Seznamka
Biskup Jánoš Vokál s eucharistií v průvodu z brněnského náměstí Svobody na Zelný trh
Autor: Člověk a víra
V sobotu 17. října se na brněnském náměstí Svobody uskutečnila slavnostní bohoslužba, která byla vyvrcholením Národního eucharistického kongresu a program ČT 2 jí nabídl divákům v přímém přenosu. Předkládám několik svých soukromých postřehů k této akci, které neplynou z nějaké mojí potřeby stále něco kritizovat, ale chtějí být příspěvkem pro reflexi působení katolické církve v České republice. Rovněž předesílám, že jsem se akce nezúčastnil osobně, pouze jsem jí sledoval v televizi (a opakovaně ze záznamu), byl jsem tak ochuzen o bezprostřední atmosféru a mezilidská setkání, která – jak se domnívám – byla zřejmě tím největším přínosem pro přímé účastníky.
Synoda ve stínu Národního eucharistického kongresu?
Především považuji za nešťastné načasování celé akce. Komentátor přenosu Jaroslav Šebek v úvodu řekl, že Národní eucharistický kongres probíhá ve stínu synody o rodině. Měl jsem pocit, že situace byla spíš opačná, především z pohledu českých a moravských biskupů. Například pastýřský list, určený k přečtení při bohoslužbách v neděli 13. září 2015, se věnoval eucharistickému kongresu a výzvu k modlitbám za synodu o rodině obsahoval jen jako určitý doplněk. Alespoň tak to působilo na některé lidi, včetně kněží, kteří tuto skutečnost kritizovali a poukazovali na důležitost letošní synody biskupů pro život církve. Nevím, zda bylo možné této kolizi předejít. Podle informační brožury kongresu bylo o konání kongresu v roce 2015 rozhodnuto na plenárním zasedání ČBK v říjnu 2013 (přípravná skupina ČBK začala pracovat 9. ledna 2014). V říjnu 2013 se konalo společné zasedání české a slovenské biskupské konference ve dnech 22.–24. října 2013 na Vranově u Brna. V té době však již bylo známo svolání mimořádného shromáždění synody biskupů na říjen 2014 jako první etapy procesu, který bude pokračovat řádným shromážděním v roce 2015 spojeným s oslavou 50. výročí existence synody biskupů. Tato informace byla oficiálně oznámena 8. října 2013 a obsahoval ji i průvodní list k přípravnému dokumentu od generálního sekretáře synody biskupů Lorenza Baldisseriho z 18. října 2013. I když tehdy možná ještě nebyl znám přesný termín zasedání synody biskupů, konala se všechna dosavadní řádná shromáždění vždy v říjnu, takže se tento termín dal očekávat.
Když už k této kolizi došlo, tak nechápu, proč byl 21. ledna 2015 – tedy v době, kdy byl termín synody již znám – delegátem ČBK pro shromáždění synody biskupů vybrán královehradecký biskup Jan Vokál, který ze své pozice delegáta ČBK pro mezinárodní eucharistické kongresy měl na starosti také přípravu kongresu. Kvůli tomu nebyl biskup Jan Vokál přítomen slavnostnímu zasedání synody biskupů k 50. výročí této instituce, které se konalo právě v sobotu 17. října 2015 ve Vatikánu jako jedna z hlavních součástí programu. Při této příležitosti zazněly důležité projevy o roli synodality pro katolickou církev nejen od papeže Františka, ale i od generálního sekretáře synody kardinála Lorenza Baldisseriho, vídeňského arcibiskupa kardinál Christopha Schönborna a zástupců jednotlivých kontinentů. I když je důvodem tohoto faux pas možná jen špatná organizační práce ČBK a neochota či nedostatek jiných kandidátů pro synodu (osobně bych považoval za vhodného delegáta biskupa Václava Malého, i když ten má práce více než dost), nepůsobí to spolu s dalšími momenty jako rozpaky představitelů české katolické církve nad synodou či jejím tématem? K tomu připočítávám malou pozornost, která byla věnována diskusi o rodině mezi oběma zasedáními synody, nedostupnost českého překladu letošního Instrumentum laboris (originál byl zveřejněn 23. června 2015 a více než třetinu tvořily vybrané pasáže ze závěrečné zprávy předchozí synody, jejíž český překlad byl zveřejněn již dříve), absence přímého přenosu zahajovací bohoslužby synody na TV NOE a i mlčení delegáta ČBK biskupa Jana Vokála o průběhu synody, zatímco řada biskupů alespoň částečně přibližuje atmosféru na synodě. (Je pravdou, že letos se objevilo embargo na příspěvky jednotlivých biskupů při plenárním zasedání, odůvodněné ochranou svobody vyjadřování a posílením pravidelných tiskových konferencí. Díky tomu se více rozšiřují různé zákulisní informace.) A jak si vysvětlit skutečnost, že zatímco ve Vatikánu probíhá diskuse mimo jiné o vztahu církve vůči rozvedeným a civilně znovusezdaným lidem, tak v Brně z pověření papeže předsedá eucharistické slavnosti kardinál Paul Josef Cordes, jehož příspěvek ve sborníku 11 kardinálů (včetně kardinála Dominika Duky) zřejmě nejvíc napadá návrhy kardinála Waltera Kaspera, vypracované z pověření papeže?
