Seznamka
Dan Drápal
Autor: archiv autora
Již téměř rok usilujeme s několika přáteli zachránit některé křesťany z Iráku. Po celou tu dobu se vede stále intenzivnější celospolečenská diskuse o tom, zda vůbec nějaké běžence přijímat, a pokud ano, jaké. Zapáleně se diskutuje i v křesťanských kruzích. Tento článek se bude věnovat jednomu dílčímu aspektu této diskuse, a sice tomu, jak chápat verš z Gal 6,10: „Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry.“
Tento verš citovali lidé, kteří obhajovali pomoc především křesťanům (ti kladli důraz na slova „rodina víry“), tak ti, kteří tvrdili, že když pomáhat, tak všem (konkrétně tedy nejen křesťanům, ale i muslimům).
Tento článek si neklade za cíl vyjádřit se ke konkrétní situaci, ale chce se věnovat uvedenému verši v obecné rovině.
Bible je realistická
Pokud jde o lidské společenství, je Bible – a etika, vyplývající z evangelia – velice realistická. Člověk není nikdy izolovaný jedinec; vždy je součástí rodiny a za normálních okolností i širšího společenství. Pro Ježíše se ovšem musí rozhodnout každý sám za sebe. Víra rodičů nám může hodně pomoci, ale rodiče nemohou uvěřit za své děti. Kdosi vtipně poznamenal, že Bůh má pouze děti, nikoli vnoučata. V tomto smyslu skutečně záleží na každém jednotlivci zvlášť. A každý z nás se sám za sebe ukáže před soudnou stolicí Boží (Řím 14,10).
Nicméně toto rozhodnutí nečiníme ve vzduchoprázdnu. Jen málokomu z nás se Ježíš zjevil přímo. Naprostá většina z nás uvěřila, protože nám někdo řekl evangelium o Ježíši Kristu. Jako jsme nebyli sami při svém tělesném narození, hráli lidé důležitou úlohu i při našem duchovním narození. A přestože rozhodnutí víry jsme učinili sami za sebe, tj. šlo o rozhodnutí individuální, zpravidla jsme ho činili v kontextu církve, kterou jsme již poznali nebo kterou poznávat začínáme.
Lidská společnost je strukturovaná
Lidská společnost je strukturovaná, a domnívám se, že z Boží vůle. Jsou lidé, kteří jsou nám nejblíže – naši rodiče, sourozenci, případně širší rodina: prarodiče, strýcové a tety, bratranci a sestřenice. Jsem rád, že znám nejen všechny děti svého bratra, ale i všechna jeho vnoučata. Jsem rád, když se alespoň dvakrát ročně sejde celá naše široká rodina – maminka má deset vnoučat a (zatím) deset pravnoučat. Je to logistický problém, ale řeším ho opravdu rád. Znám řadu rodin, z nichž zbyly spíše jen pahýly – lidi, kteří se nestýkají ani se svými sourozenci, natož aby znali jejich děti či vnoučata. Domnívám se, že Bůh nás stvořil tak, abychom poznávali nejprve své nejbližší příbuzné a pak stále širší okruh dalších příbuzných.
Někomu to není dáno, ale to neznamená, že je vše ztraceno. V tomto světě je mnoho rozpadlých vztahů – v církvi však jde o scelování. To, že si v mnoha církvích říkáme bratři a sestry, není samozřejmost a formalita. Jistě, víme, že v církvi je i mnoho člověčiny a selhání. Nebylo pro mě lehké číst protokoly, které na mě vedla StB, a zjišťovat, jak na mě donášeli „bratři“ a „sestry“ z mé vlastní denominace nebo z denominací jiných. Tato selhání nechci bagatelizovat, ale nezavrhnu kvůli nim církev jako takovou. Správně fungující sborové společenství může a má nahrazovat chybějící nebo nefunkční rodinu. Pokud se to nedaří, je třeba se o to stále znovu pokoušet.
Přitom nemá cenu řešit otázku, zda má přednost „přirozená“ rodina nebo rodina „duchovní“. V této věci potřebuje každý vedení Duchem svatým. Mnozí z nás znají případy, kdy někdo od své nepříliš funkční rodiny utíká do duchovní služby. Pokud ale jeho společenství správně a zrale funguje, takového člověka upozorní, že by svou rodinu neměl zanedbávat. Ale známe i ty, kdo „žijí jen pro tu rodinu“, a považují to za ctnost. O církev nepečují a duchovní obecenství nevyhledávají. I tady je zřejmé, že něco není v pořádku.
Milovat konkrétního člověka
Milovat nemůžeme celé lidstvo, ale vždy jen konkrétního člověka. Teď zabrousím trochu do naší konkrétní situace. Snažíme se dostat do České republiky 152 konkrétních křesťanů a jejich dětí z Erbílu. Znamená to, že ostatní křesťané (nebo muslimové) jsou nám lhostejní? Jistěže ne. Netvrdíme, že tito lidé si zasluhují více pomoci než jiní. Ale pokud chcete něco udělat, musíte počítat s tím, že máte omezené možnosti – a musíte někde začít. Možná nám nakonec Bůh požehná a podaří se nám zachránit lidí mnohem více. Určitě bychom si to přáli. Ale nejsme spasitelé – pomůžeme jen zlomečku těch, kteří to potřebují.
Pomoc nejbližším
Je logické, že člověk pomáhá nejprve těm nejbližším. A je to tak také správné. Všichni, věřící i nevěřící, by považovali za divné, kdybych pomáhal s domácími úkoly dětem ze sousedství, a mým vlastním dětem bych se nevěnoval. Kdyby někde hořel dům, patrně bych se snažil zachránit nejprve své vlastní děti. Za to by mě nikdo neodsoudil. Naopak by mě mnozí právem odsoudili, kdybych zachraňoval jiné a své vlastní děti bych nechal uhořet. Ale podobně by mě právem odsoudili, kdybych zachránil své vlastní děti a o ostatní se nestaral, ačkoli bych jim pomoci mohl.
Je to vyhrocený případ, ale uvádím ho, protože dle mého názoru dobře ilustruje, že lidé mají přirozený cit pro tyto příbuzenské vztahy, a že jim v zásadě v srdci přitakávají, i když třeba pocházejí z rodin, které nefungují.
Začít alespoň někde
Zmíněný verš z listu Galatským počítá s tím, že křesťan má v zásadě postoj pomoci druhým. Slova „čiňme dobro všem“ vypovídají o našem postoji, nikoli o našich reálných možnostech. To, že pomáháme jenom někomu, nemusí být výrazem našeho „diskriminování“, ale toho, že naše možnosti jsou omezené a někde musíme začít, chceme-li dosáhnout alespoň něčeho. A slova „zvláště pak těm, kteří patří do rodiny víry“ vypovídají o tom, že našeho zodpovědnost před Bohem je nějak strukturovaná. Vidím-li potřebného člověka ve svém vlastním společenství, měl bych mu pomoci, a bylo by divné, kdybych místo toho pomáhal stejně potřebnému člověku ve společenství jiném. Věřím, že tak to Bůh chce, a že nás vychovává k nesobeckosti. Čím budeme Kristu blíž, tím více lidem budeme schopni a ochotni pomáhat.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Dan Drápal je teolog a překladatel.
Mezititulky redakční.
