Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Facebook.com
Jedním z pokynů, který křesťan dostává, je ono známé „modlete se neustále“. Je zřejmé, že musíme najít nějakou formu, jakým způsobem uskutečnit něco, co se ve skutečnosti v tom doslovném slova smyslu uskutečnit nedá.
Během našich teologických studií jsme měli v semináři dost příležitostí, abychom teoreticky i prakticky probrali různé způsoby modlitby a rozjímání a meditace. Nakolik mohu posoudit, nebyly výsledky vždycky úplně slavné. Je nutno uznat, že jsme pod vedením našeho spirituála postupně probrali různé duchovní školy a bylo nám také vysvětleno, jakým způsobem máme podle těchto duchovních škol postupovat. Seznámili jsme se tak s metodou rozjímání podle svatého Ignáce z Loyoly, podle francouzské školy 17. století a celou řadu dalších věcí. Stejně tak různé typy úcty, někdy mariánské jinde k Nejsvětějšímu Srdci Páně. Tam bylo poněkud matoucí, když nám bylo řečeno, že se tím myslí opravdové srdce, což slabší povahy znechutilo. Kdo nebyl člověk barokní obraznosti, měl trochu problém.
Tolik teorie.
Praxe ovšem vypadala tak, že ranní povinné rozjímání, které se konalo přede mší ve zcela zaplněné kapli, kde vzduch vydýchalo 150 lidí a všichni záhy upadli do jakéhosi letargického stavu, všechny duchovní školy nechalo splynout v jednu, které se říkalo Bratrstvo ustavičného klanění. Šlo o boj se spánkem, který nepřinesl ani vítězství v podobě rozjímání, ani úlevu v podobě spánku. Bylo to celkem dost příšerné. Někteří lidé to vzdali radši hned.
Hledali jsme samozřejmě různé návody, jak se z tohoto bludného kruhu dostat ven. Vzpomínám si na jeden, který líčil, jakým způsobem překonat duchovní krizi, která se týká modlitby. Dotyčný duchovní otec doporučoval vykašlat se na nějakou na všechny pokusy o rozjímání a modlení a prostě si v době vymezené na rozjímání důkladně pročíst Bibli, aby člověk získal nějaký pořádný základ. Je pravda, že nejlepší okamžiky jsem prožíval tehdy, když jsem si našel životopis svatého Filipa Neri od Silvestra Braita, který mě i v šílených ranních hodinách dokázal udržet v bdělém stavu. Bohužel jsem potom už žádnou takovou knihu ke svému duchovnímu obohacení, která by překonávala ranní spánek, nikdy nenašel. To neznamená, že nejsou, pouze že na daném místě a v daném čase ji člověk prostě včas nenašel.
Abych se ale dostal k jádru věci, myslím si, že základní potíž, která se týká křesťanů všeho druhu, katolíky nevyjímaje, spočívá v tom, že zanedbáváme tělesnou stránku věci. Člověk totiž není tělo, do kterého je vložena duše, člověk je tělem a duší. Nejsou to dvě rozdílné věci, jsou to dva způsoby, jak popisujeme jeden celek, totiž živého člověka. To znamená, že ani duchovní skutečnosti, včetně třeba rozjímání, meditace, modlitby, nemůžeme oddělit od tělesné stránky věci. U nás ovšem tělesno převládalo, protože fyzické podmínky byly proti nám. Být pak silný duchem prakticky nešlo, stejně jako virtuos nemůže hrát, když mu rozšlápnou housle.
Některé metody, založené na vizualizaci, mohly ovšem skutečně nakonec přejít do docela živých snů. Vzpomínám si na jednu techniku, která byla založena na tom, že si představujeme nějakou scénu, třeba přijetí Panny Marie do chrámu. Měli jsme si představovat výjev, pak si ho vnitřně osvojit a prožít a zakončit modlitbou a díky. Bylo to něco jako loutkové divadlo. Bohužel ti, kteří nás vyučovali, nám neváhali předkládat ani obrazy zapokryfů, třeba jak svatá Alžběta odevzdává Pannu Marii do chrámu a malá panenka Maria běží po velkém schodišti a nahoře ji očekával velekněz v rouchu a ona vzpíná ručičky a tak dále. Na takové ahistorické nesmysly jsme byli přece jenom už příliš dospělí. Pokud jde o pohádky, museli bychom je dostávat ke konzumaci nějakým sofistikovanějším způsobem.