Kázání kardinála Cordese
Jsem rád, že žiji ve svobodné zemi, která umožňuje přenos interní katolické slavnosti na programu veřejnoprávní televize. Kladu si však otázku, zda si jsou organizátoři vědomi také určitého závazku, který z toho plyne. Tedy zda jsou ochotní zohlednit skutečnost, že používání specifické církevní řeči nemusí být vždy vhodné. Ostatně bylo skutečně nutné číst dopis papeže Františka „mému ctihodnému bratru Paulu Josefu Cordesovi“, kterým ho pověřil svým zastupováním na kongresu? Nestačilo jen vybrat některé pasáže z tohoto úředního listu, v němž se opakovaně mluví o „posvátných pastýřích“ a „ctihodných bratrech“ a na první pohled je vzdálený spontánnímu a lidskému vyjadřování papeže Františka?
Kardinál Paul Josef Cordes
Autor: Člověk a víra
Nedokážu posoudit, jak kázání kardinála Cordese působilo na lidi nevěřící. Já jsem ho vnímal jako ukázku typického nešvaru v katolické církvi, kterým je podle mne v kázání věta: „Dovolte mi, abych vám nejprve vyprávěl jeden krátký příběh:“ Hlavní pozornost bohoslužby slova se má soustředit na biblická čtení, v nichž se „věřícím připravuje stůl Božího slova a zpřístupňují se jim biblické poklady“ (Všeobecné pokyny k římskému misálu, 3. vydání, 2002, čl. 57). Homilie „má být výkladem zaměřeným na něco z přečtených úryvků Písma svatého anebo výkladem některého mešního textu, s přihlédnutím k právě slavenému tajemství anebo ke zvláštním potřebám posluchačů“ (Tamtéž, čl. 65). Neměla by být tři různá biblická čtení a žalm dostatečným podnětem pro myšlenky k homilii? Zatímco kněží případný „krátký příběh“ používají jako odrazový můstek, díky kterému se většinou dostanou k tématu biblických textů, v kázání kardinála Cordese bychom něco podobného hledali marně. Ke krátkému příběhu z diecéze Paderborn přidal zkušenost z návštěvy Collegia Germanica, příběh z Nestoriovy kroniky a na závěr „drobnou epizodu“ o eucharistickém zázraku a obrácení mladíka židovského vyznání na katolickou víru z počátku 19. století. O bibli ani zmínka. V ostatních pasážích zaznělo především napomenutí, aby nás rozhodnutí Pia X. o častém svatém přijímání nesvedlo „k lehkomyslné a povrchní rutině“, „nesmí u nás zakrnět v duchovní všednost“. Dále pak výzva, abychom se „naučili prožívat mši svatou“, především s odkazem na papeže Benedikta XVI., jehož „podrobná studie o duchu liturgie byla nedávno vydána“. Předpokládám, že má na mysli především jeho knihu Duch liturgie z roku 1999 (české vydání vyšlo v roce 2006), která vzbudila určité kontroverze související s jeho kritikou vývoje liturgie po II. vatikánském koncilu. Ostatně v předmluvě k 16. svazku svého souhrnného díla (Opera omnia), který vyšel jako první v němčině v říjnu 2008 a shrnuje jeho texty k teologii liturgie (zřejmě toto vydání mohl mít kardinál Cordes na mysli), si Benedikt XVI. posteskl, že většina recenzí knihy Duch liturgie byla psána jen na základě jedné kapitoly nazvané Oltář a směr modlitby v liturgii, takže dokonce uvažoval, že tuto kapitolu o devíti stranách (z celkových dvou set) vypustí, aby se diskutovalo i o jiných věcech.
