Seznamka
Kubánská vlajka
Autor: Flickr.com / Stefano Liboni / Creative commons
Už podruhé tento rok čeká papeže Františka cesta do Latinské Ameriky – 19.–22. září navštíví Kubu. A zdá se, že na „ostrov svobody“ přijíždí v zajímavých časech nejen pro vztahy mezi kubánským režimem a zbytkem světa, ale také pro pozici dlouhá léta pronásledované katolické církve. Stačí nahlédnout do zpráv: na ostrově se poprvé od revoluce povolila stavba nového katolického kostela, vláda umožnila dovoz zahraničních biblí a jejich volnou distribuci (nedávno se dokonce konala přímo v Havaně biblická výstava) a sám kubánský diktátor Raúl Castro se na návštěvě ve Vatikánu letos nechal slyšet, že uvažuje o svém návratu ke katolicismu.
Přestože Fidel Castro studoval jezuitské školy, jeho režim se od samého počátku prezentoval jako tvrdě antiklerikální. Kuba se ústavou z roku 1962 oficiálně stala ateistickou zemí. Na sto především španělských kněží bylo deportováno, další stovky skončily v internačních táborech, kde mnoho z nich zahynulo. Katolické vzdělávací instituce a nemocnice byly zestátněny, mnoho kostelů se proměnilo ve skladiště. Podobně jako byl podle dekretu z roku 1949 každý člen komunistické strany automaticky exkomunikován, byl každý věřící vyloučen ze všech státních funkcí, nemohl se stát členem komunistické strany a velmi se mu zkomplikoval přístup k práci a ke vzdělání. V důsledku represivních kroků řady kubánských katolíků během let značně prořídly, dnes podle posledních průzkumů tvoří sotva čtvrtinu kubánské populace, zatímco většina obyvatel ostrova náboženství opustila. Fidel Castro sám přitom paradoxně umně využíval ke svému prospěchu křesťanskou symboliku, např. bílé holubice při projevech, a program své revoluce rád porovnával přímo s Ježíšovými myšlenkami.
Postupné opouštění radikálně protináboženské politiky
Současné sblížení a větší náboženská tolerance přirozeně nevznikly zničehonic – o postupném opouštění radikálně protináboženské politiky Kuby se dá hovořit přinejmenším od počátku 90. let, kdy byl ateismus odstraněn jako požadavek pro členství v komunistické straně a především od roku 1998, kdy komunistický stát poprvé navštívil katolický papež: Jan Pavel II. Ještě v této době se Vánoce znovu staly národním svátkem a velké papežovy mše na Plaza de la Revolución v Havaně se zúčastnily špičky komunistického režimu – ty provázely i návštěvu Benedikta XVI. v roce 2012 už za éry „modernějšího“ Fidelova bratra Raúla a ještě oficiálnější účast se očekává nyní v době návštěvy Františkovy: kubánský vůdce se nechal slyšet, že papeže bude po celé tři dny jeho pobytu na ostrově osobně doprovázet.
Bývalý kubánský revolucionář a nynější prezident země Raúl Castro
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Papežova kubánská návštěva by tedy měla symbolicky završit dvacetiletý proces narovnání vzájemných vztahů, který ve svém důsledku přinesl mimo jiné počátek normalizace vztahů Havany a Washingtonu od konce letošního roku, a tedy skutečné kubánské otevření se světu. Právě papež František se podle slov řady politiků a pozorovatelů na tomto historickém úspěchu podílel a vlastně ho inicioval – a jeho osobní charisma bezpochyby přispívá i k pozitivním výrokům „mladého“ Castra a k řadě vstřícných kroků popsaných na začátku. Přes všechno řečené však přetrvává riziko, jaké si František bezpochyby uvědomuje: riziko, že nevypočitatelná diktatura instituce katolické církve umně využije a inkorporuje do vlastní mocenské struktury, aby si udržela moc i v 21. století.
Takový osud již od začátku revoluce potkal značnou část protestantských církví, z nichž se Castrovi podařilo pod záminkou příznivějších podmínek fungování a společného sociálního programu vytvořit faktické vazaly vlastního režimu. Tak vznikla Kubánská rada církví, sdružující loajální části největších baptistických, anglikánských nebo presbyteriánských společenství odstřižených od svých zahraničních vazeb, které dokonce společně přijaly za svou tzv. kubánskou teologii osvobození. Protestantské, především pak evangelikální církve nesdružené v Kubánské radě církví jsou přitom stále častými oběťmi pronásledování ze strany režimu. Podobně sbližování s katolickou církví provázely náhlé výbuchy represe dopadající na její laické členy z řad opozice – v roce 2012 zesnulý a dost možná zavražděný Oswaldo Payá by mohl vyprávět, stejně tak Dámy v bílém. Tyto manželky a příbuzné disidentů zatčených za tzv. Černého jara v roce 2003, kdy desítky odpůrců režimu skončilo až s osmadvacetiletými tresty ve vězení, se každou neděli schází v kostele sv. Rity v Havaně a po bohoslužbě z něj pořádají procesí do nedalekého parku, aby tak symbolicky protestovaly proti útlaku. Hnutí se od té doby rozšířilo také do dalších měst a jeho členky jsou i v éře Raúla Castra několikrát ročně rutinně vyslýchány a hromadně zatýkány.
Papež František
Autor: News.va / Creative commons
Nebezpečně vlažný postoj
Zvláště v poslední době k tomuto pokračujícímu útlaku opozice včetně praktikujících katolíků zaujímají oficiální autority katolické církve nebezpečně vlažný postoj, vyjádřený oficiální pozicí kardinála Jaimeho Ortegy, že církev nesmí být na straně režimu, ale ani na straně opozice. Obzvlášť odpudivý případ, který by mohl předznamenávat tu horší variantu budoucnosti kubánské katolické církve, se udál v červnu letošního roku: otec Tarcisco ve městě Aguada de Pasajeros totiž ze své bohoslužby vypověděl osm Dam v bílém, údajně s odkazem na stížnosti farníků, a doporučil jim poradit se s biskupem. Na cestě za ním pak byly všechny Dámy v bílém spolu s několika přítomnými aktivisty pozatýkány policií.
Proto musí být František na cestě komunisticko-katolického sbližování opatrný – a na své návštěvě by měl jmenovitě zmínit a jasně podpořit oběti režimu, jichž bohužel ani v době oteplování vztahů neubývá. K takovému kroku bude mít ideální příležitost, ať už z pozice prostředníka mezi Raúlem Castrem a Američany, z pozice jezuity a církevního reformátora nebo z pozice zdaleka nejoblíbenější osoby mezi Kubánci, jak naznačily poslední nezávislé průzkumy.
Snad tuto příležitost na rozdíl od Benedikta XVI. v roce 2012 využije.
Autor je doktorand antropologie náboženství. V současnosti pobývá a studuje v brazilském Sao Paulu.
