmatický puč“, nýbrž o poslední z možných kroků v případě, že selhal (nebo vůbec nenastal) proces kýženého dialogu.
Hnutí vzešlo z petice rakouských katolíků KirchenVolksBegehren Wir sind Kirche (Církevní petice My jsme církev) z 1995, kterou v německé jazykové oblasti podepsalo 2,3 milionu lidí. Samo hnutí v Německu bylo ustaveno v lednu 1996.
Autor: Wir-sind-kirche.at
Kritizujte církev, vyzývá církev
Na jedné straně se může zdát, například na základě tolik kritizovaného postoje k svěcení žen nebo preventivnímu užívání antikoncepce, že v církvi někdy chybí dobrá vůle k dialogu. A to navzdory tomu, že její aktuální učení v již citovaném dokumentu zdůrazňuje, že: „Církev se nebojí diskuse nebo kontroverzí ohledně jejího učení“, a že naopak „vítá debatu jakožto projev náboženské svobody“ (čl. 115). Na druhé straně je to právě svoboda věřících vyjádřit svůj nesouhlas a odlišné stanovisko k aktuální doktríně, která je signifikantní pro pokoncilní léta. Je s podivem, že proti této svobodě v církvi někdy protestují právě ti, kteří se jí sami neváhají vyzbrojit, pokud nově příchozí články víry nezapadají do jejich privátního schématu. Událo se tak například v případě neoliberální kritiky exhortace Evangelii gaudium (EG) nebo u současného vzdoru některých neokonzervativních kruhů vůči již zmíněné encyklice o životním prostředí. V každém případě i papež František ve své doposud jediné apoštolské exhortaci jako by předjímal tyto situace, když napsal, že: „Učení církve o časných věcech podléhá intenzivnímu i stále novému vývoji a může se proto stát předmětem diskuse“ (EG, čl. 182).
Sama církev nejenže připouští diskusi týkající se její nauky, ale přímo vyzývá ke své kritice, pokud je to příhodné: „Každý má možnost ji (církev, doplnil M. S.) kritizovat anebo ji podpořit. Skutečně si uvědomuje, že férová a konstruktivní kritika jí může pomoci vidět problémy jasněji a najít lepší řešení“ (čl. 115), uvádí se v textu Mezinárodní teologické komise, v jejímž čele stojí z titulu své funkce prefekta Kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller. Tedy ten muž, jehož úkolem je bránit čistotu víry, a který se sám před časem v jistém rozhovoru vyjádřil, že do kompetence této kongregace patří i možnost „teologicky strukturovat“ pontifikát, zmínil zejména údobí sv. Jana XXIII. a současného papeže. Pokud tedy kongregace, jejíž hlavou ještě před několika desítkami let byl sám římský biskup, může tohoto biskupa a jeho pontifikát „teologicky strukturovat“, proč by nemohli i laičtí věřící „teologicky strukturovat“ doktrínu hlásanou tímto vatikánským úřadem?
Když většina nesouhlasí
V pokoncilní éře přinejmenším od vydání encykliky blahoslaveného Pavla VI. Humanae vitae v roce 1968 až doposud se čím dál častěji objevují v církvi názory, jevící se mnohdy jako většinové. Ty z různých úhlů a v rozličné intenzitě vyjadřují odpor vůči tomu, co se pro reprezentanty těchto proudů jeví jako nepřijatelné. Je to stav, kdy: „Většina věřících zůstává indiferentní vůči doktrinálním nebo morálním rozhodnutím přijatým Magistériem anebo když je pozitivně odmítají“ (čl. 123). Nezáleží ani tak příliš na tom, zda se jedná o nesouhlas s postoji vůči kněžskému svěcení žen, s užíváním antikoncepce či s názory papeže na globální oteplování nebo kapitalismus. Tento nedostatek souhlasu s učením církve může podle loňského dokumentu Sensus fidei: „Indikovat slabost nebo nedostatek víry u části Božího lidu, způsobený nedostatečně kritickým pochopením současné kultury. V některých případech se ale může jednat o to, že jistá rozhodnutí byla přijata těmi, kteří disponují autoritou bez opravdového zahrnutí zkušenosti a „sensus fidei“ věřících, anebo bez dostatečné konzultace věřících s Magistériem“ (čl. 123).
Zde nastává ale opravdu zlomový moment. Není totiž lehké identifikovat, kdy se jedná o pouhou nesympatii většiny věřících s „nepohodlným“ učením Matky a Učitelky a kdy už jsou to spíše tvůrci doktríny, kteří neusilují o upřímný dialog a nenaslouchají hlasu svých bratrů a sester, kteří jakožto letničně inspirovaní křesťané mají svůj autentický „sensus fidei“, jenž může svým způsobem převyšovat psané normy církve a více nebo méně je korigovat. Na jedné straně sice platí, jak napsal František, že: „V rámci církve je bezpočet otázek, které jsou předmětem studia a o kterých se uvažuje s velkou svobodou“ (EG, čl. 40). Na druhé straně ale zjevně rovněž existuje soubor hodnot a etických principů, „jenž díky své povaze a roli v základu společenského života zůstávají nediskutovatelné“, jak řekl Benedikt XVI. 1. prosince 2007 ve svém proslovu k zástupcům Svatého stolce při mezinárodních organizacích a k účastníkům Fóra katolicky orientovaných nevládních organizací.
I když to byl právě emeritní římský biskup, který celá desetiletí odmítal v církvi demokratický princip většinového rozhodování (uplatňující se třeba v konkláve nebo ceremoniálně na řádných konzistořích věnovaných schvalování svatořečení), je zjevné, že hlas věřících už není možné dál opomíjet. A to navzdory tomu, že se zřejmě nikdy nebude jednat o princip demokratického hlasování. Narůstající otevřený disent v církvi, zprava i zleva, od laiků i od kléru, ze strany místních biskupských konferencí i od vlivných vatikánských prelátů, ale otevírá kruciální otázku, jak se s ním vypořádat a jak na něj reagovat. Zvláště, když sama církev zdůrazňuje svou otevřenost vůči pluralitě názorů.
Jak zabránit puči
Bez ohledu na to, jak bude církev v praxi chápat a aplikovat „sensus fidei“ věřících služebného i všeobecného kněžství, stojí před každým katolíkem stejná výzva: přehodnocovat svůj postoj k nauce a chápat, že není možné vydávat svá nebo cizí soukromá přesvědčení za názor církve. Jak totiž praví Kompendium sociální nauky církve, citující koncilní konstituci Gaudium et Spes: „Nikdo není oprávněn identifikovat autoritu církve výlučně se svým vlastním názorem“ (KSNC, čl. 574). Tato zásada napomáhá prevenci vnitřního puče, který by už dnes zřejmě nevyústil v trojpapežství, jako za časů Husových, ale přinejmenším by přinesl zmatek v chápání toho, co je a co už není katolická víra. Právě cit pro víru a „cítění s (celou) církví“ (sentire cum ecclesia) je vhodnou cestou, jak takovémuto zmatku předejít. Tato cesta ale nezačíná, a paradoxně navzdory slavnému přísloví, ani nekončí v Římě. Je individuálním závazkem pro každého, kdo se k této víře a k této církvi hlásí.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Autor je politolog.