Kromě biblických textů jsem v kázání nezaznamenal ani nějaký ohlas tématu kongresu „Eucharistie – smlouva nová a věčná“ (kromě zmínky v úvodu). Bylo to takové obecné napomenutí protkané několika příběhy ve stylu minulého či předminulého století, což mi připadá hodně málo. Navíc použitý jazyk leccos vypovídá o pojetí autora. Zaujalo mě třeba, že se dvakrát opakuje citát z konstituce o liturgii, že liturgie je vrcholem činnosti církve, ale už nenajdeme zmínku o tom, že je zároveň zdrojem veškeré její síly, což je uvedeno ruku v ruce (Citát ze Sacrosanctum concilium, čl. 10: „Přesto však je liturgie vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla. Vždyť apoštolská práce je zaměřena k tomu, aby se všichni, kdo se vírou a křtem stali Božími dětmi, shromáždili vjedno a uprostřed církve chválili Boha, účastnili se oběti a jedli ze stolu Páně.“). Tvrzení, že „kdo je ochoten učit se prožívat mši svatou, prokazuje nejlepší službu sám sobě...“ a „Jak často jsem zakusil radost a vděčnost, které v srdci věřících vzbudila důstojná bohoslužba,“ může svádět k pokušení klást při slavení liturgie větší důraz na lidské jednání (učení, důstojné slavení) než na jednání Boha, přítomnému ve svém slově, ve svátostech i uprostřed shromáždění svých učednic a učedníků. Ostatně nenabízí pokračování uvedeného citátu z konstituce o liturgii více podnětů k úvahám o eucharistii i k tématu smlouvy než jen různá napomenutí? „Na druhé straně vybízí liturgie věřící, aby byli „jedno v lásce“, když „při velikonoční hostině jedli všichni z jednoho chleba“. Modlí se, aby „životem osvědčovali, co vírou přijali“. Obnovování smlouvy mezi Bohem a lidmi v eucharistii získává a zapaluje věřící pro lásku Kristovu, která naléhá. Z liturgie tedy, především z eucharistie, jako ze zdroje do nás proudí milost; liturgií se nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha, a právě k tomuto cíli je zaměřeno všechno ostatní působení církve.“ (SC, čl. 10) Mimochodem zatímco slovo „nesmí/nesmíme“ v kázání zaznělo hned čtyřikrát, slova jako „láska“, „zdroj“ nebo „posvěcení“ (abych vybral slova z uvedeného citátu z konstituce), bychom hledali marně. Stejně tak bychom v textu kázání hledali marně slovo „milosrdenství“, které asi nejvíce charakterizuje současného papeže a které je hlavním tématem blížícího se Svatého roku Božího milosrdenství (od 8. prosince 2015 do 20. listopadu 2016).
Na brněnské náměstí Svobody na mši, kterou vyvrcholil 1. národní eucharistický kongres v ČR přišlo kolem 25.000 lidí
Autor: Člověk a víra
Podobnost s Celostátním sjezdem katolíků v roce 1935?
Současný Národní eucharistický kongres bývá srovnáván s Celostátním sjezdem katolíků československých, který se konal ve dnech 27. – 30. června 1935. Tehdejší sjezd byl vědomě organizován jako akce, které se zúčastní „příslušníci všech národů stát náš obývajících“ (ze zprávy Časopisu katolického duchovenstva, 1934/6, s. 384), a to i s ohledem na rostoucí nacionalismus v tehdejším Československu a celé Evropě. Tehdejší papežský legát pařížský arcibiskup kardinál Jean Verdier ve své závěrečné řeči na strahovském stadionu vzpomněl předchozí den, kdy věřící „ve vašich šesti řečech obnovovali křestní slib a potvrzovali své nesmrtelné naděje. Nic krásnějšího, nic dojímavějšího není možno spatřiti na tomto světě...“ a dále uvedl: "Potvrzujete, že i v té krásné rozdílnosti jazyků, která dává tolik půvabu vaší zemi, chcete pracovat pospolu v plné jednotě svých srdcí a duší ku blahu všech svých spoluobčanů a ve prospěch krásného, velkého Československa." (viz Časopis katolického duchovenstva, 1935/4, s. 399). Dodávám, že se v rámci tehdejšího sjezdu konaly jak společné akce, tak setkání podle jednotlivých národů. Těmi šesti jazyky byly: čeština, slovenština, ruština, němčina, polština, maďarština.