Abych to zkrátil, existuje přitom jedna metoda, která je osvědčená a prověřena praxí a mohla by mnoha lidem pomoci dostat se z bludného kruhu.
Nikdy nedošlo na techniku, které se říká „modlitba Ježíšova“. Je to věc poměrně známá, na kterou musí každý narazit, když se zajímá o spiritualitu. Proto se omlouvám těm, pro které to není nic nového. Podstata věci je spojení krátké modlitby s rytmem dechu, v některých případech, to už je ovšem „vyšší liga“ i s rytmem srdce. S tím posledním se doporučuje moc neexperimentovat bez dobrého vedení.
Původ je v příběhu o muži, který chtěl vyhovět požadavku evangelia „modlete se neustále“ a navštívil duchovního vůdce, který mu přikázal se modlit větu: „Pane Ježíši Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou hříšným.“ Ta věta se uvádí v různých variantách, některé jsou i výrazně kratší. Postupně mu poručil přidávat další a další tisíce těchto krátkých vět, až se nakonec muži spojily s dechem a rytmem srdce, a tak i když se nemodlil, stejně byl ve stavu modlitby.
Tato metoda zřejmě vznikla postupně a je něčím, co je přirozené. Metodu „mantry“, která se stále opakuje, zná více náboženství. Obsah může být různý, ale technika je tatáž, člověk je totiž zrozen pro rytmus a opakování.
Staří Otcové radili modlit se tuto takzvanou modlitbu Ježíšovu právě podle rytmu dechu. Při vdechnutí si myslíme větu: „Pane Ježíši Kriste“, při vydechnutí: „smiluj se nade mnou". Ve velmi krátké verzi při nádechu „Pane" a výdechu „Ježíši". Cílem je, aby se modlitba stala tak přirozená, jako je dýchání.
Přesto modlitba v rytmu dechu není podle některých autorů nutná a mohla by zbytečně vést k soustředění se na vnější techniku. K tomu spojení prý dojde časem automaticky.
To už jsou ale detaily. Podstatné je, že tu existuje jeden způsob modlitby, který je tak jednoduchý, že je přístupný pro každého. Dá se přitom spojit i s jinými formami, třeba kontemplací před obrazem, sochou, nebo na nějakém místě, jako je kostel, hřbitov, ale i nemocnice nebo autobus. Nebo ji naopak nechat oproštěnou od čehokoli jiného.
Nechávám stranou jiné problémy, jak je to třeba smodlením za určité konkrétní věci. S tím mají intelektuálové zcela pochopitelně potíže, protože vědí, že některé věci Bůh nemůže, byť je všemocný, třeba neporušuje své vlastní fyzikální zákony, nebo nemůže dopřát vítězství ve válce oběma soupeřícím armádám. Ale do toho nemá smysl se teď zaplétat.
Je škoda, že pro lidi s poněkud racionální mentalitou, kteří si nechtěli pouštět před očima vysněné obrázky, byla tato cesta skrytá. Ne že by ji někdo tajil, ale až na výjimky se na ni nekladl důraz.
Když si představím, o kolik by se všechno zlepšilo, kdybychom místo kyslíkové deprivace mohli ti, kdo by chtěli, jít na zahradu a tam si v ranním vzduchu půl hodiny kroužit po cestě a věnovat se této prastaré meditaci... Mohly to být nejklidnější a nejlepší okamžiky dne.
Spiritualita není to samé jako dechová cvičení. Západní křesťanství ale ani zdaleka nevyužilo všechny možnosti, jak pojímat člověka jako jednotnou bytost, a podle toho taky dopadlo. V bohoslužbě, modlitbě, sexu.
Není samozřejmě ještě všem dnům konec. Patřím k těm, co si myslí, že jsme nejspíš pořád ještě z hlediska dějin první křesťané, takže se s tím dá něco pořád dělat. Doba duchovního rozkvětu nemusí být za námi, může být docela dobře i před námi.
Jan Jandourek je publicista, sociolog a starokatolický kněz.
