Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Být poutníkem, v lepším případě peripatetikem, vám nezaručí ani poznání ani moudrost, ani z vás neučiní člověka kalendářové svatosti. Pokud ale půjdete po svých, od jitra do soumraku, od západu do východu, s nejnutnějšími drobnostmi a odkázáni sami na sebe a na milosrdenství druhých, poznáte, že za každým horizontem čeká vykoupení. Vykoupení z iluzí a klamných představ. Vykoupení důvěry a víry, že do krajiny přetvořené lidskýma rukama a srdcem se dnes a denně, zas a znovu vtěluje boží slovo, Bůh sám. Milujte krajinu jako svou ženu, jako svého muže, a nešetřte něžnostmi tam, kde je třeba zhladit její zjizvenou tvář.
Putování člověku připomíná, že život je tvůrčím milostným aktem, nikoliv jen organizovaným přesunem z místa A do místa B, pod kuratelou skutečných nebo domnělých autorit, velkých slov, sloganů a často neuvěřitelných motivačních citátů. Putování je milostným aktem, ať už kráčíte jakoukoli krajinou, nebo se pohybujete a vcházíte do sebe samých. Chcete být v té milostné chvíli oproštěni ode všeho co tíží a toužíte jít místy, která jsou pro vás posvátná. Nalézáte své chrámy, Golgoty, své Emauzy, Siloe, své Jeruzalémy. Překračujete hubené potoky, jezera a řeky; a mořská pobřeží vám alespoň na okamžik připomínají obmytí vodou, která vás měla kdysi přivést do života. Ať se tak stalo, nebo ne, putováním se vám otevírá příležitost rozpomenout se na dobu, kdy se vám Bůh stal opravdovým přítelem. Krátké zastavení a malá skromná bohoslužba pod korunou zrovna kvetoucí lípy je znamením lásky, ve které se odevzdáváte svému milovanému/milované, abyste se v té samé lásce, v tom samém okamžiku a v každé vteřině svého života odevzdávali Hospodinu. Jste nazí. Jací byste asi před Bohem a svými milovanými a přáteli měli být?
Ilustrační foto
Autor: Christnet.cz / Zdeněk A. Eminger
Putování je milostným aktem, neboť v něm pramálo záleží na naší příslušnosti k té či oné značce a firmě, ať už ve smyslu profánním nebo církevním. Okazalé nošení té které psí známky nás úzkou uličkou v obilí a mezi poli neprovede. Mnout klasy v dlaních budeme nakonec všichni, ať se cítíme jakkoli důležití a jsou-li naše ruce zvrásněné opravdovou prací, nebo tím, co se za ni někdy vydává. Spoléhání se na boží milost a milosrdenství lidí, které na své cestě potkáme, očišťuje vědomí obecné sounáležitosti a má moc nás navrátit na hladinu a k pramenům. Vyplatí se časně vstát, pozdravit slunce, poděkovat a odvážit se k novému a dalšímu – ano, věřím, chci! Poutník je milencem krajiny, ke které se má mít právě tak, jako k tomu, jemuž se odevzdává vším, čím je a vším, co má. V opačném případě se jede krajinou jako na vojenských vozech, které ze staletých pěšin, stezek a cest dělají krátery jako pod zámkem Jezeří. Milostný akt a putování vám takové chování nikdy neodpustí. Jděte bosí a po špičkách – jako králové a královny dávných říší.
Být poutníkem upomíná na svobodu vnitřní a vnější a na bratrské souručenství, které navzdory všemu a všem smiřuje Ábela s Kainem. Nenechme si vzít příležitost k putování a nepromarněme příležitost milovat a ctít, pomáhat a sloužit, obdarovávat a rozmnožovat záchvěvy lidskosti z vteřin na minuty, z hodin na dny, ze dnů na celá desetiletí. Putování je milostný akt, ze kterého se rodí naděje, že jsou na světě ještě věci, které mají svůj smysl. Posvěťte krajinu, do které se vypravíte tím, co byste ten samý večer chtěli dát Bohu do rukou a říct – v tom je celý můj život. Podle toho se mnou jednej. Podle toho mně dopřej probudit se do nového rána, anebo učiň, abych nebyl.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českýmevangelickým porozuměním a světem umění.