Chápu, že organizátoři a ani papežský legát zřejmě nechtěli v dnešní době, kdy je společnost polarizovaná ve vztahu k uprchlické krizi, tímto tématem nějak „politizovat“ eucharistický kongres. Na druhou stranu si říkám, zda větší důraz na potřebu smíření s Bohem a s bližním před slavením eucharistie by přece jen nesnesl hlasitější vyjádření a odmítnutí projevů nesnášenlivosti a diskriminace, které jsou v současnosti podobným ohrožením společnosti, jako byl ve 30. letech nacionalismus. Biskup Jan Vokál na začátku uvedl, že „pod úmysl této mše sv. zahrnujeme každého obyvatele naší země, včetně hostů a cizinců a všem vyprošujeme Boží požehnání.“ Pro změnu jiné asociace mohla vzbudit 1. náměstkyně primátora, Klára Liptáková z KDU-ČSL (kromě zdlouhavého představování politických reprezentantů v úvodu považuji pozdrav političky v rámci bohoslužby za nevhodný), vzpomínající na událost před 370 lety, kdy se do země valily hordy Švédů, před kterými se však výrazná menšina obyvatelů Brna ubránila (nutno dodat, že Klára Liptáková podporuje pomoc uprchlíkům, v červenci 2015 uvedla: „Pokud někdo prchá z domova, protože se bojí o život, měli bychom ho jednoznačně přijmout. Je ale třeba dívat se i na to, z jaké kultury lidé pocházejí. Muslimy nevnímám jako teroristy, ale lépe by se jim vedlo v islámských zemích." Téma se rovněž objevilo v přímluvách věřících, např. „za dar světla a síly při řešení současné uprchlické krize v Evropě a za dar pokoje ve světě“ nebo za „lásku mezi národnostmi v naší zemi a dar míru ve světě“.
Stranou ponechávám otázky ohledně eucharistického kongresu v kontextu spolupráce mezi církvemi v naší zemi, které by taky zasloužily pozornost. Nejde mi o drobná škobrtnutí, jako např. přímluva, aby tento kongres „byl upevněním naší eucharistickou úcty a pevného spojení v naší římskokatolické církvi“ (o chvíli později vystoupil s přímluvou i zástupce řeckokatolické církve, tedy katolické církve východního obřadu). Jde spíše o celé pojetí eucharistické úcty, která je prvnímu tisíciletí cizí a která v sobě nese prvek protireformačního triumfalismu, i když si to jeho aktéři třeba ani neuvědomují. Když se tridentský koncil zmiňuje o „svatém a velmi zbožném zvyku“, tj. průvodu o slavnosti Těla a krve Páně, tak uvádí: „A bylo třeba, aby tímto způsobem vítězná pravda slavila triumf nad lží a bludem, aby její protivníci tváří v tvář takové záři a takové radosti celé církve buď zeslábli a zlomeni zahnuli, nebo aby, potupeni a zkroušeni hanbou, jednou se napravili.“ (Dekret o svátosti nejsvětější eucharistie z 11. října 1551, 13. zasedání, kap. 5). Nebylo by vhodné promítnout i do praxe katolické církve výsledky mnohaletých teologických rozhovorů ohledně eucharistie, jejíž společné slavení by mělo být cílem úsilí o jednotu křesťanů? Vždyť rozdělení křesťanů je skandálem, který odporuje Kristově vůli a poškozuje hlásání evangelia (jak uvedl i II. vatikánský koncil).
Osobně na mne televizní přenos působil jako ukázka zúženého či jednostranného pohledu na eucharistickou úctu, který rezignoval na snahu o oslovení či zaujetí diváka, který nezná církevní způsob vyjadřování. Dovedu si představit, jak velké úsilí znamenalo pro všechny organizátory uspořádání této akce. Je škoda, že toto úsilí nedoprovodil lepším výkonem papežský legát nebo nebyl vybrán nějaký jiný vyslanec papeže. Nepochybně zajímavým pokusem mělo být období přípravy eucharistického kongresu na úrovni farností. Vzhledem k chvatné přípravě a pozdnímu ohlášení tohoto záměru mám obavy, že i v tomto směru zůstala mnohá práce na přípravách materiálů nevyužita.
Autor je teolog a církevní historik. Vyučuje na Institutu ekumenických studií ETF UK.
