Seznamka
Socha španělského františkánského misionáře Junípera Serru
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Zatímco v americké katedrále Neposkvrněného početí ve Washingtonu D.C. probíhalo svatořečení Junípera Serry, slavného zakladatele františkánských kalifornských misií, vylil někdo na jeho sošku v domovské Kalifornii černou barvu. Stalo se tak v bývalém centru misií založeném přímo Serrou, v městečku Carmel-by-the-Sea, kde se rovněž nachází hrob novopečeného světce. O pár dní později byla stejná socha politá pro změnu zelenou barvou, svržená a opatřená nápisem „světec genocidy“. Po několika týdnech relativního klidu došlo v pátek 16. října k ještě odvážnějšímu aktu vandalismu: Serrově soše v nedalekém Monterey někdo usekl hlavu. Tyto činy spolu s opakovanými demonstracemi původních obyvatel, peticemi či divokou debatou na stránkách největších amerických a především kalifornských médií jen dokazují, jak kontroverzní postavou je nejnovější svatý katolické církve.
Jak praví zmiňovaný nápis na zneuctěné soše, pro jedny je Junípero Serra modelem nejhoršího zločince. Brutálním agentem kolonizace z dob likvidace kalifornského indiánského obyvatelstva, jenž povoloval kruté fyzické tresty vůči svým svěřencům. Mezi tuto první skupinu patří nejen samotní američtí „indiáni“ – na jejich stranu se postavila také řada lidskoprávních organizací a iniciativ, intelektuálů a novinářů. Pro druhé, především kalifornské katolíky a americké Hispánce, je naopak Serra hrdina. Nositel západní civilizace do vzdáleného konce světa a ochránce indiánů, o kterém se učí už od začátku své školní docházky, a jehož jméno nosí řada škol a vzdělávacích institucí. Serrova socha dokonce Kalifornii reprezentuje v National Statuary Hall v Kapitolu Spojených států amerických.
Obě extrémní pozice samozřejmě pracují v rámci ideologických, ne historických konceptů. Vášniví zastánci Serry vlastně ztělesňují ne tak dávnou minulost, kdy byli indiáni pojímáni buď jako barbaři nebo jako děti potřebující civilizovat a misionáři v tomto ohledu hráli úlohu těch „hodných“ – shovívavých a mírných dohlížitelů nad tím, aby jejich svěřenci nechodili po světě nahatí. Tento tradiční výklad logicky pomíjí úzkou spolupráci s koloniální mocí, již zmiňované brutální metody udržování kázně i tisíce mrtvých, ať už padlých za oběť evropským nemocem nebo těžké práci. Jak mi nedávno posmutněle řekl bratr Marcos, františkánský historik z brazilského konventu v Salvadoru: „Nikdo nedokáže spočítat, na kolika mrtvých indiánských svěřencích a černošských otrocích stojí naše kláštery po celém americkém kontinentu.“
Serrovi vášniví odpůrci se na druhou stranu pouštějí do nesmyslně vypjatého souboje s myšlením zcela jiné éry a dopouštějí se stejného přehlížení dobových souvislostí. Misionáři jako bratr Junípero přicházeli na kolonizovaná území s upřímnou vírou, že pouze křest dá indiánům naději na spásu – a tomuto úsilí podřídili všechno. Indiánům v misiích navíc obvykle dovedli zajistit lepší a spravedlivější podmínky, než jaké je čekaly pod přímou správou koloniálních mocností; a ostatně i výrazně lepší podmínky než později v období, kdy Kalifornie připadla Spojeným státům americkým. Jak dokazují i Serrovy vlastní zápisky, novopečený světec se zasazoval o mírnější postup koloniálních vůči indiánům, když například zajistil propuštění těch, co byli zodpovědní za vyplenění misie San Diego v roce 1775 a zabití tří španělských vojáků. A co se krutých trestů a nucené práce týče, obojí bylo běžnou součástí života ve všech misiích na americkém kontinentu včetně často idealizovaných jezuitských redukcí.
Výše řečené nemá sloužit ani k obhajobě, ani k obžalobě jednání svatého Junípera Serry a jeho misionářských kolegů. Je bezpochyby legitimní dotazovat se, zdali je právě tento muž vhodným vzorem pro věřící v současnosti – a tedy vhodným kandidátem na svatost, navíc mimochodem za neobvyklých okolností, neboť mu chybí druhý potvrzený zázrak. Kanonizace může působit jako politický kalkul vzhledem ke zvyšujícímu se významu hispánských věřících v americké katolické církvi, případně jako důkaz neupřímnosti nedávných papežových omluv v Bolívii za koloniální minulost. Z ani jednoho bych však Františka nepodezříval: ti, kteří by chtěli papeže vidět zařazeného do jednoduché škatulky liberál či konzervativec, často zapomínají, že současná hlava katolické církve je na prvním místě jezuita, tedy příslušník řádu s podobně ambivalentním vztahem ke kolonizaci obou Amerik a k původnímu obyvatelstvu, jako měl sám Serra. Jako takový – a jako představitel církve v době tak velkých výzev – musí cítit sympatie ke světcově na první pohled beznadějné misi až na konec tehdy známého světa.
Autor je doktorand antropologie náboženství. V současnosti pobývá a studuje v brazilském Sao Paulu.
